Víme, že těm, kteří milují Boha, všechny věci spolu působí k dobrému, těm, kdo jsou povoláni podle jeho předsevzetí. 29 Neboť ty, které předem poznal, také předem určil, aby byli připodobněni obrazu jeho Syna, tak aby on byl prvorozený mezi mnoha bratřími; 30 které předem určil, ty také povolal; a které povolal, ty také ospravedlnil, a které ospravedlnil, ty také oslavil. 31 Co tedy k tomu řekneme? Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám? 32 On neušetřil [svého; ČEP] vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval

V případě některých pravd se nám téměř nedostává slov. Pavel se takto cítil, pokud jde o pasáž v Římanům 8:28–30. Všechny věci spolu působí k dobrému – nad vším je Bůh, protože tě předem poznal, předem tě určil ke slávě v Kristu, povolal tě, když jsi byl mrtev ve svých přestoupeních a hříších, ospravedlnil tě svým darem milosti pouze skrze víru, a nyní tě krůček za krůčkem vede k oslavení, až do dne svého příchodu, kdy bude vše završeno – kdy obdržíš tělo podobné Kristovu slavnému tělu po vzkříšení.

Pavlovi se téměř nedostává slov. Pavel píše: „Co tedy k tomu řekneme?“ Slyším zde dvě skutečnosti. Slyšíme zde: „Je těžké najít slova pro tyto velké věci.“ A zároveň zde slyšíme: „Musíme najít slova, abychom popsali tyto velké věci.“ Když se tedy Pavel táže, „Co tedy k tomu řekneme?“, je jeho odpovědí něco jako: Je třeba to prostě říci nějak jinak. Je třeba najít nějaká jiná slova a říci to znovu. A dociluje toho slovy: „Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám?“ Říkal to vlastně celou dobu. Ale musí to říci ještě nějak jinak.

A totéž musíme učinit i my. Pokud ses například již mnohokrát pokoušel předat evangelium svému dítěti, rodičům, přátelům, musíš jim to říci znovu, a musíš jim to prostě říci nějak jinak. Musíme prostě napsat ještě další email, nadiktovat ještě další dopis, vyučovat nějak ještě jednou, napsat nějakou další báseň, zazpívat ještě nějakou další píseň, a umírajícímu otci říci u jeho lůžka ještě nějaká další útěšná slova o slávě Krista. „Co tedy k tomu řekneme?“ Budeme to říkat ještě jinak, znovu a znovu, až do své smrti, a pak až po celou věčnost. Tato sláva je natolik nádherná, že o ní budeme chtít neustále mluvit, ještě dalším a dalším způsobem.

Bůh je pro nás

Jak to Pavel tentokrát uvádí v 31. verši? Píše: „Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám?“ A chce nějak důrazně shrnout, co již uváděl předtím: Bůh je pro nás, a proto nikdo nemůže být proti nám. Bůh nás ve své lásce předem poznal, předem nás určil k synovství, povolal nás ze smrti, prohlásil nás za spravedlivé a působí v nás od slávy ke slávě, až do onoho velkého a radostného dne Páně. Jak to vše tedy vyjádřit nějak znovu? Je třeba říci: „Bůh je pro nás.“

Tato dvě slova, „pro nás“ jsou tedy nanejvýš drahocenná. Na druhé straně v celém vesmíru neexistuje žádné jiné prohlášení, které by vyvolávalo větší děs, než slova: „Bůh je proti nám.“ Pokud by proti nám byl namířen nekonečně mocný Boží hněv, bylo by sladkým darem milosti být bez nějakých dalších průtahů a dalšího trápení prostě jen zničen. Právě proto se tolik mýlí ti, kdo se nás snaží přesvědčit, že soud znamená zničení, a nikoli peklo. Pokud jde o Boží soud, zničení by vůbec nebylo žádným odsouzením, zničení by totiž znamenalo žádoucí vysvobození a úlevu (viz Zjevení 6:16). Nic takového. Žádná lidská bytost není na věky zničena. Žijeme věčně – a to tak, že je buď Bůh s námi, nebo je Bůh proti nám. A všichni, kdo jsou v Kristu, mohou říci s až nevyslovitelnou radostí: „Bůh je s námi!“ Bůh je na naší straně!

