Tento námět má čtyři části. Za prvé se budu zabývat kázáním, které má Boha vyvyšovat, kázáním, které je určováno Boží slávou. Za druhé se pokusím vyobrazit Boží slávu, kterou má být takové kázání ovlivňováno. Za třetí předložím svůj biblický pohled na to, jak jsou takovým kázáním proměňováni lidé, kteří vidí takovou Boží slávu. A nakonec vysvětlím, jak si tyto všechny skutečnosti vyžadují kázání, kterému říkám nadšení nad výkladem Božího slova.

Zamyšlení nad kázáním, které je určováno Boží slávou

George Whitefield byl horlivým zastáncem kázání, čemuž oddal svůj život. Díky jeho kazatelské činnosti Bůh vykonal mocné dílo spásy na obou stranách Atlantiku. Životopisec Arnold Dallimore zapsal, jak úžasný dopad mělo Whitefieldovo kázání v Británii a Americe v osmnáctém století. Bylo jako déšť pro vyprahlou zemi, působilo, že na poušti vyrašily květy spravedlnosti. Dallimore vyjadřuje svou touhu, aby Bůh opět učinil něco podobného jako v době Whitefielda, volá po nové generaci kazatelů, kteří by byli jako Whitefield. Jeho slova výstižně vyjadřují, po čem sám toužím, co se týče nové generace kazatelů v Americe a po celém světě. Dallimore řekl:

Ano... kéž opět jasně vidíme, kdo je skutečně Hlavou církve... vzchopte se, mladí muži, aby si vás On sám mohl použít k tomuto slavnému dílu. A jací muži to mají být? Muži mocní v Písmu, plní úžasu nad Boží velikostí, nad majestátem a svatostí Boha, s myslí a srdcem zapáleným pro velké pravdy ohledně doktríny milosti. Budou to muži, kteří poznali, co znamená zemřít vůči sobě samému, vůči lidským cílům a osobním ambicím; muži, kteří jsou ochotní být ,blázny pro Krista‘, kteří ponesou výtky a falešná obvinění, kteří se budou namáhat a snášet utrpení a jejichž největší touhou nebude získat si pozemské uznání, ale získat si Pánův souhlas, až stanou před jeho úchvatným soudcovským stolcem. Budou to muži, kteří budou kázat se zlomeným srdcem a očima plnýma slz, muži, na jejichž službu Bůh vyleje plnou míru Ducha svatého a kteří budou svědky ,znamení a divů‘, když uvidí, jak se bude proměňovat množství lidských životů.¹

Muži mocní v Písmu, zapálení pro velké pravdy ohledně doktríny milosti, mrtví vůči sobě, ochotní namáhat se a snášet utrpení, neteční vůči pozemským poctám, zdrcení z hříchu, plní úžasu nad Boží velikostí, majestátem a svatostí. Dallimore podobně jako Whitefield zastával názor, že při kázání je třeba Boží slovo předkládat právě s takovým postojem srdce. Kázání není rozprava. Kázání není diskuse. Kázání není lehkovážným povídáním o náboženských tématech. Kázání ani není jen vyučování. Kázání je ohlašování určitého poselství, jímž prostupuje jasné vědomí o Boží velikosti, majestátu a svatosti. Námětem může být cokoli, ale vždy je třeba takovou skutečnost vidět v zářivém světle Boží velikosti, majestátu a jeho slova. Právě tak kázal Whitefield.

V minulém století patrně nejlépe ztělesňoval tuto představu Martyn Lloyd-Jones, který 30 let sloužil ve Westminster Chapel v Londýně. J. I. Packer ve svých 22 letech coby student během svých školních let mezi roky 1948-1949 slyšel Martyna Lloyd-Jonese kázat každou neděli navečer. Později se vyjádřil, že „takové kázání nikdy předtím ještě neslyšel“. (Mnozí lidé říkají ohledně kázání řadu znevažujících a pošetilých věcí, protože nikdy skutečné kázání neslyšeli. Nemají tedy žádný základ, jak posuzovat užitečnost pravého kázání.) J. I. Packer řekl, že to pro něj bylo jako „elektrický šok... protože si uvědomoval Boha více, než při kázání kohokoli jiného,“ koho dosud znal.² A právě to měl na mysli Whitefield - aby si Bůh vzbudil mladé kazatele, kteří ve svých posluchačích zanechají pocit údivu před Bohem - pocit údivu před nekonečným Božím majestátem.

