Před několika lety jsem jel na kampaň Billyho Grahama do Anahaimu v Californii. Onen večer tam bylo na stadionu kolem 50 000 lidí, a protože jsem seděl v levé nekryté tribuně, mohl jsem dobře vidět, jak se celý ten obří dav vine kolem vnitřní části hřiště. Při zpěvu chvály „How Great Thou Art" (Jak jsi velký) jsem ze sebe dostal jen několik tónů a pak už jsem měl stažené hrdlo. Nikdy jsem nic takového neslyšel. Padesát tisíc hlasů pějících chvály Bohu! Zapůsobilo to na mé srdce natolik, že na onu chvíli nikdy nezapomenu. Ještě mi nikdy nic jiného nepřipadalo tak správné či krásné či tak hluboce radostné, než když 50 000 bytostí společně celým srdcem zpívá Bohu.

Opravdu věřím, že oné noci jsem získal alespoň trochu představu o nebesích, protože ve Zjevení 5:11-13 jsou nebesa ukázána následovně:

Pak jsem měl vidění a uslyšel jsem hlas mnoha andělů okolo trůnu a těch živých bytostí a těch starších, jejich počet byl desetitisíce desetitisíců a tisíce tisíců, a říkali mocným hlasem: "Hoden jest Beránek, ten zabitý, přijmout tu moc a bohatství, moudrost, sílu a úctu, slávu a dobrořečení."

A všechno stvoření, které je v nebi, na zemi, pod zemí i na moři, všechno, co je v nich, slyšel jsem volat: "Tomu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi dobrořečení, úcta, sláva i moc na věky věků!"

V tomto vidění nebes nespočetné myriády tvorů celou svou mocí a silou chválí Otce a Syna. A ti, kdo zakusili chuť slávy Beránka, si to nenechají ani za nic ujít.

Bůh chce být chválen

Beránek je hoden úcty. Bůh Otec je hoden úcty. A proto bychom je měli chválit. A budeme je chválit. Většině věřících tato pravda nečiní žádné obtíže. Ale uplynulé dva týdny jsme si z Písma ukazovali, že Bůh nejen jedná tak, aby byl hoden chvály, ale že dokonce učinil svým cílem získávat si chválu. Bůh pouze nečeká, až bude vyvyšován za svou moc a spravedlnost a milosrdenství; od věčnosti se ujímá iniciativy, aby vyvyšoval své vlastní jméno na zemi a dával najevo jeho slávu. Vše, co koná, je motivováno jeho touhou být oslaven. Izajáš 48:11 dobře ukazuje, proč Bůh koná.

Kvůli sobě, kvůli sobě samému to učiním, vždyť jak může být mé jméno znesvěcováno? Svou slávu jinému nedám.

Jeremjáš 13:11 to uvádí následovně:

Protože tak jako pás přiléhá k bedrům muže, tak jsem k sobě přivinul celý dům izraelský a celý dům judský, je Hospodinův výrok, aby byl mým lidem, věhlasem, chválou a slávou, ale neposlouchali.

Při všem, co Bůh koná, je jeho cílem přijímat chválu za slávu svého jména.

A pokud si snad někdo myslí, že tento důraz je pouze ve Starém zákoně, podívejme se pečlivě do našeho ranního textu z 1. kapitoly Efezanům. To je skutečně úchvatná kniha! Její poselství skutečně sahá až do samých nebes. Ve verších 6, 12 a 14 se opakuje jedno slovní spojení, které jasně ukazuje, co je podle Pavla Božím cílem přitom, když nám dává spásu od hříchu a pro sebe samého. Povšimneme si veršů 5 a 6:

Když nás podle zalíbení své vůle předurčil skrze Ježíše Krista k tomu, abychom se stali jeho syny ke chvále slávy jeho milosti, kterou nás obdařil ve svém milovaném Synu.

Pak se podívejme do 12. verše:

Abychom tu byli k chvále jeho slávy, my, kteří jsme již předtím doufali v Krista.

A konečně si přečtěme 14. verš:

[Duch svatý] je závdavkem našeho dědictví až do vykoupení získaného vlastnictví k chvále jeho slávy.

Od Božích výnosů v minulé věčnosti - předurčujících naše budoucí věčné potěšení z našeho dědictví ve věku nadcházejícím - bylo Božím cílem a záměrem, aby byla chválena jeho sláva, především sláva jeho milosti.

