„Toto je můj milovaný Syn, v němž jsem nalezl zalíbení." (ČSP)

Úvod

Dnes začínáme s novou sérií kázání, která bude pokračovat, bude-li to Boží vůle, až do velikonoční neděle, která letos připadá na 19. dubna. Nejdříve bych ale rád vysvětlil, co mě vedlo k této sérii kázání.

Vidět znamená někým se stávat

Pokud jde o porozumění toho, co by se mělo odehrávat při kázání, nechávám se vést několika biblickými texty, především 2. Korintským 3:18.

A my všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz, od slávy k slávě, jako od Pána Ducha.

Věřím, že jedním ze způsobů, jak jsme postupně proměňováni ke Kristovu obrazu, je podle tohoto textu pohlížet na Kristovu slávu. „My všichni, spatřujíce s odhalenou tváří Pánovu slávu jako v zrcadle, jsme proměňováni v týž obraz." Chceme-li být stále více jako náš Pán, je třeba zaměřit svůj pohled na jeho slávu a setrvat v tom.

Když posloucháme nějakou hudbu, pobrukujeme si k tomu. Mluvíme s podobným přízvukem, jaký slyšíme ve svém okolí. Pochytíme způsoby svých rodičů. A přirozeně máme sklon napodobovat lidi, které nejvíce obdivujeme. Stejné je to i s Bohem. Pokud upřeme svou pozornost na něj a zaměříme se na jeho slávu, budeme proměňováni od slávy ke slávě, a to k jeho obrazu. Mladí lidé si například upravují účes po vzoru populárních hvězd, které obdivují. Ale křesťané upravují svou osobnost po vzoru svého Boha, kterého obdivují. Spatřovat či vidět v rámci této duchovní transakce neznamená pouze věřit; vidět znamená někým nebo něčím se stávat.

Kázání jako vyobrazování Boží slávy

Ve velké míře si z toho beru poučení pro kázání. Kázání totiž musí z velké míry zobrazovat Boží slávu, protože úkolem kázání je měnit lidi k obrazu Božímu. Domnívám se, že je to v souladu s Pavlovým náhledem na kázání, protože o pouhé čtyři verše dále, ve 2. Korintským 4:4, popisuje obsah svého kázání jako „světlo evangelia slávy Krista, jenž je obrazem Božím". A o dva verše dále, ve verši 6, je popisuje jen mírně odlišně jako ,poznání Boží slávy v osobě Ježíše Krista'.

Podle Pavla je tedy kázání prostředkem, jak uvést světlo do zatemnělého lidského srdce.

Ve 4. verši je světlo popisováno jako „světlo evangelia" a v 6. verši je světlo popisováno jako „světlo poznání" (ESV, angl.).

Ve 4. verši je evangelium evangeliem slávy Krista a v 6. verši je poznání poznáním Boží slávy. Světlo, které je uváděno do srdce, je tedy v obou verších světlem slávy - slávy Krista a Boží slávy.

Ale nejedná se o dvě různé slávy. Ve 4. verši Pavel říká, že se jedná o slávu Krista, který je obrazem Božím. A v 6. verši říká, že Boží sláva je v osobě Ježíše Krista. Proto světlo přenášené kázáním je světlem slávy, přičemž o této slávě můžeme mluvit jako o slávě Krista, jenž je obrazem Božím, čili o Boží slávě, jež se dokonale odráží v Kristu.

Kázání je vyobrazováním či ztvárňováním nebo přehlídkou Boží slávy pro srdce lidí (ve verších 4:4-6), takže když lidé spatřují tuto slávu, mohou být proměňováni k obrazu Pána, a to ke stále větší slávě (verš 3:18).

Zkušenost to potvrzuje

Nejedná se o nějakou vyumělkovanou nebo intelektuální konstrukci. Je to přesně to, co znám ze své vlastní zkušenosti (stejně jako mnozí z vás!): pokud totiž vidím Boha v jeho slávě, opětovně je to v mém životě tou nejmocnější a nejpřesvědčivější silou, která mě podněcuje k hledání svatosti a k radosti v Bohu.

Ze zkušenosti víme, že kořenem rozporu v lidské duši je vnitřní konflikt mezi dvojí slávou - slávou světa a přechodnými potěšeními s tím spojenými a mezi slávou Boží a věčnými potěšeními, která nám poskytnout může Bůh. Tato dvojí sláva soupeří o naši loajalitu, obdiv a potěšení našeho srdce. A úlohou kázání je vyobrazovat a předkládat a ukazovat slávu Boží takovým způsobem, aby její vysoce nadřazená znamenitost a neporovnatelná hodnota zářily v našem srdci, abychom byli přeměňováni ke stále větší slávě.

