Pavel píše dopis církvi do Říma, aby si zde vyžádal podporu pro svou misii do Španělska. V Římanům 15:23-24 píše: „Mnoho let v sobě nosím touhu k vám přijít, až půjdu do Hispanie.“ Nikdy předtím v Římě nebyl a s většinou těchto křesťanů se nikdy nesetkal. A proto jim v 16 kapitolách svého dopisu překládá evangelium.

Kéž by všichni naši misionáři znali list Římanům a kázali na základě tohoto listu. A kéž my, kteří je posíláme, známe list Římanům a žijeme podle něj, abychom misionáře posílali tak, jak chtěl být poslán Pavel a jakou podporu chtěl získat od Římanů na své cestě do Španělska. Mocné a milosrdné poselství této knihy povede bohaté Američany, aby se uskrovnili jako v čase války a aby své zdroje používali ve prospěch evangelia. Mocné a milosrdné poselství této knihy bude ústy trpících misionářů prolamovat temnotu a i v těch nezatvrzelejších místech povede ke sborům uctívajícím Krista.

Multikulturní, globální hledisko listu Římanům

Při čtení tohoto listu nelze přehlédnout jeho multikulturní, globální zaměření. V Římanům 1:5 Pavel popisuje účel svého apoštolského poslání: „Skrze něho jsme přijali milost a apoštolské poslání k poslušnosti víry pro jeho jméno mezi všemi národy.“ Proto tedy Pavel káže. Proto se chystá do Španělska. Proto píše tento dopis - aby lidi ze všech národů přivedl k víře v Krista a k poslušnosti, která s touto vírou souvisí. List Římanům je o národech a národnostních skupinách, které dosud nevěří v Krista. Je o lidech, kteří dosud nebyli ospravedlněni a nebyli posvěceni, a proto nebudou ani oslaveni - pokud neobdrží evangelium.

Ve 14. verši pak Pavel o svém apoštolském poslání mluví znovu: „Jsem dlužníkem Řeků i barbarů, moudrých i nevědomých.“ A abychom si nemysleli, že zapomene na Židy, v 16. verši píše: „Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale i pro Řeka.“ Je pro Židy, Řeky, barbary, moudré i nevědomé! Jinými slovy, toto mocné a milosrdné poselství listu Římanům láme veškeré národnostní a kulturní rozdíly i rozdíly v míře vzdělanosti.

Je zcela zásadní, abychom si to uvědomovali v naší době pluralismu - v době, která se velmi podobá prvnímu století, kdy Kristova církev tak početně rostla. Křesťanství není kmenovým náboženství, ale přesto si víru a oddanost žádá od každého kmene, jazyka, lidu a národa. Ježíš není jedním z mnoha bohů. Je Pán pánů a Král králů a není žádné jiné jméno pod nebesy, na jehož základě mohou být lidé spaseni. Mocné, milosrdné poselství listu Římanům nepoukazuje prostě jen na jednu z mnoha možností spásy. Je cestou spásy, protože Ježíš Kristus je jediný Syn Boží a Spasitel.

Toto tvrzení bylo vždy zpochybňováno. A je v Americe zpochybňováno zvláště dnes, a to i mezi lidmi hlásícími se ke křesťanství a pochopitelně mezi muslimy a zastánci židovství. V pátečním vydání listu Star Tribune byl článek, který odmítal nutnost víry v Krista. Jistý výbor katolických biskupů a amerických rabínů vydal dokument nazvaný „Zamyšlení nad smlouvou a posláním“. Co je jeho hlavním bodem? „Snahy konvertovat Židy již nadále ,nejsou teologicky akceptovatelné,‘... protože Židé již ,jsou ve smlouvě s Bohem‘“ (pátek, 20. září 2002, s. A23). Jinými slovy, údajně je jedna cesta spásy pro Židy, kteří odmítají Krista, a je další cesta spásy pro křesťany, kteří Krista přijímají.

Ze strany křesťanských biskupů se jedná o falešný a politováníhodný výrok, když si připomeneme, co řekl sám Ježíš: „Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv“ (Jan 3:36). Ježíš se s ohledem na pohany, kteří jej přijali, a na Židy, kteří jej odmítli, vyjádřil následovně: „Mnozí [pohané] přijdou od východu i západu a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes; avšak synové království [Židé, kteří jej odmítnou] budou vyvrženi do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů“ (Matouš 8:11-12).