Nyní tedy není žádného odsouzení pro ty, kteří jsou v Kristu Ježíši. (Římanům 8:1) Bůh je zcela pro nás a nikdy není proti nám. Žádná z našich nemocí není odsouzením od soudce, který by nás již dávno odsoudil. Žádný z našich poškozených vozů či nefunkčních zařízení není trestem od Boha. Ani naše manželské neshody či konflikty nejsou znakem Božího hněvu. Ani ztracené zaměstnání není trestem za hřích. Vzdorovité děti nejsou bolestivým bičem Božím odplaty. Pokud jsme v Kristu, pak to tak není. Bůh je pro nás, není proti nám, naprosto ve všem – ve veškeré pohodě i ve vší bolesti.

Kdo je proti nám?

A dalším způsobem to lze vyjádřit otázkou: „Kdo je proti nám?“ Jsme stále ve 31. verši: „Je-li Bůh pro nás, kdo je proti nám?“ Když Pavel nadnáší tuto otázku, předpokládá odpověď: „Nikdo nemůže být proti nám.“ K čemuž bychom ale mohli mít sklon dodat: „Je to tak skutečně?“ Co to tedy znamená? V 35. verši se uvádí, že zde budou soužení, úzkosti, pronásledování nebo meč. A v 36. verši se píše, že křesťané jsou celý den vydáváni na smrt, že jsou pokládáni za ovce určené na porážku. Pavel to tak formuloval. Co má tedy na mysli, když se ptá: „Kdo je proti nám?“ Domnívám se, že chce říci, že nikdo proti nám nakonec nemůže být s úspěchem.

Ďábel a hříšní lidé mohou působit tak, že budete nemocní, přijdete o své auto, práci či o své dítě, mohou se vám snažit rozvrátit manželství. Ale 28. verš říká, že pro ty, kdo milují Boha, všechny tyto věci spolu působí k dobrému. A jestliže tyto věci nakonec působí k dobrému, jsou plány odpůrce překaženy, takže jeho cíl namířený proti tobě se obrátí ve tvůj prospěch, kdy je vyvyšován Kristus, je prohlubována tvá víra a posvěcována tvá duše. Je-li Bůh pro tebe, neušetří tě těchto věcí. Tam, kde protivník plánuje zlo, ale Bůh plánuje dobro. (Genesis 50:20; 45:7) Věci, které jsou proti tobě, Bůh ustanovuje tak, aby byly pro tebe. Nikdo tedy proti tobě nakonec nemůže být s úspěchem.

Tato skutečnost by měla mít zásadní dopad na náš život! Je-li zde taková skutečnost, pak bychom neměli být jako svět. Většina lidí ve světě si volí svůj životní styl proto, že se obávají nemocí, krádeží, ztráty zaměstnání a řady dalších věcí. Ale Pán Ježíš svým následovníkům říká: „ O to všechno horlivě usilují pohané. Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.“ (Matouš 6:32–33) Bůh ti dá, co potřebuješ. A pokud o něco přijdeš anebo budeš něco postrádat ve službě pro království, ve službě plné lásky, obětavosti i utrpení, bude vše působit pro tvé dobro a vrátí se ti to od Boha nějakým způsobem stonásobně.

Nepohnutelně tedy stůj před svým protivníkem a mluv o evangeliu, a to kdekoli – v Guinei, Istanbulu, Turecku, Německu, v Aši, Plzni, Praze, Brně, Bratislavě, Žilině nebo v Košicích. A těm, kdo ti usilují o život, řekni: „Udělej, co musíš, ale nakonec tvoje slova i zranění od tebe pouze vytříbí mou víru a zvětší mou odměnu, až půjdu do ráje, kde budu se vzkříšeným Pánem Ježíšem Kristem.“ Budeme skutečně jiní, pokud věříme, že Bůh je pro nás a nikdo nemůže být proti nám!

Solidní nebeská logika

Co tedy k tomu řekneme? Co k tomu apoštol Pavel dodá? Řekne to ještě jiným způsobem, a to ve 32. verši. Zaslibuje nám zde nejen to, že naši protivníci nemohou nakonec nijak uspět, ale také zaslibuje naprostou, překypující, nekonečnou štědrost ze strany Boha, a to vše na skalním základě toho, že Boží Syn zemřel za hříšníky. „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal. Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno?“

Kdysi jsem tuto logiku označil jako „solidní nebeskou logiku“. Argumentace zde postupuje od významnější skutečnosti, ke skutečnosti méně významné. Od závažné, k méně závažné. Od prakticky nepřekonatelné překážky, k překážce snadné. Bůh totiž neušetřil svého vlastního Syna – to je ta veliká, významná, závažná skutečnost, nepřekonatelná překážka pro naši spásu – Bůh vydal svého Syna mukám, posměchu a smrti. Pakliže je toto možné, pak ta snadnější menší, méně významná a méně závažná skutečnost bude jistě také zajištěna: Bůh nám jako dar dá vše, co pro nás Kristus vykoupil – všechno! Taková je tedy solidní nebeská logika.

