Následující text je přepisem ze zvukového záznamu tohoto kázání.

Proč se účastnit konference Passion '97

Důvod č. 1

Nejprve vám chci říci, proč jsem dnes tady. Být pastorem v jedné církvi 16–17 let má tu výhodu, že během měsíců a let se vize takové církve a vize pastora stávají jedinou vizí. Přibližně před rokem jsme vypracovali vyjádření naší vize:

Existujeme, abychom šířili zanícení pro svrchovanost Boha ve všech věcech, k radosti všech lidí.

Myslím, že mohu bez zaváhání říci, že je to moje životní vize i vize církve Bethlehem Baptist. Když jsem tedy dostal pozvání na tuto konferenci a viděl jsem v jejím názvu výraz „zanícení“ (Passion) i hlavní text z Izajáše 26:8, „očekáváme na tebe; po tvém jménu a po tvém připomenutí touží naše duše,“ nezaváhal jsem ani na chvilku.

Chci šířit zanícení pro Boží svrchovanost ve všech věcech, k radosti vaší i všech lidí na tomto světě. To je tedy první důvod, proč jsem zde.

Důvod č. 2

Druhým důvodem je, že chci být jakousi malou zápalkou, která zanítí vaši radost. Chci, abyste odsud odcházeli plni radosti v Bohu.

Důvod č. 3

A třetím důvodem je, že chci, abyste z Písma viděli, že první i druhý důvod jsou vlastně tímtéž. Jedná se vlastně jen o jeden důvod. Šířit zanícení pro Boží svrchovanost a nacházet radost v Bohu je ve své podstatě totéž. Protože Bůh je v nás nejvíce oslaven, když v něm nacházíme své největší uspokojení.

Budu se k této větě neustále vracet: Bůh je v nás nejvíce oslaven, když v něm nacházíme své největší uspokojení. Písně, které jsme zpívali, i touha, kterou jsme vyjadřovali, jsou jen různé způsoby, jak vzdávat Bohu chválu. Čím více totiž nacházíme své největší uspokojení v Bohu, tím více je Bůh veleben a vyvyšován. A proto zde nedochází k žádnému střetu – což je skutečně úžasné, a je to určitý objev, k němuž jsem si postupně docházel od šedesátých do sedmdesátých let minulého století, jak Bůh v mém životě vykonával své dílo. Nedochází k žádnému střetu mezi Božím zanícením, aby byl oslavován, a mezi vaším zanícením, abyste pociťovali spokojenost, protože se jedná o totéž.

Třetí důvod, proč jsem zde, lze uvést ještě jinak: Jsem zde, abych zapálil ledovec. Mám na mysli určitý obraz, který se mi vybavil, když jsem četl 24. kapitolu Matouše. U Matouše 24:12 Ježíš mluví o skonání věku: „A protože vzroste bezzákonnost, ochladne láska mnohých.“ Strašně se bojím, abych neochladl. Bojím se pomyslet, že moje láska k Bohu nebo k lidem by jednoho dne vyschla nebo ochladla. A přesto Ježíš říká, že se to stane! A bude to, jakoby po celém světě byl ledovec. V posledních dnech tedy vzroste bezzákonnost a ochladne láska mnohých. Byl by to velmi pochmurný popis posledních dnů.

Ale pokud čteme dále, ve 13. verši se dozvídáme: „Ten však, kdo vytrvá do konce, bude zachráněn.“ Někdo tedy vytrvá. A v dalším verši se uvádí: „Toto evangelium království (což můžeme jinak uvést jako „evangelium, kdy se bude šířit zanícení pro svrchovanost Ježíše, našeho Krále) bude vyhlášeno po celém světě na svědectví všem národům. A tehdy přijde konec.“ Mezi 12. a 14. veršem tedy vidíme určité napětí. „Vzroste bezzákonnost, ochladne láska mnohých,“ ale „toto evangelium království“ – evangelium o Kristově svrchované vládě – „bude vyhlášeno po celém světě na svědectví všem národům. A tehdy přijde konec.“

Mezi oněma dvěma verši je určité napětí. A toto evangelium rozhodně neponesou mezi lidi ti, kdo budou sami chladní. Jak to vím? Pokud se totiž vrátíme zpět k 9. verši, najdeme zde určité proroctví, kde Ježíš uvádí: „Pak vás budou vydávat do soužení a budou vás zabíjet; a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno.“ Je-li tedy pravda, že při své misionářské práci budeme vydáváni autoritám, že budeme zabíjeni a že nás budou všechny národy nenávidět, musí z toho jednoznačně vyplývat jedna skutečnost – takové poselství jistě nebudou hlásat chladní lidé. Budou je hlásat lidé, kteří budou uctívat Ježíše Krista a kteří budou ve svém uctívání rozžhavení až do běla. U Matouše 24:9–14 tedy vidím, že v posledních dnech zde budou lidé chladní jako led, ale i lidé žhaví až do běla, ochotní položit svůj život za Ježíše.

