Proto mu to také bylo počteno za spravedlnost. 23 To, že mu to bylo počteno za spravedlnost, nebylo však napsáno jen kvůli němu, 24 nýbrž také kvůli nám, kterým to má být počítáno, nám, kteří spoléháme na toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána. 25 On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění.

Tři otázky na další týden

Původně jsem chtěl na tyto čtyři krátké verše v Římanům 4:22-25 připravit jen jedno kázání. Ale když jsem o nich uvažoval, a především ve spojitosti s naší nedělí vyhrazenou pro večeři Páně a také ve spojitosti s vyvrcholením na konci této kapitoly, připadalo mi, že bychom této pasáži měli věnovat dvě neděle. Chtěl bych se zabývat následujícími otázkami, a to první z nich tuto neděli a dalšími třemi neděli následující.

1) Proč je víra počtena Abrahamovi i nám za spravedlnost? Co má znamenat výraz „proto" na začátku 22. verše? „Proto mu [Abrahamovi] to [víra] také bylo počteno za spravedlnost."

2) Jaká víra je Abrahamovi a nám počtena za spravedlnost? Byl to onen první projev víry, když Bůh poprvé mluvil k Abrahamovi a vyzval jej, aby odešel z Úru chaldejských, anebo víra z Genesis 15:6, kdy Bůh Abrahamovi slíbil, že jeho potomstva bude jako hvězd, anebo víra ze 17. kapitoly Genesis, kdy mu Bůh zaslíbil syna, přestože byl Abraham již ve vysokém věku a Sára byla neplodná, anebo to byla víra z 22. kapitoly Genesis, když Abraham předložil svého syna Izáka jako oběť? Jsme ospravedlnění již při prvním okamžiku víry, anebo svou celoživotní vírou?

3) Jak je Abrahamovi a nám počtena víra? Znamená skutečnost, kdy víra je počtena za spravedlnost, že víra sama je určitým druhem spravedlnosti, kterou vykonáváme, a Bůh ji pak počítá za dostatečně dobrou, aby si zasloužila ospravedlnění - jakoby ospravedlnění stálo třeba pět miliónů dolarů, přičemž před Boha přijdu s jedním miliónem, a Bůh milosrdně řekne, že mi můj jeden milión bude počítat za pět miliónů a zbytek mi promine? Anebo je ospravedlnění aktem, kdy Bůh mi přičítá svou vlastní spravedlnost v Kristu? A pokud to tak je - co tedy potom znamená, že víra je počtena za spravedlnost?

O tom všem budeme mluvit příští týden.

Komu nebo čemu musíme věřit, abychom byli ospravedlněni?

Tento týden se chci zaměřit na otázku: Komu nebo čemu musíme věřit, abychom byli ospravedlněni? Mluví se o tom v polovině 24. verše. Verše 23-24 uvádějí, že vysvětlení v Genesis 15:6 („uvěřil Abram Hospodinu a on mu to počítal za spravedlnost") bylo napsáno kvůli nám, a ne jen kvůli němu. „To, že mu to bylo počteno za spravedlnost, nebylo však napsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám." Nemůžeme to jen tak přehlédnout. Apoštol Ježíše Krista nám zde říká, že Bůh myslel na nás, když inspiroval Mojžíše, aby napsal slova: „Uvěřil Abram Hospodinu a on mu to počítal za spravedlnost." Bůh chce, abychom si to vzali zcela osobně. Chce, abychom to četli s vědomím, že je nám to adresováno naprosto osobně.

Bůh ti tedy nyní říká: „Víra tě ospravedlní. Důvěřuj mi. Tvoje víra ti bude počtena za spravedlnost." Slyšíš jej? „Důvěřuj mi. Spočiň ve mně. Opři se o mě. Počítej se mnou. Vše bude v pořádku. Mám pro tebe spravedlnost. Ty mi spravedlnost dát nemůžeš, ale já ji tu mám pro tebe. Důvěřuj mi. Bude ti to počteno za spravedlnost."

