Petr se postavil spolu s jedenácti, pozvedl svůj hlas a přímo k nim promluvil: „Muži judští a všichni obyvatelé Jeruzaléma, toto ať je vám známo, vyslechněte pozorně má slova. 15 Tito lidé nejsou opilí, jak se domníváte. Vždyť je devět hodin ráno. 16 Ale toto je to, co je řečeno skrze proroka Jóela: 17 ‚I stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyleji ze svého Ducha na každé tělo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci budou vídat vidění a vaši starci budou mívat sny. 18 I na své otroky a na své otrokyně v oněch dnech vyleji ze svého Ducha, a budou prorokovat. 19 A dám divy nahoře na nebi a znamení dole na zemi, krev a oheň a sloupy dýmu. 20 Slunce se obrátí v temnotu a měsíc v krev, než přijde Pánův den, veliký a skvělý. 21 I stane se, že každý, kdo bude vzývat Pánovo jméno, bude zachráněn.‘“

Minulý týden jsme si na základě 1. Korintským 13:8–12 ukazovali, že dar proroctví pomine při druhém Ježíšovu příchodu – stejně jako obraz v zrcadle pomine, když se objeví skutečná, živá tvář. A na tomto základě jsem ukazoval, že dar proroctví je proto platný i v dnešní církvi. Sliboval jsem, že dnes se podíváme na otázku, co je dar proroctví a jak má být uplatňován.

Konečná a dostatečná autorita Písma

Na začátku musím zdůraznit, že konečnou a dostatečnou autoritu má vždy Písmo, 66 knih Bible. Nic z toho, co dnes budu uvádět o proroctví, neznamená, že proroctví mají ohledně našeho života stejnou autoritu jako Písmo. Pokud jsou dnes nějaká proroctví, rozhodně nic nedodávají k Písmu. Taková proroctví spíše Písmem ověřujeme. Písmo máme nyní v uzavřené a konečné podobě. Písmo je pro nás základem, není něčím, co by se teprve utvářelo.

Vidíme to nejlépe v tom, jak učení apoštolů bylo konečnou autoritou v rané církvi a jak takovou autoritu neměla žádná další proroctví. Například Pavel v 1. Korintským 14:37–38 říká: „Považuje–li se někdo za proroka nebo duchovního člověka, ať uznává, že to, co vám píšu, je Pánovo přikázání. Jestliže to někdo neuznává, sám nebude uznáván.“ Z uvedeného vyjádření je zřejmé, že konečnou autoritu mělo učení tohoto apoštola. Proroctví takovou autoritu v církvi nemělo, ani tehdy, ani nyní.

Totéž vidíme i ve 2. Tesalonickým 2:1–3. Pavel zde nabádá, že i kdyby někdo tvrdil, že informace o druhém Pánovu příchodu má prostřednictvím „ducha“, nevěřte mu, pokud se to liší od jeho učení: „Pokud jde o příchod našeho Pána Ježíše Krista a naše shromáždění k němu, žádáme vás, bratři, abyste se nenechali snadno otřást ve svém poznání ani vylekat buď skrze ducha, nebo skrze slovo nebo skrze dopis, vydávaný za náš, jako by den Pánův již nastal. Ať vás nikdo žádným způsobem nesvede, protože nenastane, dokud napřed nepřijde odpadnutí a nebude zjeven ten člověk bezzákonnosti, syn záhuby.“ Jinými slovy, proroctví musí být ověřována podle apoštolových slov.

Podstatou tedy je skutečnost, že Nový zákon je nyní na místě apoštolů. Apoštolská autorita je dnes uplatňována skrze to, co napsali apoštolové a jejich blízcí společníci jako Lukáš, Marek a Jakub (Pánův bratr). Stejně jako se apoštol Pavel ve své době odvolával na konečnou autoritu apoštolského učení, odvoláváme se na autoritu apoštolského učení i v naší době. Znamená to tedy, že naší autoritou je Nový zákon. A vzhledem k tomu, že Starý zákon je v Novém zákoně označován jako Boží inspirované slovo, přijímáme celou Bibli jako měřítko veškerého vyučování a všech proroctví, pokud jde o to, čemu bychom měli věřit a jak bychom měli žít.

Co se stalo o Letnicích

Podívejme se nyní do Skutků 2:16n, kde se můžeme dozvědět více o novozákonním daru proroctví. Nejdříve si krátce popišme danou situaci. Je den Letnic, 50 dnů po vzkříšení Ježíše, 120 křesťanských mužů a žen právě čeká v Jeruzalémě, ,dokud nebudou oblečeni mocí z výsosti‘ (Lukáš 24:49). Podle Skutků 2:2 na tyto křesťany přichází Duch svatý, „jako když se žene prudký vítr“. A Lukáš ve 4. verši uvádí: „Všichni byli naplněni Duchem svatým a začali mluvit jinými jazyky.“ V 11. verši se pak uvádí, co konkrétně říkali. Cizinci, kteří je slyší, se podivují: „Všichni je slyšíme mluvit našimi jazyky veliké věci Boží.“ Dobře si povšimněme, co zde tito lidé říkají, protože to bude důležité, abychom správně chápali i dar proroctví.