Takže při své službě v církvi Bethlehem Baptist i při službě zde se zaměřuji na to, abych zapaloval ledovec. Kdysi jsem na toto téma kázal u nás v církvi. A po kázání za mnou přišla jedna malá dívenka, tak šesti až sedmiletá – říkávám dětem, aby zkusily moje kázání nějak ztvárnit na obrázku – a řekla mi: „Viděla jsem něco jako tohle.“ Namalovala úchvatný ledovec s nápisem Minneapolis. Byla u něho postavička s pochodní a v ledovci byl vypálen otvor. Pod ledovcem bylo plno slunečního svitu, který procházel právě tím otvorem.

Tak to je moje eschatologie v kostce. Možná si říkáte, jak asi na tom bude váš univerzitní areál, až přijde Ježíš, nebo jako na tom bude vaše město: ten ledovec se stále zvětšuje a láska mnohých chladne – ale v Bibli není nic o čase konce v tom smyslu, že by pod tímto ledovcem musela být naše církev nebo naše město. Nic takového! Pokud bude dostatečný počet lidí, kteří budou jako pochodně plát pro Boha, může v takovém ledovci vzniknout velký otvor, otvor nad vaším univerzitním areálem, nad vaší církví i nad vaším městem. A proto jsem zde. Chci pozdvihnout svou pochodeň.

V Anglii před nějakými sto lety říkával Spurgeon, když kázal v Metropolitan Tabernacle: „Přijďte se podívat, jak hořím.“ A lidé přicházeli se svými malými pochodněmi, aby si je připálili od jeho pochodně a aby celý další týden byli tito lidé zapáleni pro Ježíše. Byl bych nadšen, pokud byste si dnes přinesli své malé pochodně a přiložili je k mému planoucími ohni. Proto jsem zde.

Cíl tohoto kázání: Vytvořit základ

Co chci dělat, má určitý základ. Mým úkolem zde je mluvit o tom, jak žít k Boží slávě, jak být zanícen pro Boží slávu. Mám zde dvě kázání: dnes a zítra dopoledne. Dnes to bude o základu a zítra o uplatnění.

A co je oním základem? Vaše zanícení pro Boží svrchovanost ve všem je založeno na tom, že Bůh projevuje zanícení pro Boží svrchovanost ve všem. Má-li být váš život trvale zaměřen na Boha, musí být zakořeněn ve skutečnosti, že Bůh je zaměřen na to, že středem všeho je on sám. Chcete-li, aby Bůh byl svrchovaný ve vašem životě, musíte vidět a milovat pravdu a věřit pravdě, že v životě Boha je svrchovaný právě sám Bůh. Chcete-li aby, Bůh byl vaším pokladem – jak jsme o tom před chvíli zpívali – takže si Boha budete cenit nade vše, musíte vidět a věřit, že pokladem Boha je sám Bůh, že Bůh si cení sám sebe více než čehokoli jiného. Bohu nemůžeme odepřít to největší potěšení v celém vesmíru – a to je uctívání Boha. A to je tím základem, o kterém chci dnes mluvit.

A zítra chci mluvit o vašem úsilí o radost v Bohu a o tom, že toto úsilí nutně souvisí s úsilím Boha oslavit se ve vašem životě.