A v polovině 24. verše nám pisatel začíná uvádět, komu máme důvěřovat. Tomu, „jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána. On byl vydán pro naše provinění a vzkříšen pro naše ospravedlnění." V něj projevujeme víru, abychom byli ospravedlněni. Boha, jemuž důvěřujeme, Pavel identifikuje tím, co Bůh vykonal. Proto když říká, že ,[víra] mu [Abrahamovi] byla počtena za spravedlnost' a že to bylo napsáno kvůli nám, kdo máme víru, a pak nám říká, co Bůh vykonal, máme se dozvědět, co je základem a obsahem naší víry.

Shrňme si to vše třemi výroky o Bohu. 1) Bůh, v něhož věříme, disponuje nepředstavitelnou mocí. 2) Bůh, v něhož věříme, nám milosrdně dává vykoupení. 3) Bůh, v něhož věříme, triumfálním způsobem vykonává spravedlnost. Celá tato kapitola se zatím zabývala prostředky ospravedlnění, nikoli základem ospravedlnění - vírou. Ale v posledních třech větách této kapitoly se Pavel vrací k základu ospravedlnění vírou (o čemž pojednával v Římanům 3:24-26). Základem ospravedlnění je to, co Bůh během dějin vykonal dílem Krista. Prostředek ospravedlnění je v tom, jak se s tímto majestátním dílem dostaneme do spojení prostřednictvím víry. Obojí je nesmírně důležité, ale nejdůležitější ze všeho je samotný základ.

John Murray, který je nyní již u Pána, ale který učíval na Westminsterském semináři, napsal krátkou vynikající knihu s názevem Redemption: Accomplished and Applied (Vykoupení: Vykonáno a uplatněno). Četl jsem ji před nějakými 25 lety a bylo by dobře, aby si ji přečetl každý z vás. Strom vaší víry tím získá opravdu na síle. Ony dva výrazy „vykonáno a uplatněno" se vztahují k základu toho, co Bůh vykonal v Kristu; je to vykonáno, a to bez jakékoli naší účasti. A vykoupení je uplatněno - tím, jak nás Bůh napojuje na toto vykonané majestátní dílo vykoupení.

Pavel tuto kapitolu zakončuje důrazným prohlášením o dokonaném vykoupení - o základu celého zbytku této kapitoly, která pojednávala o uplatnění vykoupení skrze víru. Bůh, v něhož věříme, je ten, kdo vykonal naše vykoupení ještě předtím, než jsme vůbec existovali. V něho věříme, v něj vkládáme svou důvěru, v něj vkládáme svou víru.

Krátce se nyní podíváme na následující skutečnosti: Bůh disponuje nepředstavitelnou mocí, milosrdně nám dává vykoupení a triumfálním způsobem vykonává spravedlnost.

1. Věříme v Boha, který disponuje nepředstavitelnou mocí

Verš 24b uvádí, že „spoléháme na toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána". Vzkříšení Ježíše je zde kladeno na první místo, protože je spojeno se stejnou mocí, která podle 17. verše vedla k narození Izáka. Podívejme se znovu do 17. verše: „Je otcem před tím, jemuž [Abraham] uvěřil, před Bohem, který oživuje mrtvé a povolává to, co není, jako by bylo." Abraham se v té chvíli zaměřoval na Boží slib, že se narodí Izák. Abrahamovi bylo přitom již 100 let a jeho manželka byla neplodná. Jednalo se tedy o něco nemožného. Ale právě proto je Abrahamova víra takovým příkladem. Verš 19. uvádí: „Neochabl ve víře, ani když mu bylo asi sto let; ačkoliv pohleděl na své již umrtvené tělo a na odumřelé lůno Sářino."

A Pavel nám říká, že dnes věříme v téhož Boha a že víra, již Bůh počítá za spravedlnost, je víra v Boha, který křísí mrtvé a který vzkřísil našeho Pána Ježíše Krista. V takového Boha věříme, v Boha, který vzkřísil z mrtvých našeho Pána Ježíše Krista.

Takové moci říkám „nepředstavitelná" nikoli proto, že si ji třeba nedokážeme představit, ale proto, že jsme na konci století poznamananého naturalismem - náhledem, či vírou, že neexistuje nic dalšího, co by nebylo součástí přírody - vírou, že neexistuje žádná nadpřirozená skutečnost. Podle naturalistů je to nepředstavitelné, nemyslitelné. Všeobecně rozšířenou podobou této víry je naturalistická evoluce - snaha vysvětlit původ všech věcí bez víry v nadpřirozeného Stvořitele, který by byl mimo přírodu.