Proto je naprosto zásadní, abychom viděli, že mocné a milosrdné poselství listu Římanům se týká naprosto všech lidí. Nejedná se o nějaký lidský názor, filozofii, program sebezdokonalování, kmenové náboženství ani o něco místního a omezeného. Jedná se o skutečné dobré poselství, že jediný Bůh zasáhl naprosto unikátním způsobem do dějin, aby zachránil lidi tím, že poslal svého jediného Syna, aby zemřel za hříšníky a byl vzkříšen. Odmítnutí tohoto poselství znamená záhubu.

Námět tohoto listu: Římanům 1:16-17

Pavel uvádí v Římanům 1:16-17 jádro svého sdělení, které pak v další části tohoto dopisu vysvětluje a prakticky rozvádí. „Nestydím se za evangelium, neboť je to Boží moc k záchraně pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale i pro Řeka. V něm se zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je napsáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘“ Pavel tedy nejprve uvádí, že jeho poselství - evangelium - je Boží mocí k záchraně, že má moc přivádět lidi ke spáse a že je milosrdné, přičemž spása je skrze víru. Spásná moc evangelia proniká do naší duše s vírou v Ježíše Krista.

Pavel pak v 17. verši vysvětluje, proč má evangelium tuto moc: „V něm se zjevuje Boží spravedlnost z víry k víře, jak je napsáno: ‚Spravedlivý z víry bude živ.‘“ Evangelium má moc spasit ty, kteří důvěřují Kristu, protože se v tom zjevuje Boží spravedlnosti. Co to znamená?

Římanům 1:18 – 3:20: Proč každý z nás potřebuje spásu

Než Pavel vše blíže vysvětluje, ukazuje v Římanům 1:18 – 3:19, proč každý z nás potřebuje spásu. Shrnuje to v Římanům 3:9: „Vždyť jsme už dříve obvinili Židy i Řeky, že jsou všichni pod mocí hříchu.“ V 19. verši píše: „Víme, že vše, co Zákon praví, praví těm, kdo jsou pod Zákonem, aby byla umlčena každá ústa a aby se před Bohem stal vinným celý svět.“ Všichni jsme tedy hříšníci. Všichni jsme vystaveni Božímu hněvu (1:18). Nemáme žádnou spravedlnost, jíž bychom mohli sami sebe doporučovat. A v Římanům 3:20 je jasně uvedeno, že se nemůžeme sami spasit, ani se nemůžeme sami ospravedlnit: „Ze skutků Zákona nebude před ním ospravedlněn žádný člověk, neboť skrze Zákon je poznání hříchu.“ Jsme hříšníci. Jsme vystaveni Božímu spravedlivému a svatému hněvu. A nemůžeme si nijak přivodit spásu, ani se nemůžeme ospravedlnit svými skutky.

Římanům 3:21-31: Zjevení spravedlnosti Boží na základě víry v Ježíše a co z toho vyplývá

Pavel se vrací ke svému hlavnímu bodu z Římanům 1:16-17 a vysvětluje, co znamená, že evangelium je Boží mocí ke spáse věřících, protože se v něm zjevuje Boží spravedlnost na základě víry. V Římanům 3:21-22 čteme: „Nyní však je zjevena Boží spravedlnost [zde Pavel navazuje na své vyjádření o zjevení Boží spravedlnosti z Římanům 1:17] bez Zákona, dosvědčovaná Zákonem i Proroky, Boží spravedlnost skrze víru Ježíše Krista pro všechny a na všechny ty, kdo věří.“

Co je tedy oním zjevením Boží spravedlnosti, jež dává evangeliu takovou moc a dává věřícím spásu? Jedná se o zjevení „Boží spravedlnosti, která přichází skrze víru v Ježíše“. Je to Boží spravedlnost, která je nám zjevena jako dar skrze víru. Jedná se o to, čemu říkáme ospravedlnění. A proto Pavel ve 24. verši uvádí, že hříšníci, kteří věří v Ježíše, „jsou ospravedlňováni zadarmo jeho milostí skrze vykoupení, které je v Kristu Ježíši“. Zjevení Boží spravedlnosti, díky němuž je evangelium Boží mocí ke spáse, je projevem a darem Boží spravedlnosti hříšníkům, kteří věří v Krista.