Náročná úloha kazatele

Z toho vyplývá, že jako kazatel mám před sebou neustále otázku: Jak co nejlépe vyobrazit slávu Boží, aby ji spatřovalo či vidělo co nejvíce lidí a aby jí bylo proměňováno? Stejnou otázku jsem si kladl, když jsem byl před dvěma týdny o samotě, a přitom mi přišla na mysl nová odpověď.

Znovu jsem si četl jednu část z knihy The Life of God in the Soul of Man (Život Boha v duši člověka) od Henryho Scougala. Uvádí v ní jeden vynikající postřeh: „Hodnota a znamenitost duše se měří podle objektu její lásky" (s. 62). Pravdivost toho výroku mě zasáhla. A došlo mi, že pokud to platí o člověku, což měl Scougal právě na mysli, určitě to platí i o Bohu: „Hodnota a znamenitost BOŽÍ duše se měří podle objektu jeho lásky."

A tak jsem několik dní vyhledával v Písmu všechna místa, která nám ukazují, co Bůh miluje, v čem nachází potěšení a co je jeho radostí. Výsledkem je plán třinácti kázání o tom, co Bohu přináší potěšení.

Proto se modlím a doufám, že vy také, že když uvidíme, co Bohu přináší potěšení, uvidíme znamenitost a neocenitelnou hodnotu jeho duše; a když uvidíme znamenitost a neocenitelnou hodnotu jeho duše, uvidíme jeho slávu; a když uvidíme jeho slávu, budeme proměňováni ke stále větší slávě - k jeho obrazu; a když budeme proměňováni k jeho obrazu, budeme tím konfrontovat toto město a další dosud nedostižené lidi ve světě - budeme je konfrontovat živým svědectvím o znamenitém a neodolatelně přitažlivém Spasiteli. Kéž je vůlí Páně seslat nám velkou obnovu lásky a svatosti a moci. Po celých dalších třináct týdnů k němu budeme vzhlížet a vroucně se k němu modlit.

Výklad

Pokud chceme vyobrazit, jak neocenitelnou hodnotu spatřuje Boží duše v objektu své lásky, musíme začít od samého začátku. První a naprosto zásadní skutečností je, že Bůh má potěšení ve svém Synu. Pokusím se tuto pravdu více rozvést v následujících pěti bodech.

1. Bůh má potěšení ve svém Synu

V 17. kapitole Matouše bere Ježíš s sebou Petra, Jakuba a Jana na jistou horu. Jakmile jsou sami, stane se cosi naprosto ohromujícího. Bůh najednou zjeví Ježíše v jeho slávě. Ve druhém verši čteme: „Jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý." (EP) A v pátém verši je zastíní světlý oblak, z něhož promlouvá Bůh: „Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte." (EP)

Bůh nejprve poskytuje učedníkům možnost zahlédnout pravou nebeskou slávu Pána Ježíše. Mluví o tom Petr ve 2. Petra 1:17: „[Kristus] přijal od Boha Otce čest i slávu." Pak Bůh zjevuje, co vůči svému Synovi chová ve svém srdci a říká dvě skutečnosti: „Miluji svého syna" („Toto jest můj milovaný Syn") a „nacházím ve svém Synovi potěšení" („v něm jsem nalezl zalíbení").

Bůh to říká při jedné další příležitosti: při Ježíšově křtu, když Duch svatý sestoupí a pomaže Ježíše k jeho službě, čím je jasně dána najevo Otcova láska a podpora. - „Toto jest můj milovaný Syn, v něm jsem nalezl zalíbení."

A v Janově evangeliu mluví Ježíš několikrát o tom, jakou lásku mu Otec projevuje, například u Jana 3:35: „Otec miluje Syna a všecku moc dal do jeho rukou." A u Jana 5:20: „Otec miluje Syna a ukazuje mu všecko, co sám činí."

(Viz také Matouše 12:18, kde Matouš uplatňuje Izajáše 42:1 na Ježíše: „Hle, můj služebník, jehož podpořím, můj vyvolený, jehož jsem si oblíbil!" Výraz „oblíbil" je přeložen z hebrejského ratsah, které znamená „těšit se z někoho či něčeho".)

Prvním bodem je tedy skutečnost, že Bůh Otec miluje Syna, a to nikoli prostřednictvím odříkání a obětavého milosrdenství, ale láskou plnou zalíbení a potěšení. Bůh nachází ve svém Synovi zalíbení. Jeho duše se ze Syna těší! Když se na svého Syna dívá, těší se z takového pohledu, oceňuje ho, užívá si jej a má z něj požitek.