Stejně rozšířený byl v tomto století i naturalistický způsob studia dějin. Taková víra pak působí naprostou zkázu, pokud jde o studium Bible. Patrně nejproslulejší prohlášení této víry pronesl Rudolf Bultmann: „Historický fakt, který zahrnuje vzkříšení z mrtvých je naprosto nepředstavitelný, nemyslitelný." (Citováno z díla God, Revelation, And Authority, Vol. IV; autor: Carl F. H. Henry, [Wheaton: Crossway Books, 1999, orig. 1979], p. 333.) Odtud jsem si tedy vypůjčil onen výraz „nepředstavitelný".

Víra, že Bůh nám přičítá spravedlnost, je víra v Boha, který disponuje nepředstavitelnou mocí. Tento Bůh vykonává přesně to, co je podle Rudolfa Bultmanna „nepředstavitelné" - křísí mrtvé. Uskutečňuje, co podle lidí uskutečnit nelze. Přivedl na svět Izáka z mrtvého lůna devadesátileté stařeny. A po třech dnech vyvedl z hrobu Ježíše Krista a učinil jej Pánem vesmíru. Bůh tedy může splnit každý svůj slib. Proto v něj vkládáme svou důvěru.

2. Věříme v Boha, který nám milosrdně dává vykoupení

Všimněme si první poloviny 25. verše: „On byl vydán pro naše provinění." Hlavní je zde skuečnost, že smrt toho, koho Bůh vzkřísil, byla podle plánu. Nebylo to tak, že Bůh prostě chtěl nějak ukázat svou nepředstavitelnou moc, a proto si vyhledal jednoho zavražděného člověka, jehož pak vzkřísil z mrtvých. Bůh sám tuto smrt naplánoval a naplánoval ji s určitým záměrem.

Je to vidět ve dvou klíčových slovních spojeních 25. verše: 1) „on byl vydán", 2) „pro naše provinění". Ježíš „byl vydán". Kým? Vojáky? Pilátem? Herodem? Židovským davem? Nikým z nich, protože je zde uvedeno, že byl vydán „pro naše provinění". Vojáci, Pilát, Herod, ani Židé přece nevydali Ježíše „pro naše provinění".

Konkrétní a jasnou odpověď vidíme ve Skutcích 2:23: ,Tento muž [byl] vydán podle ustanoveného úradku a předzvědění Božího.' To Bůh jej vydal na smrt. V Římanům 8:3 se uvádí: „Bůh … poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích." A v Římanům 8:32 se uvádí: „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal." Smrt Ježíše Krista se tedy odehrála podle Božího plánu. Bůh naplánoval jeho smrt. Ježíš jen tak nějak nezemřel. Sám Bůh jej vydal smrti.

A tento plán měl určitý záměr (viz 25. verš): „Pro naše provinění." Božím záměrem bylo vypořádat se s naším proviněním. Bůh chtěl s naším proviněním něco udělat. Co? Chtěl poskytnout zástupnou smrt, abychom za svá provinění již nemuseli umírat. A jediná smrt, která to mohla vypůsobit, byla smrt jeho vlastního Syna. Proto se v Římanům 8:3 uvádí: „Bůh … poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu a jako oběť za hřích a odsoudil hřích v těle." Naše provinění tedy nejsou jen tak smetena ze stolu. Ani nejsou nějak přehlédnuta. Jsou odsouzena! Vedou k popravě. Nikoli však k naší popravě, ale k popravě Krista.

A smrtí Krista jsme takto vykoupeni. Jsme zachráněni od svých vlastních hříchů. Jsme vysvobozeni od trestu pekla. Jsme vykoupeni od Božího soudu. Ale nic z tohoto vykoupení jsme si nezasloužili. Zasluhujeme si zemřít, jít do pekla a podstoupit Boží soud. Ale jedná se o milosrdné vykoupení. A pro své ospravedlnění věříme právě v takového Boha - Boha, který vykonává milosrdné vykoupení. Učinil plán zachránit nás z našich provinění smrtí svého Syna.