Splnění Jóelova proroctví

Petr v 16. verši vysvětluje, co se vlastně děje. Říká, že právě o tom mluvil prorok Jóel. Jedná se o počátek splňování slov z Jóela 3:1–5. Ve verších 17–18 pak Petr cituje Jóela: „I stane se v posledních dnech, praví Bůh, že vyleji ze svého Ducha na každé tělo; vaši synové a vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci budou vídat vidění a vaši starci budou mívat sny. I na své otroky a na své otrokyně v oněch dnech vyleji ze svého Ducha, a budou prorokovat.“

Jóel tedy předem řekl, že v posledních dnech Bůh vyleje svého Ducha „na každé tělo“, což se projeví tím, že mnozí budou prorokovat: muži, ženy, mladí i staří, nízkého i vysokého postavení. A podle Jóela se to stane „v posledních dnech“. Kdy konkrétně? Petr říká, že se to splňovalo právě v té chvíli. „Ale toto je to, co je řečeno skrze proroka Jóela.“ Jestliže tedy poslední dny začaly tehdy, kde se nyní nacházíme my?

Poslední dny

Jsme v posledních dnech. Od Ježíšova příchodu jsme v posledních dnech. V Židům 1:1–2 se uvádí: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil kdysi Bůh k otcům skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna.“ Od Ježíšova příchodu tedy žijeme „v těchto posledních dnech“.

Muži, ženy, mladí i staří, nízkého i vysokého postavení budou v těchto posledních dnech (tedy v této době) prorokovat, a bude to celosvětový jev, protože v 17. verši se uvádí, že Bůh vyleje svého ducha „na každé tělo“ – tedy ne jen na Židy. Petrovo kázání končí ve Skutcích 2:39: „To zaslíbení (Ducha svatého z 38. verše) platí pro vás a vaše potomky i pro všechny, kdo jsou daleko – kohokoli povolá Hospodin, náš Bůh.“ Zahrnuje to i nás, pohany, které si Bůh povolal. Nebudou ale prorokovat všichni, kteří budou činit pokání a uvěří (1. Korintským 12:29). Ale všichni, kdo budou činit pokání a uvěří, obdrží Ducha svatého (v. 38). A jedním z projevů Ducha v posledních dnech bude prorokování, které bude velmi rozšířené (v. 17–18): „Vaši synové i vaše dcery budou prorokovat, vaši mladíci uvidí vidění, vaši starci budou mít sny. Jistěže na své služebníky a služebnice v těch dnech vyliji svého Ducha a budou prorokovat.“

Proroctví podnícené Duchem, které ale nenese božskou autoritu

Nyní je na místě si položit otázku: Mysleli si Jóel, Petr a Lukáš, že všichni muži a ženy, mladí i staří, služebníci i služebnice se stanou proroky ve stejném slova smyslu jako byli proroky Mojžíš, Izajáš a Jeremjáš, tedy lidé, kteří mluvili pod verbální inspirací a s autoritou od Boha a kteří mohli sepsat část neomylného Písma? Poukazuje na takové proroctví výrok ze Skutků 2:17, anebo je zde nějaký rozdíl?

Domnívám se, že je zde určitý rozdíl. Nemyslím si totiž, že dnešní dar proroctví má autoritu starozákonních proroků či autoritu Ježíše a apoštolů. Anebo když to vyjádříme pozitivně: Tento druh proroctví je podněcován a veden Duchem svatým, ale přesto v sobě nenese božskou autoritu.

Tento druh proroctví je pro nás dnes tak těžko uchopitelný mimo jiné i proto, že většina z nás ve svém myšlení ani nemáme kategorii pro výrok podněcovaný Duchem svatým, který by ale nutně nemusel mít božskou autoritu. Zní to asi jako protimluv. Setkáváme se zde s výrokem, který je podněcován a veden Duchem svatým, a přesto takový výrok může být mylný. Ale právě to se vám dnes chci pokusit ukázat – tedy že o takový druh proroctví se jedná v Novém zákoně a dnes. Jedná se o výrok podněcovaný a vedený Duchem svatým, který ale v sobě nenese božskou autoritu a který může být zatížen určitou chybou.

Pokud vám pak připadá, že dar proroctví je tím pádem bezvýznamný a těžko může někoho budovat, uvažujme pro srovnání o daru vyučování.