Bůh je hoden chvály, měli bychom jej chválit a budeme jej chválit - tyto pravdy jsou mezi křesťany běžné a rádi je prohlašujeme. Ale již ne tak často slyšíme pravdu, že chvála Boží slávy není pouze výsledkem jeho konání, ale také cílem a záměrem takového konání. Bůh světu vládne právě proto, aby mohl být obdivován, oslavován, vyvyšován a chválen. Pavel uvádí ve 2. Tesaloničanům, že Kristus přijde na konci tohoto věku, „aby se stal předmětem obdivu ve všech těch, kdo uvěřili, neboť naše svědectví došlo u vás víry". Osobně však vidím, že lidé tuto pravdu přijímají poněkud rozpačitě. Je správné Boha chválit, ale nepřipadá jim úplně správné, když Bůh o chválu usiluje. Cožpak Ježíš neřekl, že „kdo se bude povyšovat, bude ponížen, a kdo se poníží, bude povýšen"? A přesto je z Písem jasné, že Božím jasným záměrem je vyvyšovat se v očích člověka.

Mým cílem je v tomto kázání vám co nejlépe ukázat, že Boží cíl a záměr oslavit se je naprosto dobrý a naprosto bezchybný a že je zcela odlišný od lidského sebeoslavování, protože v případě Boha se jedná o vyjádření lásky. Doufám, že pak budeme tuto pravdu prohlašovat radostně a připojíme se k Bohu v jeho velkém cíli.

Jak lze dvakrát klopýtnout o to, že Bůh koná kvůli sobě

Pokud jde o skutečnost, že Bůh miluje svou vlastní slávu a že horlí pro to, aby lidi přiměl jej chválit, jsou podle mého názoru dva důvody, proč můžeme klopýtnout. Za prvé nemáme rádi lidi, kteří takto jednají. A za druhé, Bible nás učí, že člověk by neměl usilovat o svou vlastní slávu. Proto lidi uráží skutečnost, že Bůh sám sebe vyvyšuje - jak kvůli své vlastní zkušenosti, tak i kvůli určitým pasážím v Písmu.

Prostě nemáme rádi lidi, kteří jsou zahleděni sebe, do toho, co ovládají, co umí či do své moci. Nemáme rádi učence, kteří se snaží před námi předvést svými zvláštními znalostmi či kteří nám citují ze svých vlastních publikací či ze svých přednášek. Nemáme rádi podnikatele, kteří se neustále ohánějí tím, jak chytře investovali své hromady peněz a jak se jim v každé době podařilo zůstat pěkně nahoře. Nemáme rádi děti, které se ustavičně snaží prosadit, i na úkor ostatních. A neschvalujeme ženy či muže, kteří se oblékají nikoli decentně a jednoduše, ale naopak vždy musí mít poslední světskou módu, aby si jich ostatní všimli, aby zaujali, šokovali, aby se o nich mluvilo či psalo (pokud náhodou mezi takové sami nepatříme).

Proč nic z toho nemáme rádi? Důvodem je podle mého názoru skutečnost, že tito lidé nejsou autentičtí. Podle Ayna Randa jsou to lidé, kteří se těší v podstatě z prožitků „z druhé ruky". Nežijí totiž z radosti, která pochází z dosažení něčeho, čeho by si cenili kvůli tomu samotnému. Nikoli, žijí jakoby „z druhé ruky" - z chvály a komplimentů druhých. A my vlastně neobdivujeme nic, co je z druhé ruky. Obdivujeme lidi, kteří jsou vyrovnaní a dostatečně sebejistí na to, že nemusí úzkostlivě nějakým způsobem posilovat své slabé stránky a kompenzovat své nedostatky tím, že dostanou co nejvíce komplimentů.

