I přišel do Nazareta, kde byl vychován. Podle svého zvyku vstoupil v sobotní den do synagogy. A povstal, aby četl. 17 Byl mu podán svitek proroka Izaiáše; rozvinul svitek a našel místo, kde bylo napsáno: 18 ‚Pánův Duch je na mně, protože mne pomazal, abych zvěstoval evangelium chudým; poslal mne vyhlásit zajatcům propuštění a slepým nabytí zraku, propustit zlomené na svobodu, 19 vyhlásit vítaný Pánův rok.‘ 20 A svinul svitek, odevzdal ho sluhovi a posadil se. Oči všech v synagoze se upíraly na něho. 21 Začal jim tedy říkat: „Dnes se naplnilo toto Písmo ve vašich uších.“ 22 Všichni mu přisvědčovali a divili se těm slovům milosti, vycházejícím z jeho úst, a říkali: „Není tento syn Josefův?“ 23 Řekl jim: „Jistě mi řeknete toto přísloví: Lékaři, uzdrav sám sebe! To, o čem jsme uslyšeli, že se stalo v Kafarnaum, učiň i zde ve své domovině.“ 24 Řekl: „Amen, pravím vám, že žádný prorok není vítaný ve své vlasti. 25 Po pravdě vám pravím, ve dnech Eliášových, když bylo nebe zavřeno na tři roky a šest měsíců, takže nastal veliký hlad po celé zemi, bylo mnoho vdov v Izraeli. 26 A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k ženě vdově do Sarepty v Sidónu. 27 A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen Syřan Náman.“ 28 Když to slyšeli, byli všichni v synagoze naplněni hněvem. 29 Vstali, vyhnali ho za město a dovedli ho až na okraj hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. 30 On však prošel jejich středem a ubíral se dál.

Minulou neděli jsem se pokoušel ve všech vzbudit nadšení pro naši vizi - pro založení nového sboru. Měli bychom vynakládat úsilí, abychom v tomto roce založili sbor někde v oblasti Minneapolis a Saint Paul anebo ještě dále (například v Charlotte v Severní Karolíně). Chceme zde předat naše nadšení jako zcela konkrétní projev vize našeho sboru: Existujeme, abychom šířili nadšení pro Boží svrchovanost ve všech věcech, k radosti všech lidí, skrze Ježíše Krista. Ale jasně jsem také uváděl, že cílem není založit prostě jen jakýkoli sbor. Jak jsme si uváděli, tento sbor má být zaměřen na Boha, má vyvyšovat Krista, má být prosycen Božím slovem, má mobilizovat misie, má získávat duše, má usilovat o spravedlnost.

Úsilí o spravedlnost

Když jsem mluvil o cíli, že tento nový sbor má „usilovat o spravedlnost“, měl jsem na mysli přinejmenším dvě skutečnosti: soulad mezi rasami (o ní budeme pojednávat dnes) a svatost života (o ní budeme pojednávat příští neděli). Problémem naší země v této době je otázka rasové spravedlnosti a spravedlnosti vůči dosud nenarozeným dětem. Zastávám názor, že existuje určitá spojitost mezi tím, když sbor usiluje o spravedlnost a je přitom zaměřen na Boha, vyvyšuje Krista a je prosycen Božím slovem.

Musíme se více zaměřovat na Boha, více vyvyšovat Krista a být více prosyceni Božím slovem

Jedním z důvodů, proč evangelikální sbor - a především „bílý" evangelikální sbor (toto označení je ovšem velmi nešťastné, stejně jako označení „černý sbor“) - neusiluje s potřebným zanícením o rasovou spravedlnost a o spravedlnost pro nenarozené děti, je skutečnost, že se patrně dostatečně nezaměřujeme na Boha a na vyvyšování Krista a že nejsme dostatečně prosyceni Božím slovem.