Bůh projevuje zanícení pro svou slávu

Nejprve vám řeknu, co se mi kdysi stalo. Před nějakými osmi, devíti lety jsem mluvil na Wheaton College, na univerzitě, kde jsem kdysi studoval. Byla to moje první příležitost mluvit v této velké, nádherné kapli plné skvostných lustrů. A tak jsem se postavil a řekl: „Hlavním cílem Boha je oslavovat Boha a těšit se z Boha navždy.“ A všichni mí přátelé, kteří byli na balkónu, si hned řekli: „No, tak si to totálně pokazil na své vlastní univerzitě, kde dostal možnost mluvit k těmto studentům po nějakých dvaceti letech, když hned v první větě nesprávně cituje Westminsterský katechismus a řekne ‚Hlavním cílem Boha‘ místo ‚Hlavním cílem člověka‘.“ Ale hned pocítili, úlevu, když jsem okamžitě dodal, „Přesně tohle chci říci,“ aby bylo zřejmé, že jsem to neřekl nějakým nedopatřením. A přesně to chci říci i dnes dopoledne: Hlavním cílem Boha je oslavovat Boha a těšit se z Boha navždy.

Vyrostl jsem v domácnosti evangelisty. Můj otec, Bill Piper, mě od dětství učil verš z 1. Korintským 10:31: „Ať tedy jíte nebo pijete nebo cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě.“ Ale nikdy jsem neslyšel, že Bůh dělá vše ke slávě Boží. A že samotným kořenem mého života ke slávě Boží je skutečnost, že Bůh žije ke slávě Boží.

Nikdy jsem neviděl, že by se v nedělní škole probíralo, že „Bůh miluje sebe více než tebe a právě v tom leží ta jediná naděje, že by tě mohl milovat, jakkoli si nehodný“. Nikdy jsem nic takového nečetl v materiálech pro nedělní školu, a proto také v naší církvi pracujeme na nových materiálech pro toto vyučování. Většina z nás vyrostla v rodinách a církvích, kde jsme byli nadšeni z toho, že jsme křesťané, a to do té míry, že jsme si mysleli, že Bůh je nadšen z nás, a nikoli že my bychom byli nadšeni z toho, že Bůh se zaměřuje na Boha.

Ve světě zaměřeném na člověka je to velmi snadné; nejvyšší hodnotou je zde sebeúcta, kde člověk je křesťanem do té míry, jak je podporován jeho sklon dělat to, co by dělal i bez Boha. Kdo by pak nebyl křesťanem? Člověk přece není křesťanem, pokud miluje, co by miloval, i kdyby nebyl konfrontován s nádherou teocentrického Boha, Boha zaměřeného na sebe. Je-li pro vás Bůh pouze jakýmsi prostředkem k tomu, abyste dosahovali svého postupu a vyvýšení, a ne abyste jej viděli jako nekonečně slavného, jako Boha, který se zaměřuje na projevování své slávy, pak je třeba, abyste přehodnotili svou víru. A toto přehodnocení chceme udělat právě zde, na této konferenci. Jen velmi málo lidí mi řeklo nebo ukázalo, co jsem nyní jasně viděl v Bibli – že Bůh si mě vyvolil ke své slávě.

Vzpomínám si, jak jsem na Bethel College v roce 1976 vyučoval z první kapitoly Efezským. Systematicky jsem probíral prvních 14 veršů, a přitom mi svitlo. Třikrát – ve verších 6, 12 a 14 – je zde totiž řečeno, že Bůh si nás vyvolil před založením světa a že nás předurčil k synovství k chvále jeho slávy.

Vyvolil si tě. Proč? Aby byla chválena a vyvyšována jeho sláva a milost. Tvá spása je ke slávě Boží. Tvé vyvolení je ke slávě Boží. Tvé znovuzrození je ke slávě Boží. Tvé ospravedlnění je ke slávě Boží. Tvé posvěcení je ke slávě Boží. A jednoho dne bude i tvé oslavení ke slávě Boží

Byli jste stvořeni ke slávě Boží

Izajáš 43:6, 7: „Přiveď mé syny z daleka a mé dcery od končin země, každého, kdo je nazýván mým jménem, jehož jsem stvořil ke své slávě, jehož jsem utvořil i učinil.“

Bůh vysvobodil svůj lid Izrael z Egypta ke své slávě

„Naši otcové v Egyptě nepochopili tvé divy, nepřipomínali si tvé hojné milosrdenství, byli vzpurní při moři, při moři Rákosovém. Ale on je zachránil pro své jméno, aby dal poznat svou udatnost.“ (Žalm 106:7, 8)

Jinými slovy, Bůh rozdělil vody Rudého moře a zachránil tento vzpurný lid, aby dal najevo svou moc. A zpráva o tom se dostala až do Jericha, takže zde byla zachráněna jedna prostitutka. Když tam Izraelité dorazili a začali troubit na své rohy, byla znovuzrozena, protože řekla: „Slyšeli jsme o jeho jménu a moci.“ A tak jedna žena se svou rodinou uvěřili v teocentrického Boha a unikli zničení.

