Proto nyní toto praví Hospodin, Bůh Izraele, o tomto městě, o kterém říkáte: Bude vydáno do ruky babylonského krále mečem, hladem a morem: 37 Hle, shromáždím je ze všech zemí, kam jsem je zahnal ve svém hněvu, zlobě a velikém rozhořčení, přivedu je zpět na toto místo a způsobím, že budou bydlet v bezpečí. 38 Budou mým lidem a já budu jejich Bohem. 39 Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mě báli po všechny dny, aby se dobře dařilo jim i jejich synům po nich. 40 Uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili. 41 Rozjásám se nad nimi, abych jim prokazoval dobro; spolehlivě je v této zemi zasadím, celým svým srdcem a celou svou duší. 42 Neboť toto praví Hospodin: Jako jsem přivedl na tento lid všechno toto velké zlo, tak na ně přivedu i všechno dobro, o kterém k nim mluvím.

Jak jsme zachováváni milostí?

Právě oslavujeme 125 let Boží milosti. Jak jsme zachovávání Boží milostí? Co je Boží milost? Pokusím se to vyjádřit krátkou básní:

Ne milost, jež chránila by přede vším, co nezáří jak štěstí,
ni milost bez útrap a běd a všech bolavých zvěstí.
To milost stanoví náš bol i naše strádání,
a ve chvílích temnoty pro věčnost nás zachrání.

Zdůrazňuji to proto, že oslavovat milost, která by nás chránila před před všemi nepříjemnostmi a jejíž součástí by nebyla žádná naše bolest, by bylo z biblického hlediska falešné a co se týče naší zkušenosti, naprosto nerealistické.

Milost při téměř fatální autonehodě

Z Bible se dozvídáme - a naše vlastní zkušenost nám to potvrzuje - že milost nás nechrání před bolestí, ale naši bolest ustanovuje, udílí a vyměřuje, a když prožíváme chvíle temnoty, milost nás podpírá a zachovává. Například včera Bob Ricker, prezident Baptistické generální konference uváděl cenné připomínky ohledně Boží milosti. Před necelými deseti lety byl Bob se svou dcerou Dee obětí velmi vážné dopravní nehody. Dee dnes žije jen díky jedné skutečnosti. V autě hned za nimi byl lékař, který u sebe právě měl provzdušňovací trubici. Dee již modrala, když se k ní dostal. Na místě jí okamžitě provedl tracheotomii - udělal jí otvor v krku, kam zasunul dýchací trubici, a tak jí zachránil život. Bob své dceři na její svatbě o několik let později řekl: Ty jizvy, s nimiž musíš žít, ti mají neustále připomínat Boží milost.

A Bob Ricker vůbec není naivní. Dobře ví, že pokud Bůh může věci ustanovit tak, že ve voze hned za nimi je lékař, který u sebe má trubici k dýchání a který je natolik duchapřítomný, aby ji mohl rychle použít k záchraně života, pak je takový Bůh jistě schopen autonehodě úplně zabránit. Bob ve svém svatebním proslovu také citoval Efezským 1:11: „V něm jsme se stali i dědici, když jsme byli předurčeni podle předsevzetí toho, který působí všechno podle rady své vůle.“ A zdůraznil, že všechno znamená prostě všechno - tedy včetně cest automobilů, letadel, šípů a kulek. Právě to mě inspirovalo ke kratičké básni o milosti, která nás nese, podpírá, posiluje a zachovává:

Ne milost, jež chránila by přede vším, co nezáří jak štěstí,
ni milost bez útrap a běd a všech bolavých zvěstí.
To milost stanoví náš bol i naše strádání,
a ve chvílích temnoty pro věčnost nás zachrání.

Milost při selhání vozu

V sobotu před dvěma týdny jeli Noël, Abraham, Barnabas a Talitha do Georgie, ale auto se jim cestou porouchalo - na úplně prázdné silnici, asi hodinu od Indianapolis. Přestal fungovat chladič. A nejednou se tam objevil asi šedesátiletý farmář, který jim nabídl pomoc. Noël se jej zeptala, kde by asi byl poblíž nějaký motel a také autoservis, kam by mohli zavolat v pondělí ráno. A farmář jí na to řekl: „Nechtěli byste raději jít k nám domů?“ Noël byla tak překvapena, že nevěděla, co na to říci. A farmář tedy pokračoval: „Bůh říká, že když sloužíme druhým, sloužíme tím jemu.“ Noël se konečně vzpamatovala: „A mohli bychom jít s vámi v neděli dopoledne na bohoslužbu?“ A farmář jí na to řekne: „Zcela jistě, pokud vám ovšem nebude vadit, že půjdeme do baptistického sboru.“

Všichni se tedy ubytují u tohoto farmáře. Pak se ukáže, že tento farmář je ale zároveň i letecký mechanik, přesně určí závadu na voze, v pondělí ráno dojede do města pro nový chladič, zdarma ho v autě vymění a nakonec vyprovodí všechny na jejich další cestě. A ještě je tu třešnička na dortu: Když už museli na té farmě tak dlouho čekat, Barnabas si z auta vyndal svůj rybářský prut a chytil půlmetrového sumce.