A právě po tom toužím, co se týče dnešní doby i co se týče vás samotných. Toužím, aby si Bůh vzbudil tisíce kazatelů nadšených pro Písmo, kteří budou plní Boží velikosti, majestátu a svatosti, jak je zjevována v evangeliu o Kristu, který byl ukřižován a vstal a který panuje s absolutní mocí a autoritou na každým národem, armádou, nad každým falešným náboženstvím, nad každým teroristou, nad každým tajfunem, nad každou rakovinnou buňkou a nad každou galaxií v celém vesmíru.

Bůh neustanovil Kristův kříž, ani nestvořil ohnivé jezero³, aby tím poukázal, jak nevýznamná je jeho sláva nebo aby tím svou slávu znevážil. Smrt Syna Božího a věčné zatracení nekajících lidí jasně svědčí o skutečnosti, že Bůh je nekonečně svatý a hřích je pro něj nekonečnou urážkou, a proto je Boží zloba nekonečně spravedlivá a jeho milost je nekonečně drahocenná, a náš krátký život - a život každého ve vaší církvi a ve vaší komunitě - vede buď k věčné radosti nebo k věčnému utrpení. A jestliže tedy z našeho kázání nebude vidět, jak závažné jsou tyto skutečnosti, z čeho to pak bude vidět? Z pohádek? Z rozhlasu? Z televize? Z diskusních skupin?

Bůh plánoval ukřižování svého Syna (Zjevení 13:8; 2. Timoteovi 1:9) i hrůzy pekla (Matouš 25:41), abychom při kázání měli k dispozici co nejjasnější svědectví, o jak závažné skutečnosti se jedná. Závažnost kázání spočívá v tom, že talár kazatele je zbrocen Ježíšovou krví a zároveň je i sežehnut pekelným plamenem. Teprve s takovým talárem se z pouhého řečníka stává kazatel. Je ale tragédií, že mnozí soudobí čelní evangelikální kazatelé zlehčují hrůznost kříže i pekla.^[Například z amerického prostředí si můžeme uvést následující šokující vyjádření Joela Greena, které je výsměchem tomu, co církev považuje za samotný středobod evangelia a co je jasně ustanoveno v Písmu (Izajáš 53:4-6, 8-10; Galatským 3:13; Římanům 8:3). Joel Green se vyjádřil: „Ať již mělo vykoupení jakýkoli smysl, bylo by zásadní chybou si představovat, že se zaměřovalo na utišení Božího hněvu či na získání Boží milosrdné pozornosti... Písma jako celek neposkytují žádný podklad pro obraz rozhněvaného Boha, jehož je třeba usmířit nějakou smírčí obětí... Ať řekneme o Pavlově chápání Ježíšovi smrti cokoli dalšího, jeho teologie kříže postrádá jakýkoli rozvinutý smysl pro odplatu ze strany Boha.“ (Joel Green, Recovering the Scandal of the Cross: Atonement in New Testament & Contemporary Context, Downers Grove: InterVarsity Press, 2000, s. 51, 56.) Steve Chalke v Británii označuje učení o tom, že Kristus nesl místo nás na sobě Boží hněv za „kosmické zneužívání dítěte“: „Je tedy skutečností, že kříž je určitou formou kosmického zneužívání dítěte - kdy pomstychtivý Otec trestá svého Syna za přestoupení, jehož se ani nedopustil. Je pak tedy pochopitelné, že pro lidi v církvi i mimo ni je taková překroucená verze těchto událostí mravně pochybná a je pro ně velkou zábranou k víře. Ještě závažnější však je, že takové pojetí je v přímém rozporu s vyjádřením, že ,Bůh je láska‘. Je-li kříž osobním skutkem násilí, které vykonal sám Bůh vůči lidstvu, ale jež na sebe vzal jeho Syn, pak je to výsměchem Ježíšovu vlastnímu učení, že máme milovat své nepřátele a že nemáme oplácet zlé zlým.“ (The Lost Message of Jesus, Grand Rapids: Zondervan Publishing Company, 2004, s. 182-183). N. T. Wright dovozuje, že „většina“ (má tím na mysli „všechny“?) zmínek o pekle v Novém zákoně nemluví o místě vědomého věčného utrpení, ale že v současnosti potřebujeme provést „rekonstrukci“ či stanovit „jinou formulaci“ doktríny týkající se pekla, co se týče toho, jak 1) lidé používají svůj „dar svobody“, aby se „úplně zbavili lidství“, a 2) co se týče společenské nespravedlnosti a utrpení: „Existuje stejně správná a přesto ještě potřebnější doktrína pekla, pokud jde o lidský společenský a společný život na této zemi.“ (Following Jesus: Biblical Reflections on Discipleship, Grand Rapids: William B. Eerdmans Publishing Company, 1994, s. 95-96.)