3. A věříme v Boha, který triumfálním způsobem vykonává spravedlnost

Věříme v Boha, který disponuje nepředstavitelnou mocí, milosrdně nám dává vykoupení a také triumfálním způsobem vykonává spravedlnost. Co tím mám na mysli a odkud čerpám? Čerpám ze závěru 25. verše. V jakého Boha věříme? V Boha, který vzřísil Ježíše „pro naše ospravedlnění". Znemená to, že když Ježíš zemřel za naše provinění, bylo tím plně a dostatečně zaplaceno, aby nám bylo odpuštěno a abychom dosáhli ospravedlnění. Proto by také bylo nespravedlivé ponechat Krista v hrobu, neboť již plně zaplatil za náš hřích. Proto jej Bůh vzkřísil z mrtvých, aby prokázal dokonalost Kristovy smírné oběti a poslušnosti. Vzkříšení Ježíše bylo deklarací, prohlášením, že bylo dokonale úspěšné, co Kristus vykonal ve své smrti - tedy že nám získal ospravedlnění.

Možná bychom to mohli říci následovně: Když Kristus zemřel a prolil krev za naše provinění, vykoupil tím hříchy, jež byly příčinou smrti. Vzhledem k tomu, že je za tyto hříchy nyní zaplaceno, není důvod, aby Kristus zůstal mrtev. Jeho smrt sloužila výhradně k tomu, aby zaplatila za naše hříchy. Když za ně bylo dokonalým způsobem zaplaceno, jakýkoli další rozsudek smrti již byl zbytečný. Bylo by nespravedlivé nadále Krista držet v hrobě. Nemohl totiž nadále zůstat v hrobě, „protože nebylo možné, aby byl od ní [od smrti] držen" (Skutky 2:24).

Bůh, v něhož věříme, je tedy Bůh, který triumfálním způsobem vykonává spravedlnost. Vzkříšení Ježíše je naprosto triumfální, protože je jím dosaženo vítězství nad smrtí. Jedná se o triumfální projev spravedlnosti, protože spravedlnost vyžaduje, aby Ježíš byl vzkříšen z mrtvých. Dokonalým způsobem totiž zaplatil za hříchy, konkrétně za hříchy, které vedly k jeho smrti. Jestliže za hříchy, které vedly k jeho smrti - naše hříchy - bylo na kříži dokonale a úplně zaplaceno, pak onen jediný důvod pro Kristovu smrt byl teď již minulostí. Naše ospravedlnění tím bylo úplně zajištěno (ještě sice nebylo zrealizováno naší vírou, ale již bylo zajištěno, protože za něj bylo zaplaceno). A proto by bylo nespravedlivé, aby Kristus zůstal mrtev. Jednalo by se o bezdůvodný trest. Proto bylo správné a spravedlivé, že Bůh vzkřísil Krista z mrtvých. Byl to triumfální projev spravedlnosti. (Viz Hebrejům 13:20.)

Komu musíme věřit, abychom byli ospravedlněni

Na závěr se tedy vrátím k naší otázce ze začátku: Komu nebo čemu musíme věřit, abychom byli ospravedlněni - abychom byli před Bohem spravedliví? Odpovědí je, že musíme věřit Bohu: 1) že použil nepředstavitelnou moc, když svého Syna Ježíše vzkřísil z mrtvých; 2) že nám milosrdně dal vykoupení tím, že naplánoval smrt svého Syna, aby nás zachránil od našich přestoupení; 3) že triumfálním způsobem vykonal spravedlnost tím, že vzkřísil Ježíše z mrtvých, aby ukázal, že základ pro naše ospravedlnění byl dokonale položen a vykonán smrtí jeho Syna.

Proto v něj věřte. Otevřete mu srdce a přijměte slávu jeho spasení: nepředstavitelnou moc, milosrdné vykoupení a triumfální spravedlnost. Věřte tomu a bude vám to Bohem počteno za spravedlnost. Budete u něj v bezpečí. Budete mít spravedlnost, a to nikoli svou vlastní, a neotřesitelnou skálu, na níž můžete pevně stát.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

Překlad: Jan Janča, 2011