Bůh v pustině projevoval Izraeli milosrdenství pro svou slávu

Bůh opětovně Izrael v pustině zachraňoval. „Izraelský dům se proti mně bouřil v pustině,“ říká Ezechiel, když cituje Boha. „způsobil jsem však, aby mé jméno nebylo znesvěceno před zraky národů, uprostřed nichž byli, před jejichž zraky jsem se jim dal poznat, když jsem je vyvedl z egyptské země.“ A pak je Bůh nakonec vydává Babylonu a po 70 letech jim projevuje milosrdenství. Nezbaví se své smluvní nevěsty a přivádí Izrael zpět. Ale proč? Co je tím důvodem?

Poslechněme si odpověď ze 48. kapitoly Izajáše: „Kvůli svému jménu zdržuji svůj hněv a pro svou chválu se vůči tobě krotím, abych tě nevyhladil. Hle, přečistil jsem tě, ale ne jako stříbro, vyzkoušel jsem tě v peci soužení. Kvůli sobě, kvůli sobě samému to učiním, vždyť jak může být mé jméno znesvěcováno? Svou slávu jinému nedám.“ Důvod k milosrdenství je tedy teocentrický – skutečnost, že Bůh se zaměřuje na Boha.

Ježíš přišel a zemřel k Boží slávě

Proč přišel Ježíš na svět? Často při této otázce citujeme Jana 3:16 a je to naprosto pravda. Ale než dnes nebo zítra dopoledne skončíme, uvidíte, že tyto dva důrazy nestojí proti sobě.

Proč tedy přišel? Proč Ježíš přišel? Podle Římanům 15:8–9 přišel z následujícího důvodu: „Kristus se stal služebníkem obřezaných pro pravdu Boží, aby potvrdil zaslíbení daná otcům a aby národy slavily Boha za jeho milosrdenství.“ Kristus přišel na zem, vzal na sebe lidské tělo a zemřel, abyste vzdávali slávu jeho Otci za jeho milosrdenství. Přišel kvůli svému Otci. To je ten hlavní důvod. Přišel kvůli slávě svého Otce. A jeho sláva dosahuje vrcholu v projevech Božího milosrdenství.

Poslechněme si nyní slova z 3. kapitoly Římanům: „[Krista ]Bůh ustanovil za prostředek smíření skrze víru v jeho krev, aby ukázal svou spravedlnost s ohledem na prominutí prohřešení, jež byla spáchána již dříve v čase Boží shovívavosti, a aby ukázal svou spravedlnost v nynějším čase, takže sám je spravedlivý a ospravedlňuje toho, kdo žije z víry Ježíšovy.“ Kristus tedy zemřel, aby obhájil spravedlnost Boha, který přehlédl takové hříchy jako například Davidovo cizoložství a vraždu. Trápili jste se někdy nad tím, že Bůh to prostě přešel a David byl i nadále králem? Apoštola Pavla to trápilo. Bůh by pak nemohl být spravedlivý, kdyby hříchy jen prostě přehlížel. A nejednalo se jen o Davida. Bůh zapomíná a přehlíží hříchy tisíců svatých ve Starém zákoně i v dnešní době. A Pavel k tomu namítá: „Jak můžeš být Bůh a dopustit to? Jak můžeš být spravedlivý a dopustit to? Jak si můžeš zasloužit uctívání a dopustit to?“ Pokud by něco takového udělal jakýkoli soudce v tomto městě, byl by na minutu bez práce; pokud by zprostil viny nějakého vraha, či někoho, kdo znásilnil dítě nebo nějakou ženu. Ale Bůh to dělá. Co je to tedy za Boha?

Řešením tohoto obrovského teologického problému, tohoto megaproblému, je kříž. Kříž je řešením toho, jak Bůh může být Bůh, a přitom odpouštět hříchy. Kristus přišel, aby ospravedlnil Boha tím, že dává spásu lidem jako my. Spása je tedy v prvé řadě záležitost teocentrická, záležitost, která se týká Boha.

Ježíš se vrátí, aby obdržel slávu

Proč se Ježíš vrátí? A Ježíš se vrátí, to víme. Dovolte mi tedy říci vám, proč se vrátí a co můžete udělat, až se vrátí, abyste na to byli připraveni.