2. Boží Syn má plnost Božství

Tato pravda nám zabrání, abychom se nedopustili omylu v prvním bodě. Mohli bychom totiž souhlasit s tím, že Bůh má potěšení v Synu, ale přitom chybovat v tom, že Syn je pouze výjimečně svatým člověkem, jehož Otec přijal ze svého Syna, protože v něm nalezl takové potěšení.

Ale Kolosanům 2:9 přináší na celou záležitost jiný úhel pohledu: „V něm je tělesně přítomná veškerá plnost Božství." Boží Syn tedy není pouze nějaký vyvolený člověk. Je v něm totiž tělesně přítomná veškerá plnost Božství.

A Kolosanům 1:19 o Božím potěšení uvádí: „Neboť se Otci zalíbilo, aby v [Kristu] přebývala veškerá plnost [Božství]." (ČSP) Nebo podle B21: „Bohu se zalíbilo všechnu plnost složit v něm." Jinými slovy, Boha to těšilo. Bůh se nedíval po světě, aby našel někoho, kdo by se mu zalíbil, a pak by jej přijal za svého Syna. Bůh sám se totiž ujal iniciativy a udělil svou plnost jednomu muži při aktu vtělení. Nebo bychom mohli říci, že Bůh jednal iniciativně, když plnost svého Božství přioděl do lidské přirozenosti. A Kolosanům 1:19 uvádí, že to udělal se zalíbením! Bylo mu to potěšením a radostí.

Mohli bychom mít možná sklon říci, že Bůh nenašel Syna, který mu byl potěšením, ale že Bůh učinil Syna, který mu byl potěšením. Ale i to by bylo velice zavádějící, protože plnost Božství, která je nyní tělesně (Kolosanům 2:9) přítomná v Ježíšovi, již existovala v osobní formě ještě předtím, než na sebe Ježíš vzal lidskou přirozenost. To nás vede k dalšímu uvažování o Bohu ve třetím bodě.

3. Syn, v němž má Bůh potěšení, je věčný obraz a odraz Boha, a je tudíž sám Bůh

Pavel v Kolosanům 1:15 uvádí:

On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření [tedy ten, kdo má vyvýšené postavení božského Synovství nad celým stvořením, jak je to vidět z dalšího slovního spojení], neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi.

Syn je obrazem Otce. Co to znamená? Uvažujme nejdříve o dalších podobných označeních.

V Židům 1:3 je o Synu řečeno:

On je září jeho slávy a otiskem jeho podstaty, nese všechno slovem své moci.

Ve Filipanům 2:6 Pavel uvádí:

Ačkoli byl v podobě Boží, nelpěl na tom, že je roven Bohu, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe podobu otroka.

Syn, v němž má Bůh potěšení, je tedy jeho vlastním obrazem; je odrazem jeho vlastní slávy; nese otisk jeho vlastní podstaty; existuje v jeho podobě; a je rovný Bohu.

Proto bychom neměli být překvapeni, když apoštol Jan u Jana 1:1 uvádí:

Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.

Bylo by tedy naprosto zavádějící tvrdit, že Syn, v němž má Bůh potěšení, byl učiněn nebo stvořen při vtělení nebo v jakékoli jiné době. „Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh." Když byl Bůh, bylo zároveň i Slovo Boží, Boží Syn, který na sebe vzal lidskou přirozenost v Ježíši Kristu.

Nyní můžeme získat lepší představu o tom, co má Bible na mysli, když na Ježíše používá označení obraz či podoba nebo otisk či odraz Boha, který je rovný Bohu.

Bůh je jediná skutečnost, která vždy existovala od věčné minulosti. To je velké tajemství, protože pro nás je příliš těžké smýšlet tak, že Bůh nemá naprosto žádný počátek a že existuje naprosto věčně, aniž by jej někdo či něco vytvořil - je absolutní skutečností, s níž musí každý z nás počítat, ať se nám to líbí, nebo ne.

Bible nás učí, že tento věčný Bůh vždy měl:

• dokonalý obraz sebe sama,
• dokonalý odraz své podstaty,
• dokonalý otisk své přirozenosti,
• dokonalou podobu neboli vyjádření své slávy.

Ocitáme se na pokraji čehosi nepopsatelného, ale snad se můžeme odvážit říci následující: co je Bůh Bohem, vždy si byl vědom sebe sama. Obraz, který má sám o sobě, je tak dokonalý a tak kompletní a plný, že je živou, osobní reprodukcí (neboli zplozením) sebe sama. A tento živý, osobní obraz či odraz či podoba Boha je Bůh, konkrétně Bůh Syn. A proto Bůh Syn je souvěčný s Bohem Otcem, je stejné podstaty a má stejnou slávu.

