Hlavní myšlenku dnešního kázání lze uvést jako určité prohlášení či modlitbu. Takové prohlášení by znělo následovně: Jak naplňujete požadavky svého zaměstnání, je zásadní částí vašeho postavení coby křesťanského učedníka. Anebo jinými slovy: Jak vykonáváte svou práci, je z velké míry součástí vaší poslušnosti vůči Ježíšovi. A modlitba by zněla následovně: Otče, uděl nám všem svou milost, abychom si uvědomovali tvou přítomnost ve své práci a poslouchali tvé příkazy ve všech našich pracovních vztazích. Jsem přesvědčen, že toto nám chce dnes Bůh sdělit, a proto bych toto téma chtěl více rozebrat, a sice na podkladě 1. Korintským 7:17–24.

Ať každý žije, jak ho Bůh povolal

Než si tuto pasáž přečteme, podívejme se do kontextu. Jedním z problémů korintské církve byla nejistota ohledně toho, jaký dopad by víra v Krista měla mít na běžné vztahy v lidském životě. Například v 7. kapitole 1. Korintským je nadnesena otázka, zda by víra v Krista měla znamenat, že se manžel a manželka vzdají sexuálních styků. Pavel ve 3. verši odpovídá jednoznačným záporem. Dalším příkladem je otázka ve verších 12–16, co dělat, jestliže jeden partner v manželství je věřící, ale druhý nikoli? Měl by se věřící od nevěřícího oddělit, aby zůstal čistý? A Pavel opět odpovídá záporně. Každý má zůstat v takovém vztahu, v němž jej Bůh povolal k víře. Vírou v Krista jako Pána a Spasitele se nikdy nekončí manželská smlouva, kterou Bůh ustanovil při stvoření.

Ale po tomto vysvětlení ve 12. a 13. verši Pavel ukazuje, že pokud nevěřící partner opustí věřícího partnera a nechce s ním již nadále nic mít, není věřící v takovém případě tomuto vztahu navždy zavázán. Jinými slovy: Skutečnost, že člověk získá víru v Krista, neznamená, že bude chtít opustit vztahy ustanovené Bohem, ale bude je chtít posvěcovat. Věřící partner touží získat nevěřícího partnera svou trpělivostí, modlitbou a pokorným, příkladným chováním. Ale může se stát, jak to Pán Ježíš předpověděl u Matouše 10:34n, že následkem vzpoury a nevíry ze strany nevěřícího partnera se křesťanství stane mečem, který rozděluje, místo aby bylo hojivým balzámem. Apoštol tedy zdůrazňuje následující zásadu: Zůstaňte ve svých vztazích ustanovených Bohem, nesnažte se je ukončit či rozbít. Ale dává možnost výjimky – pokud je určitý vztah ukončen či rozbit nevěřícím partnerem, bez vaší vůle či volby, nechť to tak tedy je. Nevinný nevěřící není na věky vázán tím, kdo ze vztahu odchází.

A zde začíná naše pasáž v 1. Korintským 7:17. Pavel tedy právě rozebral zásadu, že nový křesťan má zůstat ve vztahu ustanoveném Bohem, a nyní tuto zásadu rozebírá v dalších dvou ohledech. Přečtěme si 1. Korintským 7:17–24.

Jenom ať každý žije tak, jak mu Pán udělil, každý, jak ho Bůh povolal. Tak to také přikazuji ve všech sborech. 18 Byl někdo povolán jako obřezaný? Ať to nezakrývá. Byl někdo povolán jako neobřezaný? Ať se nedává obřezat. 19 Obřízka nic neznamená ani neobřízka nic neznamená, ale zachovávání Božích přikázání. 20 Každý ať zůstává v tom postavení, ve kterém byl povolán. 21 Byl jsi povolán jako otrok? Nedělej si s tím starosti. Jestliže se však můžeš stát svobodným, raději toho využij (nebo: Avšak i pokud se můžeš stát svobodným, raději využij svého stávajícího stavu). 22 Neboť kdo byl v Pánu povolán jako otrok, je Pánův propuštěnec; podobně kdo byl povolán jako svobodný, je Kristův otrok. 23 Byli jste koupeni za velikou cenu. Nebuďte otroky lidí. 24 Bratři, každý ať zůstává před Bohem v tom postavení, v jakém byl povolán.