„Svého vlastního Syna“

Podívejme se na to podrobněji. Nejprve na slovní spojení: neušetřil „svého vlastního Syna“ (ČEP). Ježíš Kristus nebyl nějaký člověk, jehož by si Bůh někde vyhlédl a přijal jej na zemi jako svého syna. Ježíš Kristus existoval předtím, než přišel na zem, vždy existoval, je souvěčný se svým Otcem, nikdy nebyl stvořen a je božským obrazem svého Otce; v Kristu přebývá veškerá plnost Božství. (Koloským 2:9) Mějme na mysli, že v Římanům 8:3 se uvádí, že Bůh „poslal svého Syna v podobnosti těla hříchu“. Jinými slovy, Syn existoval předtím, než na sebe vzal lidské tělo. Nejedná se tedy o nějakého pouhého proroka. Je to Bůh Syn.

Ve 32. verši je uvedeno, že Bůh neušetřil „svého vlastního“ Syna (ČEP), čímž je zdůrazněno, že není nikdo jiný takový a že tento Syn je svému Otci nekonečně drahý. Když byl Ježíš na zemi, Bůh nejméně dvakrát řekl: „Toto je můj milovaný Syn.“ (Matouš 3:17; 17:5) Pavel jej v Koloským 1:13 popisuje jako „Syna [Boží] lásky“. Sám Ježíš vyprávěl podobenství o nájemcích, v němž pánovi služebníci byli zbiti a zabiti, když si přišli pro úrodu. A Ježíš pak řekl: „Měl ještě jednoho, svého milovaného syna.“ (Marek 12:6) Otec měl pouze jednoho syna, kterého hluboce miloval. A tohoto syna tedy poslal.

Osobně mám čtyři syny. Není nic podobného jako láska otce k synu. Ale aby nedošlo k nějakému nedorozumění. Pochopitelně, že miluji svou manželku i svou dceru. Miluji svého otce a své přátele zde v církvi, i vás. A nechci tím říci, že láska otce k synu je lepší než jiné projevy lásky. Je prostě jiná. A ty další projevy lásky jsou také jiné. Ale zde mluvím pouze o této lásce: Není tedy nic podobného jako láska otce k synu.

Ve 32. verši se zdůrazňuje, že tato Boží láska k jeho jedinému, milovanému Synu, byla jako obří překážka, něco jako hora Mount Everest, která stála mezi ním a naší spásou. Překážka, která byla téměř nepřekonatelná. Mohl by tedy Bůh vydat svého Syna? Udělal by to? Znamenalo by to jít nad tento svazek plný péče, obdivu, lásky a jedinečné příchylnosti ke svému Synu a vydat jej lžím, zradě, opuštění, posměchu, bičování, bití, plivání a nechat jej přibít na kříž a nechat jej probodnout jako zvíře na porážce. Udělal by to Bůh? Vydal by Syna své lásky? Pokud by to udělal, pak by bylo naprosto nemožné překazit jakýkoli jiný cíl, o který by Bůh usiloval. Pokud by při úsilí o konečné dobro Bůh překonal tuto obří překážku, pak by mohla být překonána i jakákoli jiná překážka.

A udělal to Bůh? Pavel to potvrzuje, přičemž to popisuje z hlediska záporného a z hlediska kladného. „On neušetřil vlastního Syna, ale za nás za všecky ho vydal.“ Ve slovech „on neušetřil“ slyšíme, jak nezměrně obtížná tato překážka byla. Bůh neměl naprosto žádné potěšení v bolesti a zneuctění svého Syna. Bylo to cosi nekonečně úděsné, aby se s Božím Synem takto zacházelo. V těchto hodinách dospěl hřích k tomu nehrůznějšímu vrcholu. Bylo odhaleno, čím hřích skutečně je – hřích je útokem na Boha. Veškerý hřích – i náš hřích – je útok na Boha. Je to odmítnutí Boha. Útok na jeho práva, na jeho pravdu, na jeho krásu. Ale Bůh neušetřil svého Syna od takového zacházení.

Vydal ho

Ale za nás za všecky „ho vydal“. Nepřehlédněte to. Prakticky všechno ve vesmíru, co je důležité a cenné, se soustřeďuje na tuto chvíli, která nemá naprosto žádné obdoby. Vidíme zde Boží lásku k člověku společně s Boží nenávistí k hříchu. Vidíme zde společně Boží svrchovanost a věčnou tíži lidské zodpovědnosti a mravního jednání. Vidíme zde společně Boží moudrost a moc – když Bůh vydal svého Syna smrti.