Když říkáme, že „existujeme, abychom šířili nadšení pro Boží svrchovanost ve všech věcech, k radosti všech lidí,“ přemýšleli jsme skutečně do hloubky o tom, jak Boha vyvyšovat v rasových otázkách? Přemýšleli jsme o tom, jak v rasových otázkách vyvyšovat Krista? Zamysleli jsme se, zda jsme ve svém myšlení, cítění a jednání prosyceni Božím slovem, co se týče etnických vztahů a rasových otázek v oblasti vzdělávání, bydlení, ekonomiky i složení těla Kristova? Je naše smýšlení, cítění a jednání „k radosti všech lidí“ skutečně utvářeno v souladu s Boží svrchovaností a Kristovou slávou?

Nedokonalost nás může ochromovat

O zakládání nového sboru ale rozhodně nemluvíme proto, že už jsme sami všeho dosáhli, takže jsme připraveni se ,reprodukovat‘. Budeme-li čekat, než všeho dosáhneme, abychom se k něčemu takovému odvážili, nikdy to neuděláme - to by pak ani nebylo možné uzavřít manželství, zůstat v manželství, mít děti nebo zahájit určitou službu. Jen máloco nás paralyzuje tolik jako naše nedokonalost. Kéž si Bůh vzbudí věřící, kteří mu budou naslouchat, budou se učit a nebudou si všímat ochromující kritiky nepřejících protivníků. Nový sbor se nechystáme zakládat proto, že bychom snad byli dokonalí, ale protože máme určitý sen: že nový sbor na novém místě a s novými vedoucími bude dělat některé věci mnohem lépe, než je děláme my zde, ale přitom bude podněcován stejnou biblickou vizí.

Žijte pro něco velkého, ne pro své pohodlí

Když mluvím o tom, že v novém sboru chceme předávat své nadšení a zanícení pro Boha, mám tím na mysli, že zde chceme mít lidi, kteří budou žít pro něco velkého, a na pro své pohodlí. Dlouhou dobu mi při kázání pomáhala myšlenka, „být křesťanem znamená jít tam, kde to je třeba, nikoli tam, kde je pohodlí“. Znamená to ráno vstávat a večer uléhat s myšlenkou, ne jak mít ještě větší pohodlí, ale jak ještě více prosazovat nějakou velkou Boží věc. Předávat zanícení pro Boha do nového sboru znamená mít zde lidi, kteří se nazaměřují na to, jak si zachovat své pohodlí, postavení a své záliby, ale kteří usilují o něco nesrovnatelně většího, o něco, co je větší než oni sami, než jejich rodina či jejich sbor.

Pro jakou velkou věci tedy žijete? Budu se na to ptát dnes i příští neděli. Snad někteří z vás odpoví: Onou velkou věcí v mém životě je vyvyšovat Ježíše Krista tím, že se budu zasazovat o rasovou spravedlnost, která bude vycházet z toho, jak se zaměřuji na Boha a jak jsem prosycen Božím slovem.“ A snad někteří z vás odpoví: „Onou velkou věcí v mém životě je vyvyšovat Ježíše Krista tím, že se budu zasazovat o spravedlnost pro nenarozené, která bude vycházet z toho, jak se zaměřuji na Boha a jak jsem prosycen Božím slovem.“ Kéž si Bůh proti naší sebestřednosti, přelétavosti a neukázněnosti vzbudí muže a ženy, kterým půjde o něco velkého a významného - ne aby zakoušeli „adrenalin“, ale aby jim plálo srdce! Adrenalin rychle zaplaví tělo energií, ale jakmile jeho hladina poklesne, tělo ochabne. Ale srdce rozvádí do našeho těla životodárnou energii ve chvílích dobrých i špatných, v létě i v zimě, ve chvílích štěstí i zármutku, když se cítíme silní i slabí, když jsme zdraví i když jsme nemocní! Kéž je tedy více křesťanů se srdcem zapáleným pro rasovou spravedlnost, a nikoli jen křesťanů, kterým jde o chvilkový adrenalin!