Zásada, již Pavel vyučoval vzhledem k manželství, je zde jasně zmíněna ještě třikrát. Povšimněme si 17. verše: „Ať každý žije tak, jak mu Pán udělil, každý, jak ho Bůh povolal.“ Dále ve 20. verši, „Každý ať zůstává v tom postavení, ve kterém byl povolán.“ A pak ve 24. verši, „Bratři, každý ať zůstává před Bohem v tom postavení, v jakém byl povolán.“ V tomto textu je Pavlova zásada uvedenými třemi výroky vlastně rozdělena na dvě části. Můžeme si to představit jako tři plátky chleba či housky ve dvojitém sendviči. Mezi dvěma horními částmi jsou verše 18 a 19, kde je tato zásada uplatněna na otázku, zda křesťan má či nemá být obřezán. A mezi dvěma dolními částmi jsou verše 21–23, kde je tato zásada uplatněna na otroctví a svobodu. Ale než se zaměříme na praktické uplatnění, je třeba si v samotné této zásadě objasnit jeden klíčový výraz.

O jaké povolání zde jde?

V každém výroku této zásady a v této pasáži se celkem devětkrát vyskytuje výraz „povolat“. Když Pavel v 17. verši uvádí, „ať každý žije tak, … jak ho Bůh povolal,“ a když ve 24. verši říká, ať každý „zůstává před Bohem v tom postavení, v jakém byl povolán,“ mluví o povolání, jímž nás Bůh přitrhl, abychom věřili v Krista. Výraz „povolání“ ale často používáme i na profesi: Mým povoláním je být stavbařem, mým povoláním je být obchodníkem, atd. Ale Pavel uvedený výraz nepoužívá v tomto smyslu osmkrát z devíti výskytů tohoto slova v této pasáži. Ve významu profese Pavel tento výraz použil pouze jednou, a to ve 20. verši, kde se doslova uvádí: „Každý ať zůstává v tom ,povolání‘ (nikoli postavení), ve kterém byl povolán.“ Daný výraz se zde vztahuje na povolání čili životní postavení. A když je člověk v tomto povolání či postavení, přichází k němu další povolání od Boha. Toto povolání je voláním Ducha svatého ke vztahu s Kristem. Jednoduše řečeno, Boží povolání, které k danému člověku v daném postavení přichází, je Boží moc, která přeměňuje duši skrze evangelium.

Vše je dobře objasněno v 1. Korintským, 1. kapitole. Pavel v zde v 9. verši říká. „Věrný je Bůh, skrze něhož jste byli povoláni do společenství jeho Syna Ježíše Krista, našeho Pána.“ V tomto smyslu jsou tedy povoláváni všichni křesťané, ale pouze křesťané. Toto povolání od Boha se na jedné straně liší od našeho profesního „povolání“ a na druhé straně i od všeobecného povolání k pokání, které je směřováno všem lidem. Když Ježíš řekl u Matouše 22:14, „Mnoho jest povolaných, ale málo vyvolených,“ (KB) měl na mysli celosvětové volání evangelia, které mnozí lidé slyší, ale ke své zkáze jej zamítají.

Ale Pavel neměl na mysli tento druh povolání. Boží povolání, které nás vede k víře a milujícímu vztahu s Ježíšem, je mocné, účinné povolání či volání, jímž jsme přitrženi k Synu (Jan 6:44, 65). Nejjasněji je to vidět v 1. Korintským 1:23, 24, kde Pavel říká: „Hlásáme Krista ukřižovaného: Židům pohoršení, pohanům bláznovství, ale těm, kteří jsou povoláni, Židům i Řekům, Krista – Boží moc a Boží moudrost.“ „Povoláni“ nejsou všichni ti, kdo slyší kázání, ale ti, kdo jej přijímají jako moudrost. Tyto verše lze parafrázovat, abychom viděli rozdíl mezi všeobecným povoláním a účinným povoláním. Pavel tedy vlastně říká: „Povoláváme všechny, aby věřili v ukřižovaného Krista, ale pro mnohé Židy je toto povolání pohoršením a pro mnohé pohany je toto povolání pošetilostí, ale ti, kdo jsou povoláni (tedy mocně a účinně přitrhováni ke Kristu), přijímají volání evangelia jako Boží moc a Boží moudrost.“