Bůh, který dokáže vést farmáře k tomu, aby pomohl Noël, a který zajistí, že se jedná o křesťana (dokonce baptistu!), který spolu se svou manželkou poskytne všem pohostinnost, je to zkušený mechanik a zajistí hned v pondělí nový chladič, který pak i sám vymění, a dokonce má rybník se sumci - takový Bůh je přece zcela jistě schopen zajistit, aby se chladič nepřehřál právě někde uprostřed Indiany.

Milost, když nejsme uzdraveni ze své nemoci

Ale Boží milost v tomto padlém světě plném marnosti vykonává mnohem, mnohem více.

Ne milost, jež chránila by přede vším, co nezáří jak štěstí,
ni milost bez útrap a běd a všech bolavých zvěstí.
To milost stanoví náš bol i naše strádání,
a ve chvílích temnoty pro věčnost nás zachrání.

Jeden mladý muž v našem sboru právě prochází hlubokou bolestí, která je velkou zkouškou jeho víry. Nedávno mi řekl: Bylo by snadnější, pokud by Ježíš neuzdravoval, ale místo toho by dával milost, abychom dokázali snášet skutečnost, když nejsme uzdraveni. Mimo jiné jsem mu na to odpověděl: Právě to Ježíš udělal ve 2. Korintským 12:9-10, a právě z onoho důvodu. Na základě Boží milosti je ustanoveno, že Pavel má v těle jakýsi osten, který jej vede k pokoře. Pavel se modlí, aby mu tento osten byl odstraněn. Ale Pán mu říká:

Stačí ti má milost, neboť má moc se dokonává ve slabosti.

A Pavel na to reaguje:

Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto mám zálibu v slabostech, v zlém zacházení, v tísních, v pronásledováních a úzkostech pro Krista. Neboť když jsem slabý, tehdy jsem mocný.

Ne milost, jež chránila by přede vším, co nezáří jak štěstí,
ni milost bez útrap a běd a všech bolavých zvěstí.
To milost stanoví náš bol i naše strádání,
a ve chvílích temnoty pro věčnost nás zachrání.

Milost, když shoří budova sboru

V pondělí 16. března 1885, když měl sbor Bethlehem Baptist za sebou 14 let, zachvátil budovu sboru požár a zcela ji zničil. Ale ve vší té temnotě zde pořád byla úchvatná Boží milost. Jedinou částí budovy, která se nezřítila, byla část střechy, na níž stáli požárníci během svého zásahu. A za pouhých sedm týdnů byla zakoupena budova sboru Second Congregational Church, kde jsme se scházeli 106 let až do úplného dokončení této budovy v roce 1991.

Bůh, který dokáže ušetřit požárníky tím, že zabrání zřícení oslabené střechy, a který dokáže zajistit pro sbor novou budovu za pouhých sedm týdnů, jistě mohl zabránit i celému tomuto požáru.

Doufám, že je nyní více zřejmé, proč oslavujeme milost, která nás podpírá, nese, posiluje a zachovává.

To milost stanoví náš bol i naše strádání,
a ve chvílích temnoty pro věčnost nás zachrání.

Bůh nás vždy nechrání před neštěstím

A právě o této milosti pojednává naše pasáž z Jeremjáše 32, která je i klíčem k tomu, proč sbor Bethlehem Baptist existuje v tomto městě i po 125 letech zkoušek. Jeruzalém a Boží vyvolený lid jsou v temnotě a tísni. A Bůh sám to tak ustanovil. Podívejme se do 36. verše: „Proto nyní toto praví Hospodin, Bůh Izraele, o tomto městě, o kterém říkáte: Bude vydáno do ruky babylonského krále mečem, hladem a morem.“ To říká o Jeruzalému lid. A je to pravda. Boží milost je neuchránila před touto pohromou, k níž došlo na základě Božího ustanovení. A Boží milost neuchrání před ustanovenou pohromou ani vás.