V Římanům 3:25 je vysvětleno, jak může Bůh ospravedlnit hříšníky, aniž by přitom jednal nespravedlivě: „Jeho [Krista] Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve.“ Jinými slovy, na základě Božího ustanovení zemřel Syn Boží místo nás, takže Otcův hněv a prokletí bylo na něm, a nikoli na těch, kdo v něj věří. Tímto způsobem Bůh ukazuje svou nenávist vůči hříchu, s nímž ale nakládá dle spravedlnosti. Proto 26. verš vysvětluje, že Bůh „je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy“.

Základem našeho ospravedlnění je tedy Kristova smrt. Jestliže věříme v Ježíše, Bůh nám přičítá Kristovu spravedlnost, vidí nás jako spravedlivé, a tak s námi i zachází. To je tedy ospravedlnění. Ve 28. verš se jasně uvádí, že toto spravedlivé postavení před Bohem není na základě žádných skutků, ale jen a jedině na základě víry: „Člověk je ospravedlňován vírou bez skutků Zákona.“

Nenechme si však ujít globální, misijní, multikulturní uplatnění toho všeho. Pavel nás ve verších 29-30 upozorňuje: „Nebo je snad Bůh pouze Bohem Židů? Není i Bohem pohanů [národů]? Ano, i pohanů! Vždyť je přece jeden Bůh, který ospravedlní obřezané z víry a neobřezané skrze víru.“ Ospravedlnění vírou v Krista je mocným a milosrdným globálním poselstvím, které máme pro všechny národy, národnostní skupiny a pro všechny lidi, které kdy potkáme. Je jeden Spasitel, jeden kříž, jedno vzkříšení a jedna cesta ke spravedlivému postavení před Bohem: Kristova spravedlnost, jež je nám přičtena na základě víry, nikoli na základě jakýchkoli skutků.

Římanům 4: Abraham byl ospravedlněn vírou, beze skutků

Pavel ve 4. kapitole na příkladu Abrahama poukazuje na ospravedlnění vírou, bez skutků: „Uvěřil Abraham Bohu, a bylo mu to počteno za spravedlnost“ (3. verš). A jeden z nejdrahocennějších veršů (5. verš) v této knize staví právě na příkladu Abrahama: „Kdo však (pro svou spravedlnost) nepracuje, ale spoléhá na toho, který ospravedlňuje bezbožného, tomu se jeho víra pokládá za spravedlnost.“ Ospravedlnění není na základě žádných skutků, ale pouze na základě víry. A ospravedlněni nejsou lidé zbožní, ale lidé bezbožní. To je tedy skutečně dobré poselství - mocné a milosrdné poselství listu Římanům.

Římanům 5: Naděje a jistota tváří v tvář utrpení a smrti

Pavel v 5. kapitole uvádí v 1. verši jakési shrnutí: „Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista.“ Dále píše o tom, že ospravedlnění věřící mají očekávat utrpení a smrt - což pak ještě více rozvádí v 8. kapitole. Podle 3. verše se chlubíme i souženími, protože soužení působí vytrvalost, osvědčenost a naději.

Na pozadí soužení pak Pavel předkládá argumenty stejně jako v 8. kapitole - od velmi závažných po méně závažné - jestliže Bůh může konat něco nesmírně obtížného, může jistě vykonat i něco snadného. Připomeňme si Římanům 8:32: „On neušetřil vlastního Syna [což je nesmírně těžké], ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno [což je snadné]?“ A právě to Pavel zdůrazňuje i v Římanům 5:9: „Tím spíše tedy nyní, když jsme byli ospravedlněni jeho krví [což je nesmírně těžké], budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu [což je snadné].“ Podobná argumentace je i v 10. verši: „Jestliže jsme jako nepřátelé byli usmířeni s Bohem smrtí jeho Syna [což je nesmírně těžké], tím spíše jako usmíření budeme zachráněni jeho životem [což je snadné].“

Jde o naši naději a jistotu tváří v tvář utrpení a smrti, podobně jako v 8. kapitole listu Římanům. Ke křesťanství prostě patří soužení. „Musíme skrze mnohá soužení vejít do Božího království“ (Skutky 14:22). Nesmíme zapomínat na skutečnost, že mocné a milosrdné poselství listu Římanům je uváděno v kontextu utrpení, které máme očekávat.