Když tedy Pavel v 1. Korintským 7:17, 20 a 24 říká, že máme zůstat a žít s Bohem ve stavu, v jakém jsme byli povoláni, má na mysli: Zůstaňte v tom stavu, v jakém jste byli, když jste byli obráceni, když jste Byli Bohem přitrženi k víře a láskyplnému vztahu s jeho Synem.

Uplatnění zásady na Židy a pohany

Nyní se chceme podívat, jak Pavel uplatnil tuto zásadu ve své době a co pro nás znamená dnes. Zároveň nám z toho vyplyne i teologické zdůvodnění. Pavel tuto zásadu neuplatňuje nejprve na profesi, ale na otázku obřízky a neobřízky. A uplatňuje ji následovně: Pokud jsi byl obrácen jako pohan, nesnaž se být Židem. Pokud jsi byl obrácen jako Žid, nesnaž se být pohanem. To ve své podstatě znamenaly termíny obřízka a neobřízka. Vyplývají z toho dalekosáhlé kulturní implikace: Pokud jsi černoch, nesnaž se stát bělochem; pokud jsi běloch, nesnaž se stát černochem. Pokud jsi Mexičan, nesnaž se stát Američanem; pokud jsi Američan, nesnaž se stát se Mexičanem.

A v 19. verši pak Pavel uvádí teologické zdůvodnění: „Obřízka nic neznamená ani neobřízka nic neznamená, ale zachovávání Božích přikázání (znamená vše).“ Pavel jen stěží mohl Židovi říci ještě něco urážlivějšího, než když uvedl: Obřízka nic neznamená. A pokud chápeme celé široké kulturní uplatnění této zásady, bude urážlivá i pro nás. Ale je to tak. Všimněme si, jak radikálně odlišné je Pavlovo odůvodnění pro zachovávání kulturních rozdílů než soudobé zdůvodňování. My říkáme, běloši jsou krásní, černoši jsou krásní, rudí jsou krásní a žlutí jsou také krásní, a proto se nebudeme snažit přecházet z jedné kultury na druhou. Pavel však říká, bílá nic neznamená, černá nic neznamená, rudá nic neznamená, ani žlutá nic neznamená, pouze zachovávání Božích přikázání znamená vše – a proto se nepokoušejte přecházet z jedné kultury na druhou. Zůstaňte, kde jste, a poslouchejte Boha. Pavel se ve svém myšlení neřídí žádnými přelétavými moderními trendy, a proto bude navěky relevantní. Radikálně je zaměřen na Boha. Všechno, naprosto všechno padá a ustupuje jediné prioritě, a touto prioritou je Bůh.

Je naprosto zásadní toto pochopit, abychom si nevytvořili nějaké nové dogma. Staré dogma říkalo: „Musíte být obřezáni, chcete-li být zachráněni (Skutky 15:1). Musíte být běloši, abyste byli schváleni.“ Nové dogma by říkalo: „Nesmíte být obřezáni, chcete-li být zachráněni. (Skutky 15:1). Nesmíte být běloši, abyste byli schváleni.“ Naprosto převrátíme Pavlovo učení a zcela nám unikne jeho záměr, jestliže jeho výrok, „Byl někdo povolán jako neobřezaný? Ať se nedává obřezat,“ (verš 18) budeme brát jako absolutní zákaz kulturní adaptace, přizpůsobování kultur. Pavel paušálně neodsuzuje všechny ty, kdo přijmou nějaké stránky jiné kultury a vzdají se určitých stránek své vlastní kultury. Je to zřejmé i ze skutečnosti, že nechal obřezat Timotea (Skutky 16:3), i z jeho vlastního výroku, že je všem vším, aby zachránil alespoň některé (1. Korintským 9:22).