Potřebujeme lidi jako byl William Wilberforce

Kdo mezi vámi je jako William Wilberforce? Byl to hluboký křesťan, evangelikál, který se v Anglii dlouhou dobu zasazoval o rasovou spravedlnost. Ve svých 28 letech si dne 28. října 1787 zapsal do svého deníku: „Bůh přede mě postavil dva velké cíle, zastavení obchodu s otroky a reformaci [morálky]“ (John Pollock, Wilberforce, s. 69). V parlamentu prohrával jednu bitvu za druhou, protože obchod s otroky byl v té době nedílnou součástí finančních zájmů Anglie. Ale nevzdával se a nepolevoval. Nešlo mu však o nějaké adrenalinové vzrušení, protože se především nechal vést hlasem svého srdce. Dne 24. února 1807 v 16:00, dvacet let po té, co si o svém rozhodnutí napsal do deníku, proběhlo rozhodující hlasování a obchod s otroky byl postaven mimo zákon. Ale ani po těchto dvaceti letech vytrvalého úsilí nebyla práce u konce. Má tedy zůstat zákonné otroky vlastnit? Dne 26. července 1833, tedy za dalších 16 let, bylo na základě hlasování veškeré otroctví v Anglii a anglických koloniích postaveno zcela mimo zákon. Došlo k tomu tři dny před tím, než William Wilberforce zemřel.

Když tedy přemýšlím o tom, jak předávat zanícení pro Boha, mám na mysli nový sbor, který bude plný takového zanícení - zanícení podněcovaného ze srdce, nikoli touhou po adrenalinu. Lidé v takovém sboru se budou chtít zaměřovat na Boha, budou vyvyšovat Krista, budou se sytit Božím slovem, budou usilovat o spravedlnost a budou se nasazovat pro velké Boží věci, nikoli pro své osobní pohodlí.

Chceme-li se tedy zaměřovat na Boha, vyvyšovat Krista a být prosyceni Božím slovem, podívejme se do evangelií a poslechněme si, jak zde Ježíš dává konec etnocentrismu - přesvědčení či náhledu, že naše etnická skupina si zaslouží nějaké lepší, nadřazené a privilegované zacházení.

Lukáš 4:16-30: Království je z etnického hlediska jiné, než si myslíme

Začneme u Lukáše 4:16-30. Ježíš si udělal jméno v Kafarnaum a nyní se vrací do Nazaretu, do svého domovského města. V sobotu jde do synagogy, kam si ho lidé přijdou poslechnout. A Ježíš udělá cosi téměř neuvěřitelného. Prakticky zcela záměrně vyvolá nepokoj. Nejprve je mu podán svitek proroka Izajáše. Vybere si 61. kapitolu, kde se píše o zaslíbeném vykupiteli, který vysvobodí utlačované a vyhlásí rok Hospodinovy přízně (v. 18b-19). Nato prohlásí, že tento text Písma se právě splnil. Ve 21. verši čteme: „Začal jim tedy říkat: ,Dnes se naplnilo toto Písmo ve vašich uších.‘“ Muselo to být ohromující. V tehdejších novinách by asi byly palcové titulky: „Zdejší rodák se prohlašuje za Mesiáše.“ Ale to samo by ještě povyk nezpůsobilo, protože ve 22. verši čteme: „Všichni mu přisvědčovali a divili se těm slovům milosti, vycházejícím z jeho úst.“

Ale podívejme se, co se děje dále. Něco naprosto neočekávaného! Je to naprosto nevysvětlitelné od někoho, kde chtěl mít následovníky. Je to naprosto nevysvětlitelné od někoho, komu by snad mělo jít o růst církve. Ježíš se rozhodne převyprávět dva příběhy, které jsou jasným úderem do tváře všem etnocentricky zaměřeným obyvatelům jeho vlastního domovského města. Více už je patrně ani urazit nemohl. Dobře ví, jakou reakci od nich může čekat, když ve 24. verši říká: „Amen, pravím vám, že žádný prorok není vítaný ve své vlasti.“ V podstatě jim říká - jistě, teď o mě mluvíte dobře (v. 22), dokud prosazujete, co byl měl Mesiáš dělat a jaké by mělo být jeho království podle vašeho názoru. Ale jen si počkejme, až vám řeknu, co se chystám udělat a jaké království chystám zřídit.