Ve 2. Tesalonickým 1:8–10 je uvedeno: „V plameni ohně bude trestat ty, kteří neuznávají Boha, a ty, kteří nejsou poslušni evangelia našeho Pána Ježíše. Ti ponesou trest, věčnou zkázu v odloučení od Pánovy tváře a od slávy jeho síly, když přijde, aby v onen den byl oslaven ve svých svatých a aby se stal předmětem obdivu ve všech těch, kdo uvěřili.“ Vidíte zde ty dvě skutečnosti? Ježíš přijde, aby byl oslaven a aby se stal předmětem obdivu. Pokud jste v tomto ohledu ještě nezačali jednat, nebudete to moci dělat, až přijde.

Tato konference má zažehnout oheň ve vašich kostech, ve vaší mysli i ve vašem srdci, abyste byli připraveni setkat se s Ježíšem Kristem, naším Králem, abyste pak mohli po celou věčnost neustále dělat to, k čemu jste byli stvořeni – oslavovat jej a obdivovat se mu.

Boha musíme zveličovat jako dalekohledy

Boha musíme zveličovat, ale nikoli jako mikroskop. Patrně víte, jaký rozdíl je mezi dvěma druhy zvětšení – když použijeme mikroskop a když použijeme teleskop, dalekohled. Zveličovat Boha jako mikroskop je rouháním. Pokud zveličujeme Boha jako mikroskop, vezmeme něco titěrného a zvětšíme to, aby to vypadalo větší než ve skutečnosti. Pokud se o něco takového pokoušíte v případě Boha, je to rouhání. Ale když použijeme teleskop, zaměřujeme jeho okulár na nezměrné a nepředstavitelně velké a majestátní skutečnosti, které se snažíme vidět takové, jaké skutečně jsou. K tomu slouží teleskop.

Když se podíváme na hvězdy, jeví se nám jako drobné tečky. Ale dobře víme, že to žádné drobné tečky nejsou. Jsou to obří vesmírná tělesa s nepředstavitelnou teplotou! A neměli bychom o tom žádné ponětí, kdyby kdysi někdo nesestavil dalekohled. Nyní díky tomu víme, že taková hvězda je větší než planeta Země, třeba i miliónkrát větší než naše Země. A takový je Bůh. Žijete proto, abyste jako teleskopy přibližovali Boží slávu tam, kde žijete. A to je velké poslání, o kterém budu mluvit zítra.

Pokud je Bůh zaměřen na Boha, jak může být milující?

Vyvstává nám zde naprosto klíčová otázka. Uvedl jsem, že Bůh je teocentrický Bůh a že tato skutečnost je jádrem toho, že já sám jsem teocentrický, tedy že se zaměřuji na Boha. Říkám to lidem už dvacet let, a vždycky položí námitku: „To mi nepřijde v souladu s láskou, protože i Bible v 1. Korintským 13:5 říká, že láska ‚nehledá svůj prospěch‘. Ale ty nám tu už patnáct minut říkáš, že Bůh věnuje celý čas tomu, že hledá svůj prospěch. Bůh pak tedy není milující, anebo se zásadně mýlíš.“ To je tedy závažný problém. Pokusím se vám teď ukázat, jak je možné, že Bůh je milující v tom, když hledá svůj prospěch a usiluje o vyvýšení sebe sama.

Pomoc od C. S. Lewise

Klíč jsem nalezl u C. S. Lewise. Pokud jste četli knihu Touha po Bohu, možná si vybavíte následující citaci. C. S. Lewis byl pohanem až do svých téměř třiceti let a protivila se mu Boží samolibost. Řekl, že pokaždé, když v žalmech četl slova, „chvalte Hospodina, chvalte Hospodina“ – přičemž znal křesťanskou doktrínu, že žalmy byly inspirovány – a proto věděl, že zde vlastně Bůh říká, „chvalte mě, chvalte mě,“ což mu znělo, jako když se nějaká stařena dožaduje komplimentů. To je citováno z publikace Zamyšlení nad žalmy. A pak pojednou Bůh vstoupil do života C. S. Lewise, který pak napsal:

Unikala mi ta nejočividnější skutečnost ohledně chvály, ať už se týká Boha nebo čehokoli jiného. Smýšlel jsem o ní jako o komplimentu, schválení, připisování cti. Nikdy předtím jsem si nevšiml, že při chválení z nás spontánně tryská radost, pokud to ovšem někdy není potlačeno naší plachostí. Svět zvučí radostí: ctitelé chválí své milé, čtenáři své oblíbené básníky, výletníci chválí krajinu, hráči chválí svou oblíbenou hru, a dále chválíme počasí, víno, pokrmy, herce, koně, školy, země, historické osobnosti, děti, květiny, hory, vzácné známky, vzácné brouky a někdy i politiky a vědce. Skutečnost, že jsem měl potíže s chválou Boha, spočívala v tom, že jsem nám absurdně upíral to naprosto necennější…

A nyní přichází ta klíčová věta:

Myslím, že máme takový požitek z chvály toho, co nás těší, protože radost není úplná, dokud není vyjádřena. Zamilovaní lidé si tedy neříkají navzájem o své kráse hlavně kvůli vzájemným komplimentům. Potěšení je neúplné, dokud není vyjádřeno.

A to pro mě nyní bylo určitým klíčem, který mi otevřel cestu k myšlení ohledně skutečnosti, jak Bůh může být milující a zároveň ve všem, co koná, vyvyšovat sám sebe. Dovolte mi to nyní vysvětlit.

Odpověď na otázku

Co ti Bůh musí dát, pokud tě miluje? Musí ti dát to, co je pro tebe nejlepší. A to nejlepší v celém vesmíru je Bůh. Pokud by ti dal nejlepší zdraví, nejlepší práci, nejlepšího manželského partnera, nejlepší počítač, nejlepší dovolenou, největší úspěch v jakékoli oblasti, a přesto by ti nedal sám sebe, pak by tě nenáviděl. A pokud ti dá Boha, a krom toho už nic dalšího, miluje tě nekonečně.

Jestliže mě Bůh miluje, musím mít ke svému potěšení Boha. A C. S. Lewis řekl, že pokud ti Bůh dává sám sebe, aby ses z něj těšil po celou věčnost, nebude ona radost naplněna, dokud ji nevyjádříš ve chvále. Má-li tě tedy Bůh plně milovat, nemůže mu být jedno, zda svou radost naplníš prostřednictvím chvály, anebo zda tvá radost zůstane nenaplněna. A proto Bůh musí chtít tvou chválu, abys pociťoval jeho lásku. Dává to smysl? Neměl bych to projít ještě jednou? To je tedy základ mého života. A věřím, že na tomto základě stojí i Bible.

Má-li tě Bůh milovat, musí ti dát to, co je pro tebe nejlepší. A to nejlepší je Bůh. „Dáváš mi poznat stezku života, hojnost radosti je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho“ (Žalm 16:11). Bůh se nám dává pro naše blaho. Ale C. S. Lewis nám ukázal, že pokud se takové blaho, takové potěšení nevyjádří chválou Bohu, jedná se jen o potěšení omezené. Bůh nechce naše potěšení nijak omezovat, a proto nám říká: „Chvalte mě. Chvalte mě ve všem. Ve všem mě vyvyšujte. Ve všem, co děláte, projevujte zanícení pro mou svrchovanost.“ Prostě to znamená, že zanícení Boha pro to, aby byl oslavován, a vaše zanícení, abyste se radovali a pociťovali uspokojení, není v rozporu. Tyto dvě skutečnosti spolu navzájem souvisí. Bůh je ve vás nejvíce oslaven, když v něm nacházíte své největší uspokojení.

To je tedy závěr dnešního kázání. Dovolte mi nastínit, čím se bude zabývat zítra, abyste se v tomto ohledu mohli modlit, a abyste také zítra přišli si poslechnout dokončení tohoto tématu, protože jsem jej ještě nedokončil. Je-li pravda, že Bůh je ve vás nejvíce oslaven, když v něm nacházíte své největší uspokojení – a tím pádem není žádné napětí ani rozpor mezi tím, že nacházíte své největší uspokojení v Bohu, a tím, že Bůh se ve vás oslavuje – pak jste v životě povoláni k tomu, abyste usilovali o to, co v životě přináší to nejvyšší uspokojení. Říkám tomu křesťanský hédonismus, o čemž chci mluvit právě zítra. A také chci mluvit o tom, jak a proč tento náhled přemění vaše vztahy, vaše uctívání i vaši věčnost.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.