Pavel zde však chtěl naproti tomu ukázat, že poslušnost Božích přikázaní je mnohem důležitější než jakékoli kulturní zvláštnosti, takže pouhá změna takových kulturních rysů by pro křesťana měla být naprosto nedůležitá. Jinými slovy, nemáme považovat za nijak důležité, zda jsme či nejsme obřezáni, zda jsme bílí, černí, rudí nebo zda jsme třeba ze Švédska. Ale za velmi důležitou bychom měli považovat poslušnost; dodržovat morální Boží zákon by mělo být veškerým cílem našeho života. Teprve tehdy může být obřízka (jak to Pavel uvádí v Římanům 2:25) společně s dalšími kulturními rysy skutečně krásná, ale druhotným, odvozeným způsobem, který bude vyjádřením naší poslušnosti vůči víře. Stručně řečeno, Pavlovu zásadu ohledně kulturních rysů lze uplatnit následovně: Nedělejte si starosti ohledně svého současného stavu, ani se nechlubte různými kulturními rozdíly; pro Boha mají pramalou důležitost v porovnání s tím, zda jste skutečně oddáni, svou duší, myslí i tělem, poslušnosti jeho přikázáním, jež jsou všechna naplněna v tom jednom: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Římanům 13:8–10; Galatským 5:14).

Uplatnění zásady na otroky a svobodné

Pavel pak ve verších 21–23 uplatňuje tuto zásadu na problematiku, kdy je někdo otrok anebo svobodný. Verš 21 je náročný, pokud jde o překlad. Většina moderních překladů zde uvádí: „Byl jsi povolán jako otrok? Nedělej si s tím starosti. Jestliže se však můžeš stát svobodným, raději toho využij.“ Může to tak být, ale připadá mi to těžko přijatelné, protože Pavel zde uvádí příklad k zásadě, kterou vyjádřil ve 20. verši, „každý ať zůstává v tom postavení, ve kterém byl povolán,“ a ve 24. verši, „každý ať zůstává před Bohem v tom postavení, v jakém byl povolán“. A proto se mi zdá hodně zvláštní, když by mezi těmito dvěma verši mělo být najednou uvedeno: „Jestliže se však můžeš stát svobodným, raději toho využij.“ A nejen to. Uvedený překlad totiž v dané formulaci nezohledňuje veškeré řecké výrazy („i když“ a „raději“), které dobře vyznívají v jiném překladu: „Byl jsi otrokem, když jsi byl povolán? Nic si z toho nedělej, ale i když se můžeš státi svobodným, zůstaň raději tak (ve svém stávajícím postavení).“ ( Žilka) Skutečný protiklad by měl podle mého názoru být vyjádřen následovně: „Nedělej si starosti ohledně svého otroctví, ale spíše této situace využij.“ Využij ji k tomu, abys poslouchal Krista, a tak abys byl „ozdobou učení našeho Zachránce Boha“ (Tit 2:10).

Je ale pravda, že při důkladném rozboru zde není žádný absolutní zákaz přijmout svobodu, stejně jako v 18. verši není uveden absolutní zákaz obřízky. Ale pokud je tato pasáž přeložena jako výzva, že příslušný jedinec má usilovat o svobodu, zůstává skutečná pointa této pasáže nejasná. Hlavní myšlenkou zde je: Když jsi povolán do vztahu s Kristem, získáš zcela nové priority, které se radikálně zaměřují na Krista a které převažují nade vším natolik, že i pokud jsi otrok, nemělo by ti to dělat starosti. „Byl jsi povolán jako otrok? Nedělej si s tím starosti.“ Děláš nějakou podřadnou práci? Nedělej si s tím starosti. Máš práci, která nemá takovou prestiž jako jiná zaměstnání? Nedělej si s tím starosti. Jedná se zde o stejnou myšlenku jako v případě kulturních rozdílů a konkrétně obřízky. Nebyl jsi obřezán? Nedělej si s tím starosti. Byl jsi obřezán? Nedělej si s tím starosti.