Bible říká, že Ježíše vydal Jidáš (Marek 3:19), že jej vydal Pilát (Marek 15:15), že jej vydali Herodes, Židé a pohané (Skutky 4:27–28) a že jsme jej vydali i my sami. (1. Korintským 15:3; Galatským 1:4; 1. Petra 2:24) Bible také říká, že Ježíš vydal sám sebe. (Jan 10:7; 19:30) Ale Pavel zde, ve 32. verši, uvádí tu naprosto rozhodující skutečnost. Ano, Ježíš byl vydán mnoha různými způsoby, ale za tím vším byl Bůh, který vydal svého Syna smrti. „Tohoto muže, vydaného podle ustanoveného úradku a předzvědění Božího, jste skrze ruce bezbožníků přibili na kříž a odstranili.“ (Skutky 2:23) Ano, byl zde Jidáš, Pilát, Herodes, židovský dav a pohanští vojáci, náš hřích a Ježíš, který se všemu vydal jako beránek – ale to Bůh vydal svého Syna. Nikdy se nestalo nic většího a významnějšího.

Je-li to pravda, co pak tedy?

Co k tomu tedy řekneme? Řekneme, že „nebeská logika je ta nejlepší“! Jestliže Bůh takto vydal svého Syna, co to znamená? A zde je odpověď: Jak by nám spolu s ním nedaroval všechno? Jestliže Bůh neušetřil svého vlastního Syna, neodepře nám naprosto nic dobrého. Jedná se o nejvyšší naplnění Žalmu 84:11, kde se uvádí: „Neodepře dobro těm, kdo žijí bezúhonně.“ A to je také zaslíbení a základ slov uvedených v 1. Korintským 3:21–23: „A tak ať se nikdo nechlubí lidmi. Vždyť všechno je vaše: ať Pavel nebo Apollos nebo Kéfas, ať svět nebo život nebo smrt, ať věci přítomné nebo budoucí – všechno je vaše, vy pak jste Kristovi a Kristus Boží.“ A to je také pečeť slibu uvedeného v Efezským 1:3: „Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, který nám požehnal veškerým duchovním požehnáním v nebeských věcech v Kristu.“ A v tom také spočívá jistota Ježíšova zaslíbení: „Nepropadněte tedy starostem a neříkejte: ‚Co budeme jíst?‘ nebo: ‚Co budeme pít?‘ nebo: ‚Co si oblečeme?‘ … Vždyť váš nebeský Otec ví, že to všechno potřebujete. Hledejte však nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a to všechno vám bude přidáno.“ (Matouš 6:31–33)

Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale vydal ho za nás za všechny, a proto nám spolu s ním daruje všechno, o čemž si můžeme být naprosto jisti. Skutečně všechno? A co tedy říci na ,soužení, úzkost, pronásledování, hlad, nahotu, nebezpečí nebo meč‘? (Římanům 8:35) Poslechněme si odpověď, kterou k tomu podal přibližně před 350 lety John Flavel:

„Kterýž ani vlastnímu Synu svému neodpustil, ale za nás za všecky vydal jej, i kterakž by tedy nám s ním všech věcí nedal?“ (Římanům 8:32; KB) Jak bychom si vůbec mohli představit, že by Bůh po tom všem svému lidu cokoli odepřel, ať ve věčném duchovním nebo dočasném pozemském ohledu? Jak by je pak nemohl účinně povolat, ospravedlnit je, důkladně je posvětit a věčně je oslavit? Jak by je pak nemohl odít, nasytit, ochránit a vysvobodit? Jestliže neušetřil svého vlastního Syna ani jediného úderu, ani jediné slzy, ani jediného stenu, jediného vzdechu, jediného strádání, není naprosto možné si nijak představit, že by po tom všem svému lidu, pro který bylo toto vše vytrpěno, odepřel jakékoli projevy milosrdenství, jakoukoli útěchu, jakoukoli výsadu, ať ve věčném duchovním nebo dočasném pozemském ohledu, která pro ně bude dobrá.

Bůh vždy činí, co je pro nás dobré. A věříš tedy právě tomu, pokud věříš, že za tebe dal svého vlastního Syna. Veškerý křesťanský život je pak prostě jen ovocem této víry. Vzhlížej ke Kristu. Vzhlížej k Boží lásce. Žij v lásce. A už neměj žádné obavy.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.