4. Potěšení Boha v Synu je potěšení ze sebe sama

Vzhledem k tomu, že Syn je obrazem Boha a odrazem Boha a otiskem Boha a podobou Boha, je rovný Bohu a JE vskutku Bůh, proto potěšení Boha v Synu je potěšení ze sebe samého. Proto původní, prvotní, nejhlubší, základní radost Boha je radost, kterou má ze své vlastní dokonalosti - když vidí, jak se odráží v jeho Synu. Bůh miluje Syna a těší se ze Syna a má zalíbení v Synovi, protože Syn je Bůh sám.

Nejprve to vyznívá jako marnivost a připadá nám to jako namyšlenost a samolibost a sobectví, protože tak by to bylo, kdyby kdokoli z nás nacházel první a největší radost v tom, že by se díval sám na sebe do zrcadla. Byli bychom marniví, namyšlení, samolibí a sobečtí.

Ale proč? Protože jsme byli stvořeni k něčemu nekonečně lepšímu a vznešenějšímu a většímu a hlubšímu, než abychom rozjímali sami nad sebou. K čemu? Abychom rozjímali o Bohu a těšili se z něj! Cokoli menšího by bylo modlářstvím. Bůh je ten nejslavnější ze všech bytostí. Nemilovat jej a nenacházet v něm potěšení je velkou urážkou vůči jeho nevýslovnému postavení.

Ale totéž pak platí i o Bohu. Co má Bůh dělat, aby neurážel to, co je nekonečně krásné a slavné? Jak se má Bůh vystříhat modlářství? Existuje jenom jedna možná odpověď: Bůh musí milovat nade všechny věci svou vlastní krásu a dokonalost. Když to děláme my před zrcadlem, jedná se o samotnou podstatu té největší marnivost; když to dělá Bůh před svým Synem, jedná se o samotnou podstatu spravedlnosti.

Nemá snad samotná podstata spravedlnosti mít dokonalé potěšení z toho, co je dokonale slavné? A není snad protikladem spravedlnosti, když své největší zalíbení nacházíme ve věcech malé nebo žádné hodnoty?

A proto se spravedlnost Boha projevuje v nekonečné horlivosti a radosti a potěšení, jež má Bůh ve své vlastní hodnotě a slávě. A pokud by kdy měl jednat proti svému věčnému zanícení pro svou vlastní dokonalost, byl by nespravedlivý; byl by modlářem.

A zde leží největší překážka k našemu spasení: Jak totiž může tak spravedlivý Bůh kdy najít zalíbení v hříšnících, jako jsme my? A zároveň zde leží i samotný základ našeho spasení, protože právě to nekonečné zalíbení Otce vůči Synu umožňuje mě, ničemnému hříšníkovi, abych byl milován a abych byl přijat v jeho Synu, protože jeho smrt napravila veškerou urážku a újmu, kterou jsem svým hříchem způsobil Otcově slávě.

V dalších týdnech to uvidíme znovu a znovu - jak Otcovo nekonečné potěšení ze své vlastní dokonalosti je zdrojem našeho vykoupení a naděje a věčné radosti. Dnešek je pouhým začátkem.

Na závěr uvedu pátý bod a konečné uplatnění. Pokud má Scougal pravdu v tom, že h odnota a znamenitost duše se měří podle objektu její lásky (a dodal bych, že i podle intenzity lásky) - pak…­

5. Bůh je ze všech bytostí ten nejznamenitější a nejvíce hodný úcty

Proč? Protože nekonečnou a dokonalou silou a po celou věčnost miluje svého Syna, obraz své vlastní slávy. Jakou slávu a štěstí zažívají Otec a Syn a Duch díky lásce, jež mezi nimi po celou věčnost proudí!

Zůstáváme v úžasu nad tímto velkým Bohem! Odvraťme se proto ode všech malicherných rozhořčení a pomíjivých potěšení a banálních životních cílů a připojme se k radosti, kterou se raduje Bůh, pokud jde o obraz své dokonalosti, tedy k radosti ze svého Syna. Modleme se:

Nekonečný, věčný a spravedlivý Bože, vyznáváme, že jsme tě často zlehčovali a vyvyšovali sebe na místo, kam patříš pouze ty sám - v osobě svého Syna. Kajeme se a odvracíme se ode své opovážlivosti a rádi zůstáváme v úžasu nad tvou věčnou, soběstačnou radostí v obecenství Trojice. A naší modlitbou je, slovy tvého Syna (Jan 17:26), aby láska, jíž jsi ho miloval, byla v nás a on v nás, abychom navěky a navždy mohli být v onom obecenství radosti a neustálém přílivu lásky. Amen.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

Překlad: Jan Janča, 2011