Poslední slovo o Božím vyvoleném národu ale nepatří lidu. Poslední slovo má totiž Bůh. A je to slovo milosti. Ve 37. verši čteme: „Hle, shromáždím je ze všech zemí, kam jsem je zahnal ve svém hněvu, zlobě a velikém rozhořčení, přivedu je zpět na toto místo a způsobím, že budou bydlet v bezpečí.“ Bůh tedy prohlašuje, že ustanovil tuto pohromu a bolest. ‚Zahnal jsem je‘ do cizí země. A Bůh prohlašuje, že on sám je vysvobodí a přivede je zpět k sobě a do jejich země. Jinými slovy, milost nakonec zvítězí nad pohromou.

Jak si můžeme být jisti vítězstvím milosti?

Jak si tedy můžeme být jisti tím, že milost nakonec zvítězí? Jestliže Bůh je Bohem spravedlnosti, který může Izrael poslat do zdrcujícího vyhnanství, kde mnozí budou kvůli svému hříchu a neposlušnosti naprosto ztraceni, jak pak můžeme mít důvěru, že se totéž nestane Božímu vyvolenému lidu dnes - že se to nestane církvi, nevěstě Kristově, pravému Izraeli, vám a mně, kdo jsme byli povolání do společenství s Božím Synem? Je jedna věc ptát se, proč sbor Bethlehem Baptist je zde již 125 let. Ale je ještě naléhavější ptát se, jak si můžeme být jisti, že milost zvítězí v našem sboru, v našem osobním životě i v budoucnosti. Jak si můžete být jisti, že budete podporováni a neseni Boží milostí až do konce, tedy ve víře a svatosti, která vás bezpečně dovede až do nebe?

A právě o tom je zbytek naší dnešní pasáže. Odpověď spočívá v tom, že milost, kterou je Boží vyvolený lid nesen a podpírán, je svrchovaná milost. Je to všemohoucí milost. Tato milost překonává všechny překážky a zachovává naši víru a svatost, tato milost nás přivede až do našeho nebeského domova. To je naší jedinou naprostou jistotou ohledně budoucnosti. Sami o sobě jsme totiž naprosto nestálí, přelétaví a nespolehliví. Pokud bychom měli vytrvat na základě své vlastní síly, zcela jistě bychom ve své víře ztroskotali. Proto se po celá staletí věřící modlí o Boží milost.

A stejně bychom se měli modlit o milost i my. Měli bychom se modlit o svou budoucnost a budoucnost našeho sboru. Měli bychom se modlit, aby nás Bůh nesl, podpíral, posiloval a zachoval svou milostí. Aby Boží milost v nás vítězila nad každou novou vzpourou, nad každou malichernou pochybností, na každým ničivým pokušením, fatálním svodem, démonským podvodem i arogantní myšlenkou! Utvářej mě, Bože, svou milostí! Měň mé srdce! Drž mě ve svých rukou! Buď mým Pánem! Učiň cokoli, jen abych ti stále důvěřoval a abych před tebou chodil v bázni, dokud si mě nezavolá Pán Ježíš anebo dokud nepřijde. O to bychom se měli neustále modlit. A s tímto vědomím bychom také měli Bohu zpívat své chvály.

Takový zpěv a takové modlitby totiž vycházejí ze zaslíbení nové smlouvy, ze zaslíbení milosti, jíž nás Bůh nese, podpírá, posiluje a zachovává. Přečtěme si o tom, a mějme přitom na mysli, že budeme číst o jednom z celé řady starozákonních zaslíbení ohledně nové smlouvy, kterou Ježíš zpečetil svou vlastní krví pro všechny, kdo v něj věří. Tedy ne jen pro Židy, ale pro všechny, kdo jsou praví Židé díky své víře v Ježíše, semeno Abrahamovo (Galatským 3:7, 16). U Jeremjáše 32:38–41 čteme:

Budou mým lidem a já budu jejich Bohem. 39 Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mě báli po všechny dny, aby se dobře dařilo jim i jejich synům po nich. 40 Uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili. 41 Rozjásám se nad nimi, abych jim prokazoval dobro; spolehlivě je v této zemi zasadím, celým svým srdcem a celou svou duší.

Čtvero zaslíbení Boží svrchované milosti

Povšimněme si čtyř zaslíbení svrchované milosti, kterou nás Bůh nese, podpírá, posiluje a zachová.

1) Bůh bude naším Bohem

Bůh zaslibuje, že bude naším Bohem. Ve 38. verši je uvedeno: „Budou mým lidem a já budu jejich Bohem.“ Všechna zaslíbení daná Božímu lidu jsou shrnuta v tomto výroku: ‚Budu vaším Bohem.‘ Budu jakožto Bůh používat všechno - veškerou svou moudrost, moc i lásku - k tomu, abyste zůstali mým lidem. Vše, čím jsem jako Bůh, budu vynakládat pro vaše dobro.