Kéž by tedy nadcházející generace viděly, že svět nebere Boha dostatečně vážně. V církvi zcela jistě není přebytek povědomí o Boží slávě. Není zde přebytek povědomí o tom, jak závažná je skutečnost nebe, pekla, hříchu a spasení. A proto je i radost mnoha křesťanů jen velmi vetchá. Miliony lidí se baví až do úmoru u svých DVD přehrávačů, LCD televizorů, her na svých mobilních telefonech, zatímco mluvčí jistého vlivného světového náboženství píší otevřené dopisy do západních masmédií, v nichž uvádějí: „Předně vás voláme k islámu... k náboženství, kde se lidé těší ze všeho dobrého, k náboženství, které zakazuje vše špatné, pokud jde o naše ruce, jazyk a srdce. Je to náboženství džihádu na cestě Aláhově, aby Slovo Aláhovo a jeho náboženství byly vyvýšeny.“⁴ A pak takoví mluvčí veřejně žehnají sebevražedným útočníkům s náložemi, jež klidně odpálí před dětmi u obchodu s falafelem, a označují to za nejlepší způsob, jak se dostat do ráje. V takovém světě tedy kážeme evangelium.

A je tedy naprosto nepochopitelné, že v tomto světě, který tolik znevažuje Krista a pošlapává lidskou duši, je tolik knih, seminářů, teologických škol a církevních odborníků, kteří mají sklon mladým pastorům říkat cosi jako: „Neberte věci tak vážně.“ „Vystupujte s vtipem.“ „Lidi je třeba pobavit.“ K tomu se musím ptát: Kde je pak ale Ježíšův duch? „Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mne. Neboť kdo by chtěl svou duši zachránit, zahubí ji; kdo by však svou duši zahubil kvůli mně, nalezne ji“ (Matouš 16:24-25). „Jestliže tě tvé pravé oko svádí, vyjmi je a odhoď od sebe; neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo vrženo do Gehenny“ (Matouš 5:29). „Žádný z vás, kdo neopouští všechno, co mu náleží, nemůže být mým učedníkem“ (Lukáš 14:33). „Přichází-li někdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce a matku, manželku a děti, bratry a sestry, ano i vlastní duši, nemůže být mým učedníkem“ (Lukáš 14:26). „Následuj mě a nech mrtvé, ať pohřbí své mrtvé“ (Matouš 8:22). „Kdo by chtěl být mezi vámi první, bude otrokem všech“ (Mark 10:44). „A nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou. Raději se bojte toho, kdo může i duši i tělo zahubit v Gehenně“ (Matouš 10:28). „Vydají vás... a někteří z vás budou usmrceni... Ale ani vlas z vaší hlavy se určitě neztratí. Svou trpělivostí získejte své duše“ (Lukáš 21:16-19).

Měla by tedy církev radit Ježíšovi cosi jako, „Neber věci tak vážně, Ježíši. Dělej něco zábavného“? A mělo by se mladým pastorům radit cosi jako, „Hlavně nebuď jako Ježíš z evangelií. Je třeba brát věci trochu zlehka“? Z mého pohledu, když už se vzhledem ke svému věku blížím věčnosti, zní taková rada pastorům jako cosi nanejvýš pošetilého.

Obraz Boží slávy

Čemu věříte ohledně nutnosti kázat a povaze kázání, záleží na tom, jak vnímáte Boží velikost a slávu a jak se podle vás mají lidé vůči této slávě stavět a jak mají pro ni žít. V této části se proto budeme snažit vyobrazit si Boží slávu. Ve třetí části se pak budeme zabývat tím, jak jsou touto slávou proměňováni lidé, kteří se vůči ní probudí.