Pavel mohl k tomuto postavení uvést stejné teologické důvody jako v 19. verši. Mohl říci něco jako, „být otrokem nic neznamená a být svobodným nic neznamená, ale zachovávání Božích přikázání znamená vše“. Jistě. Ale Pavel zde prohlubuje naše porozumění novým teologickým zdůvodněním. Otrok si totiž řekne, „nebudu si s tím dělat starosti,“ pokud přijme za své zdůvodnění z 22. verše: „Neboť kdo byl v Pánu povolán jako otrok, je Pánův propuštěnec.“ A podobně si i svobodný člověk řekne, „nebudu si s tím dělat starosti,“ pokud přijme za své zdůvodnění: „Kdo byl povolán jako svobodný, je Kristův otrok.“ Je to nádherné, když Pavel tímto způsobem rozvíjí svou teologii. Říká nám, že evangelium je lékem, když si někdo zoufá u své podřadné práce, ale zároveň je i lékem proti pýše, pokud někdo má v práci nějaké významné postavení. Pavel zde mluví k otrokovi, který možná pociťuje beznaději, a říká mu: „V Kristu jsi svobodný. Byl jsi koupen za cenu. Jen ať nikdo nezotročí tvou duši. Raduj se v Pánu, doufej v něj a budeš svobodnější než všichni ti úzkostliví urození lidé.“ A pak se otočí na onoho urozeného člověka a řekne mu: „Nenech se svést pýchou, protože v Kristu jsi otrokem. Je zde někdo, kdo má nad tebou moc, a musíš tedy být pokorný a poddajný.“

Zda je někdo otrok či svobodný, by dotyčného nakonec nemělo vést k zoufalství, ani k pýše. Měl by být schopen říci, „nebudu si s tím dělat starosti“. Neměl by se chlubit, že je lékař, právník či manažer, ani by se neměl litovat nebo propadat depresi, pokud má práci, která má nižší společenskou prestiž. Pavel pak ve 24. verši dochází k následujícímu závěru: „Bratří, každý ať zůstává u Boha v tom stavu, v kterém byl povolán.“ (Žilka) U Boha! To je tedy zásadní. Pokud jde o život a věčný život, záleží na tom, zda zůstaneme u Boha a budeme se těšit z jeho blízkosti. Nezáleží ale na tom, zda máme práci, která je v lidských očích uznávaná více či méně. Záleží na tom, zda jsme povzbuzováni přítomností Boha a zda jsme tím vedeni k pokoře.

Jestliže si dvojí uplatnění plynoucí z Pavlovy zásady spojíme, získáme následující poučení: Poslouchat Boží nařízení (v. 19) a těšit se z Boží přítomnosti (v. 24) je nesrovnatelně důležitější než tvá kultura či zaměstnání, takže bys neměl pociťovat nutnost své postavení měnit. Ke změně by tě neměl vést strach či zoufalství, ani by tě k ní nemělo lákat bohatství či pýcha. Měl bys být schopen ohledně svého postavení říci: „Nebudu si s tím dělat starosti. Můj život z toho nevychází. Můj život spočívá v tom, že poslouchám Boha a těším se z jeho přítomnosti.“

Čtyři praktické závěry

Ukažme si nyní čtyři praktické závěry. Za prvé, Bohu velmi záleží na tom, jakým způsobem vykonáváme svou současnou práci, a to mnohem více, než zda dostaneme nějakou jinou práci. V tomto sboru máme zdravotní pracovníky, učitele, tesaře, umělce, sekretářky, účetní, právníky, recepční, sociální pracovníky, různé opraváře, techniky, správce, číšníky, instalatéry, obchodníky, pracovníky ochranky, lékaře, vojáky, poradce, bankéře, pracovníky policie, dekoratéry, hudebníky, architekty, malíře, uklízeče, vedoucí škol, ženy v domácnosti, misionáře, pastory, výrobce nábytku a mnohé další. A všichni potřebujeme slyšet, že Bohu nezáleží nejvíce na tom, jak budeme postupně měnit své postavení a pracovní zařazení, ale záleží mu na tom, zda se ve své současné práci těšíme ze zaslíbené Boží přítomnosti a posloucháme jeho nařízení v tom, jakým způsobem děláme svou práci.