Je tedy pochopitelné, že křesťané budou projevovat nedůvěru vůči jakémukoli učení, které by Boha kladlo do kategorie těch, kdo mají radost z prožitků „z druhé ruky". A učení o tom, že Bůh usiluje o chválu a chce být obdivován a koná věci kvůli svému jménu, zdánlivě Boha do takové kategorie staví. Ale je to tak skutečně? S jistotou můžeme říci jedno: Bůh není slabý a Bůh nemá nedostatky. „Vždyť z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci." (Římanům 11:36) Byl vždy. A cokoli dalšího existuje, vděčí za své bytí jemu, a cokoli dalšího nemůže nic přidat tomu, z něhož vše pochází. To prostě znamená být věčný Bůh, a nikoli stvoření. Proto Boží horlivost usilovat o svou vlastní slávu a být chválen lidmi nelze přičítat tomu, že by si Bůh potřeboval nějakým způsobem posílit své slabé stránky nebo kompenzovat své nedostatky. Při povrchním pohledu tedy Bůh může být v kategorii těch, kdo mají radost z prožitků „z druhé ruky". Ale ve skutečnosti takový není, takže onu podobnost, kterou vidíme při povrchním pohledu, je třeba vysvětlit jinak. Musí tedy existovat nějaká jiná pohnutka, která Boha vede k tomu, že usiluje o chválu své slávy.

A z naší zkušenosti vidíme ještě jeden důvod, proč nemáme rádi ty, kdo usilují o svou vlastní slávu. Nejen že nejsou autentičtí a snaží se zakrývat své slabé stránky a nedostatky, ale jejich konání zároveň postrádá lásku. Jsou natolik zaujati svým obrazem a chválou, že se nijak moc nestarají, co se děje jiným lidem. Tento postřeh nás vede i k biblickému důvodu, proč vypadá pohoršlivě, když Bůh usiluje o svou vlastní slávu. Podle 1. Korinťanům 13:5 láska „nehledá svůj prospěch". Nyní se tedy vše ještě více vyhrocuje. Jestliže totiž Písmo jasně vyučuje, jak se osobně domnívám, že pro Boha je cílem, aby byl oslavován a chválen, jak tedy potom může být milující? Láska přece „nehledá svůj prospěch". Tři týdny si z Písma ukazujeme, že Bůh koná kvůli sobě. „Kvůli sobě, kvůli sobě samému to učiním, vždyť jak může být mé jméno znesvěcováno? Svou slávu jinému nedám. (Izajáš 48:11) Je-li však Bůh Bohem lásky, musí vše přece konat kvůli nám. Koná tedy Bůh kvůli sobě, nebo kvůli nám?

Nekonečná láska Boha, když usiluje o vlastní chválu

Rád bych vás přesvědčil o pravdivosti následujícího výroku: Bůh je jedinečný jako ten nejslavnější ze všech bytostí a naprosto soběstačný, a proto musí konat kvůli sobě, aby konal kvůli nám. Pokud by se vzdal cíle vyvyšovat sám sebe, bylo by to újmou pro nás. Jeho cíl přinášet chválu sobě a jeho cíl přinášet potěšení svému lidu je jedním jediným cílem, a proto tyto dvě skutečnosti společně stojí nebo společně padají. Snad to uvidíme lépe, když si položíme následující otázku.

Vzhledem k Boží nekonečné nádheře, obdivuhodnosti, moci, moudrosti - co by měla zahrnovat jeho láska k nějakému tvoru? Nebo se zeptejme jinak: Co by nám Bůh mohl dát k našemu potěšení, aby se prokázal jako nejvíce milující? Evidentně je pouze jedna možná odpověď. SÁM SEBE! Pokud by nám Bůh měl dát to nejlepší, co nám přinese nejvyšší uspokojení, jestliže nás miluje dokonale, nemůže nám k našemu rozjímání a společenství poskytnout nic méně než sám sebe!

A přesně to bylo Božím záměrem, když poslal svého Syna. Efezanům 2:18 uvádí, že Kristus přišel, abychom „skrze něho … měli přístup k Otci v jednom Duchu". A 1. Petrův 3:18 říká, že „Kristus jednou provždy trpěl za hříchy, spravedlivý za nespravedlivé, aby vás přivedl k Bohu." Bůh pojal celý plán vykoupení v lásce, aby přivedl lidi zpět k sobě, neboť podle žalmisty „hojnost radosti je tvá přítomnost, ve tvé pravici je věčné blaho" (Žalm 16:11). Bůh nám chce dát to nejlepší - nikoli věhlas, bohatství, dokonce ani zdraví v tomto životě, ale plný obraz sebe sama a plné společenství se sebou samým.