Pokud jde o Bibli, od začátku do konce v ní nenacházíme nic zásadnějšího, než že Bůh má na mysli Boží slávu - Boží krásu, zář své dokonalosti. Kdykoli Bůh ve svém zjevení dává najevo svůj cíl, je tento cíl vždy týž: ukázat svou vlastní slávu.

• Předurčil nás ke své slávě (Efezským 1:6).
• Stvořil nás ke své slávě (Izajáš 43:7).
• Vyvolil Izrael ke své slávě (Jeremjáš 13:11).
• Zachránil lid z Egypta ke své slávě (Žalm 106:8).
• Ke své slávě je zachránil z vyhnanství (Izajáš 48:9-11).
• Poslal Krista na svět, aby pohané chválili Boha za jeho slávu (Římanům 15:9).
• Přikazuje svému lidu, ať jedí nebo pijí, aby všechno činili k Boží slávě (1. Korintským 10:31).
• Pošle Ježíše po druhé, aby se všichni spasení podivovali nad jeho slávou (2. Tesalonickým 1:9-10).

Proto má církev následující poslání: „Vypravujte mezi národy o jeho slávě, mezi všemi lidmi o jeho divech!“ (Žalm 96:3)

Uvedené pasáže a stovky dalších nás vedou blízko k Bohu. Na kázání nemá nic takový vliv, jako když člověk zůstane téměř bez řeči - téměř - když je zanícen pro Boží slávu. Z celého biblického zjevení je zřejmá skutečnost, že Bůh chce sám sebe dokonale znát, chce sám sebe nekonečně milovat a chce tento zážitek v co největší míře sdílet se svým lidem. Nad každým Božím skutkem by mohl být palcový titulek: „Kvůli sobě, kvůli sobě samému to učiním, vždyť jak může být mé jméno znesvěcováno? Svou slávu jinému nedám“ (Izajáš 48:11; srov. 42:8).

Věčný, neměnný, dokonalý Bůh se zná od celé věčnosti a miluje to, co zná. Od věčnosti zná svou krásu, která mu činí potěšení. Bezchybně chápe svou vlastní skutečnost a nekonečně se z ní těší. Nemá žádné potřeby, protože v Bohu není nic nedokonalého. Nemá žádné sklony ke zlu, protože nemá žádné nedostatky, které by jej mohly svádět k něčemu nesprávnému. Bůh je proto tou nejsvatější a nejšťastnější bytostí, která existuje a kterou si lze představit. Nemůžeme si představit žádnou větší radost než radost z nekonečné moci, která se v nekonečné míře těší z nekonečné krásy v osobním vztahu v rámci trojjediného Boha.

Bůh stvořil svět proto, aby se mohl dělit o tento zážitek - o zážitek plynoucí z poznávání jeho slávy a radosti z této slávy. Chce, abychom jej znali a těšili se z něj tak, jak on zná sám sebe a jak se sám ze sebe raduje. Jeho záměrem je, aby poznání, které má Bůh sám o sobě, a radost, kterou chová sám v sobě, bylo i naším poznáním a naší radostí, abychom Boha znali jeho vlastním poznáním a těšili se z něj jeho vlastní radostí. To je také hlavním významem Ježíšovy modlitby u Jana 17:26, kde prosí Otce „aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich, i já abych byl v nich“. Otcovo poznání ,záře jeho slávy‘ a radost z této záře - která nese jméno Ježíš Kristus (Židům 1:3) - bude v nás, protože v nás je Ježíš.

A pokud se zeptáte, „Jak se Boží záměr sdílet se o tento zážitek (znát se a těšit se ze sebe sama) vztahuje k Boží lásce,“ odpověď zní: Boží láska se projevuje právě v tom, že Božím záměrem je sdílet tento zážitek s námi. Boží láska se projevuje v tom, jak se Bůh nasazuje, aby se s námi dělil o poznání své slávy a o radost z ní. Když Jan říká, že Bůh je láska (1. Jana 4:8, 16), má tím na mysli, že Boží přirozeností je dělit se o radost ze své slávy, dokonce i když jej to stojí život jeho vlastního Syna.