2) Bůh zaslibuje, že nám změní srdce

Bůh zaslibuje, že nám změní srdce, abychom jej milovali a báli se jej. Ve 39. verši je uvedeno: „Dám jim jedno srdce a jednu cestu, aby se mě báli po všechny dny, aby se dobře dařilo jim i jejich synům po nich... (v. 40b) Dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili.“ Jinými slovy, Bůh nebude jen přihlížet, zda se jej snad na základě své vlastní síly budeme bát, ale svrchovaně a milosrdně nám dá tvárné srdce, potřebnou víru a zbožnou bázeň, která nás dovede až do našeho nebeského domova (viz Deuteronomium 30:6; Ezechiel 11:19–20; 36:27).

3) Bůh zaslibuje, že se od něj neodvrátíme

Bůh zaslibuje, že se od nás neodvrátí a že my se neodvrátíme od něj. Ve 40. verši čteme: „Uzavřu s nimi věčnou smlouvu, že jim nepřestanu prokazovat dobro, a dám do jejich srdce bázeň přede mnou, aby se ode mě neodvrátili.“ Jinými slovy, Bůh na naše srdce působí natolik mocně, že zaručuje, že se od něj neodvrátíme. Právě tato skutečnost je na nové smlouvě tak nová: Bůh zaslibuje, že svou mocí naplní podmínky, které bychom vlastně měli plnit my sami. Jistě, musíme se jej bát, milovat jej a důvěřovat mu. Ale Bůh říká: Já to zajistím. „Dám do jejich srdce bázeň přede mnou,“ - ne proto, abych pak sledoval, co s ní udělají, ale „aby se ode mě neodvrátili“. To je tedy svrchovaná milost, kterou nás Bůh nese, podpírá, posiluje a zachová.

4) Bůh zaslibuje, že to vykoná s nekonečnou silou

A Bůh také zaslibuje, že to vše vykoná s tou největší silou, jakou si vůbec lze představit. Bůh to vyjadřuje dvěma způsoby - na konci a na začátku 41. verše: „Rozjásám se nad nimi, abych jim prokazoval dobro; spolehlivě je v této zemi zasadím, celým svým srdcem a celou svou duší.“ Bůh tedy říká, že nejprve tuto svrchovanou milost bude uplatňovat s velkou radostí, s jásáním: „Rozjásám se nad nimi, abych jim prokazoval dobro.“ A pak na konci 41. verše Bůh říká, že svou svrchovanou milost bude uplatňovat „celým svým srdcem a celou svou duší“.

Bůh touží prokazovat ti nekonečné dobro

Bůh se raduje z toho, když tě podpírá svou milostí, a raduje se celým svým srdcem a celou svou duší. A nyní se ptám, bez jakéhokoli kazatelského patosu a řečnické květnatosti a bez jakéhokoli zveličování: Dokážete si představit nějakou touhu, která by byla větší než touha, když Bůh něco činí „celým svým srdcem a celou svou duší“? Zkusme si představit, že bychom veškeré touhy všech šesti miliard lidí na celé zemi - například touhy po penězích, moci, sexu, slávě, významu, po přátelích a bezpečí - vložili do jakéhosi kontejneru. Jak by pak dopadlo jejich srovnání s Boží touhou prokazovat nám dobro „celým svým srdcem a celou svou duší“? Bylo by to jako srovnávat náprstek vody s Tichým oceánem. Boží srdce a duše je totiž bez konce. Ale člověk má velká omezení. Neexistuje tedy větší touha, než když Bůh něco činí „celým svým srdcem a celou svou duší“.

A takovou nekonečnou radost Bůh projevuje, když nás podpírá svou svrchovanou milostí. „Rozjásám se nad nimi, abych jim prokazoval dobro... celým svým srdcem a celou svou duší.“ Někteří z vás možná vidíte dnes naprosto poprvé, jak úžasná je tato milost. Je to dílo Ducha svatého ve vašem životě. Vybízím vás, abyste se této svrchované milosti cele vydali a cele se jí poddali.

Další z vás možná žijete v ujištění o této úžasné milosti celá desetiletí a prostě se dnes dopoledne spolu se mnou z této slavné skutečnosti radujete. Prosím, pojďme teď všichni zpívat, pojďme žehnat Otci, Synu a Duchu svatému za svrchovanou milost, která nese a podpírá náš sbor již 125 let a která bude nést a podporovat Boží vyvolené ve víře, dokud si je Ježíš nepovolá anebo dokud nepřijde.

Ne milost, jež chránila by přede vším, co nezáří jak štěstí,
ni milost bez útrap a běd a všech bolavých zvěstí.
To milost stanoví náš bol i naše strádání,
a ve chvílích temnoty pro věčnost nás zachrání.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.