Ale tím pádem se dostáváme k něčemu, co pro mě bylo zásadním objevem a co je podle mého názoru také řešením našeho problému. Má-li být Bůh svrchovaně milující, musí nám dát to, co je pro nás nejlepší a co nám přinese největší potěšení - a proto nám musí dát sám sebe. A co děláme, pokud je nám dáno nebo ukázáno něco skvělého a skvostného, co nás nesmírně těší? Chválíme to. Chválíme novorozeně, že se narodilo tak krásné: „Jak má nádhernou tvářičku! A ty vlasy a překrásně velké oči!" Chválíme tvář své milované osoby: „Máš oči jako nebesa a vlasy jako hedvábí. Jsi tak krásná!" Chválíme výkon svého oblíbeného sportovního týmu. Chválíme nádherné stromy při procházce v malebné aleji.

Ale oním velkým objevem, který jsem učinil s pomocí C. S. Lewise, u. Chválíme stromye novorozeně, že se narodilo v pořádku:ěšení - a proto nám musínení jen to, že chválíme, co nám přináší potěšení, ale že chvála je samotným vyvrcholením radosti. Chvála není jen něčím přídatným, je přímo součástí potěšení. Podívejme se, jak tuto myšlenku popisuje C. S. Lewis ve své knize ohledně Žalmů:

Ale ona nejočividnější skutečnost ohledně chvály - ať již Boha nebo čehokoli jiného - mi záhadně unikala. O chvále jsem uvažoval jako o pochvale, schválení či přinášení úcty. Nepovšiml jsem si, že veškeré potěšení se spontánně vlévá do chvály, pokud se ovšem člověk zrovna nějak záměrně neovládá kvůli své plachosti nebo obavám, že by jiné nudil. Celý svět zní chválou - zamilovaný muž pěje chválu na svou milovanou, čtenáři pějí chvály na své oblíbené spisovatele, při procházce pějeme chvály na krásnou krajinu, hráči vychvalují svou oblíbenou hru; dále pějeme chvály na počasí, víno, pokrmy, herce, koně, spolupracovníky, země, historické osobnosti, děti, květiny, hory, vzácné známky, vzácné brouky a někdy i na politiky či vědce. Můj celý, všeobecnější problém ohledně chvály Bohu spočíval v tom, že jsem nám absurdně upíral, pokud jde o toho Nejsvrchovanějšího, co konáme s potěšením, čemu se ani nemůžeme bránit ohledně všeho dalšího, co oceňujeme.

Domnívám se, že rádi chválíme, co nás těší, protože chvála naše potěšení nejen vyjadřuje, ale také jej završuje; toto završení je totiž takto stanoveno. Zamilovaní lidé si navzájem neříkají o své kráse kvůli pochvale, potěšení je totiž neúplné, dokud není vyjádřeno. (Reflections on the Psalms [Úvahy nad Žalmy], str. 93-95)

A zde je onen klíč: chválíme, co nám přináší potěšení, protože náš požitek je neúplný, dokud jej nevyjádříme chválou. Pokud by nám nebylo umožněno mluvit o tom, čeho si ceníme, a oslavovat, co milujeme, a chválit, co obdivujeme, nebyla by naše radost plná. Jestliže tedy Bůh skutečně koná kvůli nám, jestliže nám dává to nejlepší a jestliže činí naši radost plnou, musí být jeho cílem získávat si naši chválu pro sebe. A nikoli proto, že by musel nějakým způsobem posilovat své slabé stránky nebo kompenzovat nějaké nedostatky, ale protože nás miluje a usiluje o plnost naší radosti, již lze nalézt pouze v tom, že jej známe a chválíme - že chválíme toho nejskvostnějšího ze všech bytostí.

Bůh je jedinou Bytostí v celém vesmíru, pro niž usilování o vlastní slávu je veskrze aktem lásky. Sebevyvyšování je pro něj tou nejvyšší ctností. Když Bůh koná všechny věci podle 1. kapitoly Efezanům „ke chvále slávy jeho milosti", zachovává tím pro nás a poskytuje nám to jediné na celém světě, co může uspokojit naše tužby. Bůh koná kvůli nám, a proto vždy konal, koná a bude konat kvůli sobě. Chvalme Pána! „Vše, co dýchá, ať chválí Hospodina!"

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.

Překlad: Jan Janča, 2011