Znamená to, že Boží záměr projevovat svou slávu a naše potěšení z této slávy jsou v dokonalém souladu. Pokud se z něčeho netěšíte, neprojevujete takové skutečnosti dostatečnou čest. Bůh tedy není dostatečně oslaven tím, že se o něm ví; je oslaven tím, když jej známe a máme z něj tak hluboké potěšení, že se pak v celém našem životě zrcadlí, jak nesmírně cenný pro nás je.

Když Ježíš zdůrazňoval svou roli v tom, jak nám dával poznat Boha a jak nám předával Boží radost, řekl dvě skutečnosti: „Otce nikdo nezná, jen Syn a ten, komu by ho Syn chtěl zjevit“ (Matouš 11:27). A dále řekl: „Toto jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a aby vaše radost byla naplněna“ (Jan 15:11). Jinými slovy, Otce známe, když známe Syna, a z Otce se radujeme, když se radujeme z jeho Syna. Ježíš nám dává možnost podílet se na jeho poznání Boha a na tom, jak se sám z Boha těší.

Ve světě je to pak vidět nejen na společných zanícených bohoslužbách každou neděli dopoledne - což jsou jistě velmi cenné chvíle - ale především na změnách v našem vlastním životě. Ježíš řekl: „Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby uviděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci, který je v nebesích“ (Matouš 5:16). Světlo, které září skrze naše skutky a vede lidi k Bohu, a nikoli k nám, pak poukazuje na Boží slávu, na to, jak je pro nás Bůh nesmírně cenný.

Probíhá to asi následovně: Pokud je Boží sláva pokladem našeho života, nebudeme si ukládat poklady na zemi, ale budeme vše používat k šíření Boží slávy. Nebudeme chamtivě shromažďovat, ale budeme překypovat štědrostí. Nebudeme toužit po chvále od lidí, ale při chválení Boha budeme na sebe úplně zapomínat. Nebudeme ovládáni hříšnými, smyslnými žádostmi, ale přímo u kořene je odřízneme mocí zaslíbení, které ční vysoko nad každým takovým potěšením. Nebudeme v sobě pěstovat zraněné ego, chovat zášť, ani v sobě živit pomstychtivého ducha, ale vydáme vše Bohu a budeme žehnat těm, kdo nás nenávidí. Každý hřích totiž pochází z toho, když selháváme v postoji, že Boží sláva není naším největším životním pokladem. A proto je třeba projevovat pravdu a hodnotu Boží slávy zcela zásadním, viditelným způsobem - pokorným, obětavým životem zaměřeným na službu Bohu, kdy zdrojem veškerého našeho uspokojení je nám Boží sláva.

Jak se lidé probouzí vůči této slávě a jsou jí proměňováni

Nyní postoupíme k otázce, jak se lidé mohou probudit vůči Boží slávě a jak je to může proměňovat. Zásadní odpověď nám dává apoštol Pavel ve 2. Korintským 3:18-4:6, kde říká: „A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.“ Když spatřujeme slávu Pána, jsme proměňováni od jednoho stupně slávy k dalšímu stupni slávy. Bůh takto proměňuje lidi k obrazu svého Syna, aby tak zrcadlili slávu Boží. Abychom byli proměňováni způsobem, který přináší slávu Bohu, máme pohled upřen na Pánovu slávu.⁵

Jak se to stane? (A nyní se posouváme blíže k tomu, jak se naše téma týká kázání.) Pavel ve 2. Korintským 4:3-4 vysvětluje, jak nám zazářila Pánova sláva.

Je-li však naše evangelium zahaleno, je zahaleno těm, kteří hynou. Jim, nevěřícím, bůh tohoto věku oslepil myšlení, aby jim nevzešlo [zde je naplnění 2. Korintským 3:18] světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím.