Smrt je naprosto nepopiratelnou skutečností. Máme-li evangelium, musíme také mít nějaké vysvětlení pro smrt a také potřebujeme mít tváří v tvář smrti naději. Tím se Pavel zabývá v Římanům 5:12-21. Adama, jehož neposlušnost vedla k hříchu a smrti, ukazuje v protikladu s Kristem, jehož poslušnost vede ke spravedlnosti a životu. Tento kontrast je jasně vidět v 19. verši: „Jako se skrze neposlušnost jednoho [Adama] člověka mnozí stali hříšnými, tak se také skrze poslušnost jednoho [Krista] stanou mnozí spravedlivými.“ Je nám přičítáno Adamovo odsouzení, protože jsme s ním spojeni při svém narození; a je nám přičítána Kristova poslušnost, protože jsme s ním spojeni vírou.

Pavel pak ve 21. verši shrnuje vítězství milosti skrze Krista: „Aby tak, jako vládl hřích ve smrti, i milost vládla skrze spravedlnost k životu věčnému skrze Ježíše Krista, našeho Pána.“

Římanům 6: Spojení s Kristem znamená smrt vůči hříchu a osvobození od otroctví

Uvedené skutečnosti ale vedou k následujícímu problému, který bylo třeba vyřešit: Jestliže jsme skutečně ospravedlněni jedině vírou a jestliže tam, kde vládl hřích, vládne nyní milost o to hojněji, proč pak nehřešit co nejvíce, aby se milost mohla projevit ještě hojněji? Pavel na to odpovídá v 6. kapitole - vírou jsme spojeni s Kristem naprosto skutečně, takže vlastně spolu s ním umíráme hříchu a jsme vysvobozeni z otroctví hříchu (6:6, 17-18). Všichni, kdo byli ospravedlněni, jsou tedy také posvěcováni.

Římanům 7: Jsme mrtví vůči Zákonu, abychom byli oddáni Jinému

V 7. kapitole Pavel ukazuje, že posvěcováni nejsme tím (tedy že se Ježíši více nepodobáme tím), že se zaměřujeme na zachovávání Zákona. Nikoli. „Právě tak, moji bratři, jste i vy zemřeli Zákonu skrze tělo Kristovo, abyste se oddali jinému, tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, abychom přinesli ovoce Bohu... Nyní však jsme byli zproštěni Zákona, když jsme zemřeli tomu, čím jsme byli pevně drženi, takže sloužíme v novotě Ducha, a ne ve zvetšelosti litery“ (7:4, 6).

Křesťan má svůj život jako dar, přičemž upřímně a opravdově usiluje o hluboký vztah s Ježíšem Kristem, ‚aby se oddal jinému‘ (7:4). Pokud jde o život křesťana, Kristus je jeho mocí, spravedlností a závazným vzorem.

Římanům 8: Nic nás nemůže odloučit od lásky Kristovy

Tím se tedy dostáváme k 8. kapitole Římanům. „Kdo nás odloučí od lásky Kristovy?“ (5. verš). Vidíme zde spojitost s pasáží v Římanům 7:4? Zemřeli jsme vůči Zákonu, abychom se oddali někomu jinému - tomu, který byl vzkříšen z mrtvých, Ježíši Kristu. To je klíčem k životu i klíčem k umírání. Kdo nás tedy odloučí od lásky Kristovy? Nikdo a nic. Kdo nás může odloučit od lásky Boží v Kristu? Naprosto nikdo a naprosto nic.

„Neboť žijeme-li, žijeme Pánu, umíráme-li, umíráme Pánu. Ať tedy žijeme či umíráme, patříme Pánu. Vždyť proto Kristus zemřel a ožil, aby se stal Pánem mrtvých i živých“ (Římanům 14:8-9). Žijte tedy se svým Pánem, Ježíšem Kristem a umírejte v Pánu Ježíši Kristu. A přitom stále opěvujte nepřemožitelnou Boží lásku v našem Pánu, Ježíši Kristu.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.