Pak jim převypráví první příběh (v. 25-26), který pochází z 1. Královské 17: „Po pravdě vám pravím, ve dnech Eliášových, když bylo nebe zavřeno na tři roky a šest měsíců, takže nastal veliký hlad po celé zemi, bylo mnoho vdov v Izraeli. A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k ženě vdově do Sarepty v Sidónu.“ Z čista jasna jim zde uvádí příběh, jak Bůh opominul všechny etnické Židy a jak zázračně požehnal pohanské ženě ze Sidónu, tedy Féničance. A říká to naprosto bez obalu, velmi důrazně, bez jakéhokoli zlehčení a vysvětlení: V Izraeli bylo mnoho vdov, ale Bůh požehnal pohanské ženě.

A jakoby to samo o sobě nestačilo, Ježíš ve 27. verši přichází s druhým příběhem z 2. Královské 5: „A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen Syřan Náman.“ A pointa je zcela nasnadě: Bůh zde z malomocenství nevyléčil žádného Žida, ale cizince, Syřana Námana.

Tyto dva příběhy nezůstaly v Nazaretu bez odezvy. Dále se dozvídáme: „Když to slyšeli, byli všichni v synagoze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho za město a dovedli ho až na okraj hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. On však prošel jejich středem a ubíral se dál“ (v. 28-30). Tito lidé Ježíšovo poselství zcela jasně pochopili, ale vůbec se jim nezamlouvalo.

O co v tomto příběhu jde? Ježíš zde v podstatě říká: Království, které vám přináším, je z etnického hlediska jiné, než si myslíte. Izrael jako vyvolený národ neprojevuje vůči druhým pokoru a soucit, ale pýchu a opovržení. Přišel jsem etnocentrismus ukončit. Pohleďte na mně. Učte se ode mně. Přišel jsem vykoupit lidi z každé etnické skupiny, ne jen z jedné či z několika. Běda vám, že v Boží spravedlnosti a jeho milosrdenství nevidíte, jak ze všech národů Bůh usilovně shromažďuje své království kněží.

Matouš 8:5-13: Víra v Ježíše vítězí nad etnocentrismem

Máte pocit, že jsem zašel až příliš daleko, když jsem tu bědoval na obyvateli Nazaretu? Rozhodnutí nechám na vás, ale pomoci vám v tom může další příběh, tentokrát z Matouše 8:5-13. Ježíš ukončí své kázání na hoře (Matouš 5-7) a pak se u Matouše 8:1-4 dotýká malomocného, člověka v Izraeli nejvíce opovrhovaného, a uzdravuje ho. Následně, u Matouše 8:5, vstupuje do Kafarnaum, kde se setkává s římským setníkem, přičemž Římané byli v opovržení hned po malomocných. Matouš nezmiňuje skutečnost, že tento setník je mezi Židy do jisté míry oblíben (Lukáš 7:3-5). Pro tuto chvíli to totiž není podstatné. Matouš chce zdůraznit, že tento setník je cizinec, nikoli Žid.

Jaké bude vyústění tohoto příběhu? Setník Ježíše prosí: „Pane, můj sluha leží doma ochrnutý a hrozně trpí.“ Ježíš se na nic neptá a bez zaváhání v 7. verši říká: „Přijdu a uzdravím ho.“ Nato ale setník ve verši 8-9 říká Ježíšovi něco naprosto ohromujícího: „Pane, nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu; ale řekni jen slovo, a můj sluha bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk postavený pod pravomocí a mám pod sebou vojáky; a řeknu-li tomuto: ‚Jdi‘, on jde; řeknu-li jinému: ‚Přijď‘, přijde; a řeknu-li svému otroku: ‚Udělej toto‘, pak to udělá.“

„Když to Ježíš uslyšel, podivil se“ (v. 10). Následně celou tuto situaci, která se asi podle většiny přítomných týkala uzdravování, moci a autority, použije k vysvětlení něčeho naprosto odlišného - vysvětluje, že v jeho království budou cizinci, a varuje, jak nebezpečné je spoléhat ohledně požehnání na svou národní identitu. Ježíš dále říká: „Amen, pravím vám, takovou víru jsem v Izraeli nenašel u nikoho. Pravím vám, že mnozí přijdou od východu i západu...“ (v. 10-11). Od východu a západu. Co to má znamenat? Budou pocházet z Fénicie (z pásma Gazy), Egypta, Řecka, Arábie, Persie (Jordánu, Iránu, Iráku, Afghanistánu, Pakistánu, Indie i Číny). A co se stane, až tito cizinci přijdou - tito obřadně nečistí neobřezanci, kteří vypadají tak podivně? „Přijdou... a budou stolovat s Abrahamem, Izákem a Jákobem v království Nebes; avšak synové království budou vyvrženi do nejzazší temnoty; tam bude pláč a skřípění zubů“ (v. 11-12).