Analogie s darem vyučování

Budete souhlasit s tím, že když používáme dar vyučování, je vyučování podněcováno a vedeno Duchem svatým a vychází z neomylného božského zjevení, tedy konkrétně z Bible? Dar vyučování je podněcován a veden Duchem svatým; jedná se o dar, kdy je vysvětlována biblická pravda k budování církve. Ale řekl by někdo z nás, že když učitel tento dar vyučování používá, tedy když mluví, že je přitom neomylný? Jistě ne. Řekli bychom, že má božskou autoritu? Pouze v druhotném, přeneseném smyslu. Vyučování tedy nemá autoritu samo o sobě, ale autorita vyučování pochází ze zdroje tohoto vyučování, tedy z Bible.

Jak to, že dar, který je podněcován a veden Duchem svatým a vychází z neomylného zjevení (z Bible), je přesto omylný, je zatížen nedokonalostí a má autoritu jen v druhotném, přeneseném smyslu? Zde je odpověď: Učitel se totiž může mýlit v tom, jak nahlíží na biblickou pravdu; může se mýlit ve svém rozboru biblické pravdy; jeho vysvětlení biblické pravdy může být zatíženo omyly. Také nemáme žádnou záruku, že článek mezi neomylnou Biblí a církví bude automaticky neomylný. Dar vyučování tedy rozhodně nezaručuje neomylné vyučování.

I když je dar vyučování zatížen omyly a i když v sobě nenese božskou autoritu, dobře víme, jak velkou hodnotu má pro církev. Obdarovaní učitelé nás budují a povznášejí. Bůh si vyučování používá. Je to duchovní dar.

Porovnejme to nyní s darem proroctví. Proroctví je podněcováno a vedeno Duchem a je založeno na zjevení od Boha. Bůh prorokovi cosi zjevuje (způsobem, který není běžný) a vzhledem k tomu, že Bůh nikdy nechybuje, víme, že takové zjevení je pravdivé. Není v něm chyba. Ale u daru proroctví není nijak zaručováno, že dojde k neomylnému přenosu takového zjevení. Prorok může zjevení vnímat nedokonale, nemusí mu dokonale rozumět a také ho může nedokonale předat. Proto Pavel říká, že teď vidíme „jako v zrcadle, nejasně“ (1. Korintským 13:12). Výsledkem daru proroctví je tedy proroctví, které není neomylné, stejně jako výsledkem daru vyučování je vyučování, které není neomylné. Proto je opět na místě otázka: „Může–li být takové vyučování dobré k budování církve, nemohlo by pak takové proroctví být stejně dobré k budování církve, jak to říká Pavel (1. Korintským 14:3, 12, 26) – přestože vyučování i proroctví není neomylné, je zatížené lidskou nedokonalostí a musíme si je ověřovat?“

Potřebujeme novou kategorii pro své myšlení

Co je tedy jádrem toho, o čem zde právě mluvíme? V našem myšlení potřebujeme novou kategorii pro výroky, které jsou podněcovány a vedeny Duchem, vychází ze zjevení, a přesto je třeba si je ověřovat a prosévat. Potřebujeme ještě jednu další kategorii proroka – vedle pravého proroka, který promlouval s neomylnou verbální inspirací (proročtí bibličtí autoři, Ježíš a apoštolové) a vedle falešného proroka, který je jasně odsuzován ve Deuteronomiu 13:3; 18:20 (srov. Jeremjáše 23:16). Učení, které v Bibli nacházíme ohledně proroctví, prostě nepokryjeme jen těmito dvěma kategoriemi. Proto pro „duchovní dar proroctví“ potřebujeme ještě třetí kategorii, kategorii pro proroctví podněcované a vedené Duchem, vycházejícím ze zjevení, ale zatížené lidskou nedokonalostí a omylností, a které si tudíž vyžaduje prosévání.

Mluvím o prosévání, protože právě to je popisováno v 1. Tesalonickým 5:19–22. Jako pravý či falešný není prověřován daný prorok, ale je proséváno proroctví. „Ducha neuhašujte. Proroctvími nepohrdejte. Všechno prověřujte; dobrého se držte, zla v každé podobě se varujte.“ Nejedná se o situaci, kdy máme volit jen mezi pravým, neomylným prorokem a mezi falešným, opovážlivým prorokem. Je to situace, kdy některé proroctví je dobré a některé dobré není.

Pavel říká, že pokud takovým proroctvím pohrdáme kvůli jeho nedokonalosti, uhašujeme Ducha. A tomu se chceme celým svým srdcem rozhodně vyhýbat. Jak? To si zasluhuje podrobnější rozbor, zdůvodnění a praktické uplatnění, takže se tím budeme zabývat později. Kéž nás dnes odpoledne vyučuje sám Hospodin.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.