Pánovu slávu vidíme nejjasněji a nejzásadněji v evangeliu, a to natolik, že Pavel je označuje jako „světlo evangelia slávy Krista“. Což znamená - a plyne z toho obrovské uplatnění pro naše kázání - že pokud v této dispenzaci nemůžeme vidět slávu Pána přímo, jak ji uvidíme při jeho příchodu na oblacích, vidíme ji velmi jasně prostřednictvím jeho slova. Evangelium je poselství zaznamenané slovy. Je zde určitý paradox - slyšíme slova a pak vidíme slávu. Proto Pavel říká, že Kristovu slávu vidíme nejen svýma očima, ale také ji vnímáme svýma ušima. „Víra je tedy ze slyšení zvěsti a zvěst skrze slovo Kristovo“ (Římanům 10:17); Kristovu slávu tedy vidíme skrze slyšení a slyšení je skrze evangelium o Kristu.

Uvažujme, jak se to projevilo v životě proroka Samuela. „V oněch dnech bylo Hospodinovo slovo vzácné a vidění nebylo obvyklé“ (1. Samuelova 3:1) - podobně jako dnes, kdy lidé nevidí Boží slávu a netěší se z ní. Ale Bůh pak vzbudil nového proroka. A jak se mu Bůh objevil? Stejně, jako se objeví vám a vašemu lidu. V 1. Samuelově 3:21 je uvedeno: „Hospodin se nadále ukazoval v Šílu, neboť v Šílu se Hospodin zjevil Samuelovi Hospodinovým slovem.“ Bůh se zjevoval svým slovem. A právě tak i naši lidé uvidí Boží slávu a právě tak budou proměněni v takové lidi, kteří budou dávat dalším na vědomí Boží slávu. A Pavel nám říká, že ono slovo, které zjevuje Boží slávu nejjasněji, je evangelium (2. Korintským 4:4).

Jasná výzva k jásání nad výkladem Božího slova

Tím se dostávám k závěrečnému bodu, co se týče radosti a nadšení z výkladového kázání. Je-li tedy Božím záměrem, abychom jeho slávu ukazovali ve světě; a tuto slávu ukazujeme, protože jsme proměňování tím, že ji známe a těšíme se z ní; a známe ji a těšíme se z ní, protože vidíme slávu Pána; a tuto slávu vidíme nejjasněji v evangeliu Kristovy slávy; a toto evangelium je poselstvím, jež je světu předáváno slovy - z toho tedy vyplývá, že je Božím záměrem, aby kazatelé tato slova vysvětlovali a radovali se nad nimi. A právě tomu říkám nadšení (či jásání) nad výkladem Božího slova.

Záleží na každém slovu. Jedná se o výkladové kázání, protože na evangeliu je tolik skutečností, které přímo volají po výkladu (objasnění, vyjasnění, vysvětlení, otevření, zobrazení). Vidíme to, když se zaměříme na pět základních rozměrů poselství evangelia.

1. Evangelium je poselství o historických událostech: o životě, smrti a vzkříšení Ježíše Krista. Tyto události je třeba jasně předkládat prostřednictvím důkladného výkladu textu.
2. Evangelium je poselství o tom, čeho bylo těmito událostmi dosaženo ještě předtím, než jsme my sami cokoli zažili či dokonce existovali: byla naplněna dokonalá poslušnost; bylo zaplaceno za naše hříchy; byl odstraněn Boží hněv; Ježíš, který byl ukřižován a vzkříšen, byl ustanoven za Krále celého vesmíru; všichni další vládci a všechny další autority byly zbaveny moci; bylo dosaženo vítězství nad smrtí. Všechny tyto skutečnosti je třeba jasně předkládat prostřednictvím důkladného výkladu textu.
   
3. Evangelium je nejen poselství o tom, čeho bylo dosaženo, ale také jak jsou všechny tyto skutečnosti, jichž dosáhl Kristus, zprostředkovány konkrétním lidem - skrze naše spojení s Kristem, pouze vírou, bez jakýchkoli skutků. Podstatu a dynamiku víry je tedy třeba lidem jasně předkládat prostřednictvím důkladného výkladu desítek biblických pasáží.
4. Evangelium je poselství o dobrých věcech, které se na nás nyní vztahují, protože vše, čeho Kristus dosáhl na kříži, je na nás v Kristu uplatněno: Bůh je k nám nyní jen milosrdný, místo aby se na nás hněval (smíření); v Kristu jsme počítáni za spravedlivé (ospravedlnění); jsme osvobozeni od viny a moci hříchu (vykoupení); postupně jsme posvěcováni (posvěcení). Všechny tyto slavné skutečnosti musíme lidem každý týden jasně předkládat - prostřednictvím důkladného výkladu textu.
   