To je cosi naprosto šokujícího! Jen si představte, jaký dopad to na Ježíšovy posluchače muselo mít. Ježíš zde lidem z vyvoleného izraelského národa říká, že v jeho království budou Římané, jako tento nevěřící setník, a nečistí pohané, ale vy, „synové království,“ budete vyvrženi do nejzazší temnoty. Tak se přece o vyvoleném národě nemluví. Co si z toho tedy máme vzít? Máme si z toho odnést skutečnost, že Ježíš je koncem etnocentrismu.

Anebo to lze vyjádřit i pozitivně: Ježíš říká, že nyní bude Boží lid definován zcela jinak - na základě víry v Ježíše. Víra v Ježíše tedy vítězí nad etnocentrismem, nad etnickou hrdostí, nad důležitostí etnické příslušnosti. V evangeliích je to zdůrazňováno opakovaně:

1. V příběhu o milosrdném Samaritánovi, kde právě cizinec vyniká svým soucitem (Lukáš 10:33).
2. V příběhu o deseti malomocných, z nichž jen jeden se vrátí a Ježíšovi poděkuje. Kdo to je? Samaritán, cizinec, který je zde ukazován jako zářný příklad pokory a vděčnosti (Lukáš 17:16).
3. V příběhu o uzdravení dcerky jisté Syrofeničanky (Marek 7:26).
4. Na příkladu mudrců, kteří přišli Ježíše uctívat z Východu, patrně z Persie či Arábie (Matouš 2:1).
5. A konečně to vidíme na smrti a vzkříšení Ježíše Krista, což sám Ježíš předem vysvětluje v podobenství o pronajaté vinici (Matouš 21:33-43). Majitel vinice posílá svého syna, aby od vinařů převzal úrodu, ale oni jej zabijí. A Ježíš se ptá: „Co tedy pán vinice udělá s oněmi vinaři, až přijde?“ Co tedy Bůh udělá, když jeho vyvolený lid zavrhne Božího Syna? Odpověď je ve 43. verši: „Proto vám říkám, že Boží království vám bude vzato a bude dáno lidu, který ponese jeho ovoce.“

Nejde o barvu pleti, ale o víru v Krista

Právě na to poukazoval Martin Luther King ve svém nejznámějším projevu: „Mám sen, že jednoho dne budou mé čtyři děti žít v zemi, kde nebudou posuzovány podle barvy kůže, ale podle charakteru.“

Ježíš je koncem etnocentrismu. Nejde o barvu pleti, ale o víru v Krista. Království se vyznačuje vírou v Krista. Spolu s Noel jsme včera mluvili telefonicky s naším synem Benjaminem, který je nyní v Chicagu. Vybavilo se nám přitom, co Warren Webster řekl v roce 1967 v Urbaně, když před 15 000 studenty dostal otázku: Co když se vaše dcera bude chtít provdat za muže z Pákistánu? Jeho odpověď mi ještě dnes zní v uších a doufám, že osloví i vás: Lepší chudý pákistánský křesťan než bohatý, bílý nevěřící americký bankéř. Jinými slovy, jde o Krista, ne o barvu pleti. Ježíš je koncem etnocentrismu.

Chceme-li založit nový sbor, v němž se lidé budou zaměřovat na Boha, budou vyvyšovat Krista, budou prosyceni Slovem Božím a budou usilovat o spravedlnost, nesmí být v takovém sboru žádný etnocentrismus. A jak to bude nádherné, až etnocentrismus úplně skončí a lidé z každého kmene, rasy a jazyka budou vyvyšovat Krista společně. Bože, kéž se to stane!

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.