Za druhé, viděli jsme, že nařízení, abychom zůstali v povolání, v němž jsme byli obráceni, není absolutní. Nejsou tedy odsuzovány veškeré změny, pokud jde o práci. Víme, že to Pavel umožňoval nejen kvůli výjimkám, které jsou v 7. kapitole 1. Korintským uvedeny (srov. v. 15), ale také proto, že Písmo o takových změnách mluví a schvaluje je. Ve Starém zákoně je opatření, jež se zabývá tím, jak udělit svobodu otrokovi, a známe jistého výběrčího daní, který se stal kazatelem, a dále rybáře, kteří se stali misionáři. A krom toho dobře víme, že existují určité profese, které člověk nemůže nadále vykonávat, chce-li zachovávat Boží přikázání, například prostituce, různé druhé nemravné a zkažené zábavy a práce, při níž budete nuceni k vykořisťování lidí.

Pavel jistě neříká, že profesionální zloděj nebo korintská kultovní prostitutka by měli zůstat v povolání, v němž byli povoláni. Věřící v Korintu si kladli otázku: Čeho se máme kvůli Kristu vzdát? A Pavel jim odpovídá: Nemusíte opustit své zaměstnání, pokud přitom můžete zůstat u Boha. Nejde mu o to, aby odsoudil změny v oblasti zaměstnání, ale aby nám dal poučení, že v jakékoli práci můžeme zakoušet plnost v Kristu. Pro současnou západní společnost je to velmi nemoderní učení, protože vůbec není nakloněno světským ambicím. Musíme hodně a dlouho přemýšlet, zda to, co svým dětem říkáme o úspěchu, je biblické, anebo zda to je pouze americké. Nám, kdo usilujeme o úspěch, Boží slovo říká: Své ambice, snahy a úsilí jít stále výš a výš nasměruj do duchovní horlivosti a pěstuj radost z Boží přítomnosti a poslušnosti vůči Boží vůli zjevené v Písmu.

Za třetí je zde uplatnění našeho textu pro mladé lidi, kteří ještě nemají žádné zaměstnání. Když si položíte otázku, „Co je Boží vůlí pro můj život?“, měli byste si jasně odpovědět: „Boží vůli je, abych s Bohem udržoval těsný vztah a abych poslouchal jeho nařízení.“ Boží zjevenou vůlí pro tebe (jedinou vůlí, kde je na tvé odpovědnosti ji poslouchat) je tvoje posvěcení (1. Tesalonickým 4:3), nikoli tvoje zaměstnání. Celým svým srdcem se nasazuj pro posvěcení, a přitom si zvol zaměstnání podle sebe. Nemám nejmenší pochybnosti, že pokud se mladí budou celou svou silou snažit zůstat těsně u Boha a poslouchat nařízení Písma, Bůh jim ve světě dá přesně takové místo, kde bude chtít, aby působili svým vlivem pro Boha.

Za čtvrté z tohoto textu vyplývá, že naše zaměstnání je po dobu, kdy je vykonáváme, naším údělem od Boha. Verš 17 uvádí: „Jenom ať každý žije v údělu, jejž mu Pán přidělil.“ (Žilka) Bůh je svrchovaný. Kde právě jsme, tedy není nějaká nahodilá shoda okolností. „Srdce člověku vymýšlí cestu, ale jeho kroky určuje Hospodin“ (Přísloví 16:9). „V srdci člověka je mnoho plánů, ale Hospodinův plán se naplní“ (Přísloví 19:21). “Los se vrhá do klína, ale každé rozhodnutí je od Hospodina.“ (Přísloví 16:33).

Na svém místě jsme podle toho, jak nám Bůh udělil, i pokud jsme se tam dostali třeba podvodem. Vaše práce je vaším služebním údělem, stejně jako moje práce. Jak budete naplňovat požadavky takové práce, je v životě stejně zásadní jako to, co zde děláte v neděli. Pro mnohé z nás to může znamenat, že zítra ráno obrátíme nový list. Modleme se předtím, než se pustíme do práce: „Bože, pojď dnes se mnou a dej, ať si neustále uvědomuji tvou přítomnost. Povzbuzuj mé srdce, když má sklon si zoufat, a veď mě k pokoře, když mám sklon se chlubit. Bože, dej mi svou milost, abych poslouchal tvá nařízení, která jsou všechna shrnuta v tom jednom, abych miloval bližního jako sama sebe. Amen.“