5. Evangelium je poselství o samotném slavném Bohu, který je naším konečným, věčným Pokladem. „Chlubíme se také Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, skrze něhož jsme nyní přijali usmíření“ (Římanům 5:11). Evangelium, které kážeme, je ,evangeliem slávy Kristovy, který je obrazem Božím‘ (2. Korintským 4:4 B21). Jestliže naše evangelium nesměřuje k tomuto cíli - k cíli těšit se ze samotného Boha, a ne jen z jeho darů odpuštění, věčného života a záchrany z pekla - pak nekážeme ,evangelium Boží slávy v osobě Ježíše Krista‘ (2. Korintským 4:6). Naším konečným cílem je znát Boha a těšit se z něj. Jak jsme si ukazovali na začátku, právě proto jsme byli stvořeni - aby se Bůh s námi mohl sdílet o poznání sebe sama a radost ze sebe sama. Právě tak nám Bůh projevuje svou lásku. A právě to nám zajistil Kristův kříž. A všechny tyto skutečnosti je třeba z Písma (2. Timoteovi 3:16-17; Římanům 15:4) jasně předkládat prostřednictvím důkladného výkladu textu, aby lidé byli vyživováni tím nejlepším a nejvybranějším nebeským pokrmem.

Výklad textu je zásadní, protože evangelium je poselstvím, které k nám přichází prostřednictvím slov. A Bůh věci ustanovil tak, aby lidé viděli slávu Kristovu - „Kristovo nevystižitelné bohatství“ (Efezským 3:8) - ve slovech evangelia. K tomu jsme tedy povoláváni: abychom otevírali jednotlivá slova, věty a odstavce Písma a mluvili o „slávě Krista, který je obrazem Božím“.

A tím se konečně dostáváme k druhému důležitém výrazu ve slovním spojení „nadšení (či jásání) z výkladového kázání“. Běda nám, jestliže takové evangelium vykládáme bez radosti, bez nadšení, bez jásání - tedy bez radosti nad pravdou, kterou vysvětlujeme. Když Pavel ve 2. Korintským 4:5 říká, „Neboť nehlásáme sami sebe, nýbrž Ježíše Krista, Pána, a sebe jako vaše otroky pro Ježíše,“ používá zde výraz kerussomen - hlásáme Krista jako Pána, zvěstujeme Krista jako Pána. Kerux - kazatel, zvěstovatel, „hlasatel“ (1. Timoteovi 2:7; 2. Timoteovi 1:11) - musí lidem podat vysvětlení, pokud lidé poselství nerozumí (může zde tedy být zahrnuto vyučování). Ale hlasatel se od filozofa, písaře, opisovače a učitele liší v tom, že je hlasatelem zprávy - a v našem případě je hlasatelem nekonečně dobré zprávy. Nekonečně cenné zprávy. Té nejlepší zprávy na celém světě.

Stvořitel vesmíru, který je slavnější než kdokoli jiný a po němž máme toužit více než po jakémkoli jiném pokladu na zemi, se zjevil v Ježíši Kristu, aby Boha znal a aby se z něj těšil každý na celém světě, kdo se vzdá své vzpurnosti, přijme od něj odpuštění vykoupené krví a přijme jeho Syna jako Spasitele, Pána a Poklad svého života.

Bratři, neobelhávejte druhé ohledně hodnoty evangelia nějakým jednotvárným, fádním, bezvýrazným vystupováním či projevem. Výklad té nejslavnější skutečnosti je slavnou skutečností. Pokud při kázání neprojevujeme nadšení - autentické nadšení, nadšení ze srdce - vypovídáme tím o hodnotě evangelia cosi chybného, mylného. Nepřipusťte, abyste nějakým fádním tónem svého hlasu, či výrazem tváře, nebo svým životem nějak dávali najevo, že evangelium třeba ani není tím evangeliem slávy Kristovy, jež nám přináší to největší uspokojení. Kéž tedy Bůh mezi vámi vzbudí generaci kazatelů, z jejichž výkladového kázání bude jasně zřetelné, jak majestátní je Bůh, a kteří budou projevovat nadšení, protože mohou kázat o tak majestátním Bohu!

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.