Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. 2 Skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy.

3 A nejen to, chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, 4 vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. 5 A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. 6 Vždyť když jsme ještě byli bezmocní, zemřel Kristus v určený čas za bezbožné. 7 Sotva kdo podstoupí smrt za spravedlivého, i když za dobrého by se snad někdo i odvážil zemřít. 8 Bůh však projevuje svou lásku k nám tím, že Kristus za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní.

Doufám, že další čtyři týdny vám budou pomocí, abyste se připravili na to, jak snášet utrpení pro Krista. Domnívám se, že bychom se měli připravit na to, jak snášet utrpení pro Krista, za prvé z toho důvodu, že nám to říká Bible, a za druhé to vidíme i ze stávající situace.

Příprava na utrpení

David Berrett, misionář a učenec, který se podílel na vydání díla Oxford World Christian Encyclopedia, vydává každoročně aktualizované informace o stavu křesťanského hnutí na celém světě, společně s odhady vývoje pro nejbližší budoucnost (tedy aktuálně do roku 2000). V letošní aktualizaci uvádí, že v roce 1980 bylo přibližně 270 000 křesťanských mučedníků. Letos jich bude přibližně 308 000, přičemž odhad na rok 2000 je 500 000 mučedníků.¹ Jedná se o osoby, kteří umírají přímo či nepřímo proto, že jsou křesťané. Například v Somálsku jsou v současné době desetitisíce křesťanů záměrně izolováni a soupeřící strany je nechávají vyhladovět k smrti. V Nigérii je silně vyhrocená situace mezi muslimským a křesťanským obyvatelstvem. Milióny křesťanů v Číně a mnoha dalších zemích žijí v neustálém nebezpečí pronásledování a věznění.

V naší vlastní zemi se světská společnost všeobecně, a především intelektuální elita a mediální vůdci stavějí stále více nepřátelsky vůči evangelikální církvi a biblické vizi o spravedlnosti a dobrotě, za níž se stavíme. První dodatek ústavy je natolik překrucován světskými antagonisty, že vůbec není nepředstavitelná situace, kdy by nějaký soudce začal tvrdit, že poskytování vody, elektřiny a kanalizace u budov křesťanských církví je protiústavní podporou náboženství ze státních a vládních zdrojů. Lidé, kteří pokojným způsobem protestují proti potratům tím, že se prostě jen modlí na veřejném prostranství, mohou být násilně napadáni zastánci potratů, jako se to stalo v Buffalu ve státě New York, přičemž obětem tohoto násilí se nejen nedostane ochrany ze strany policie, ale dokonce jsou obviněny ze zločinného jednání.

Baviči otevřeně opovrhují jménem Pána Ježíše a dělají si z něj posměšky takovým způsobem, jaký by ještě před několika desítkami let vyvolal tvrdé odsouzení ze strany veřejnosti, ale dnes sklízí souhlas nebo netečnost.

Cena velkého pověření

Znamená to, že být křesťanem bude v dalších letech stát více. A někteří z nás při naplňování našeho velkého pověření přijdou o život – jak už se to děje a jak k tomu docházelo během historie. Před cca 1800 lety Tertullian řekl: „My [křesťané] se rozrůstáme, kdykoli nás kosíte; krev křesťanů je jako símě“ (Apologeticus, 50). A o 200 let později řekl Svatý Jeroným: „Církev Krista byla založena tím, že prolila svou vlastní krev, nikoli krev jiných; tím, že snášela násilí, nikoli tím, že by je působila. Následkem pronásledování se rozrostla; mučednictvím byla korunována“ (Dopis 82).

Tolik dnes mluvíme o uzavřených zemích, že jsme téměř úplně ztratili Boží náhled na misii a službu – jako kdyby Bůh kdy zamýšlel, že bude snadná a bezpečná. Pro ty, kdo očekávají pronásledování, veznění a smrt jako možné následky šíření evangelia, neexistují žádné uzavřené země. A Ježíš jasně uváděl, že právě takové skutečnosti můžeme očekávat. „Pak vás budou vydávat do soužení a budou vás zabíjet; a všechny národy vás budou nenávidět pro mé jméno“ (Matouš 24:9). „Jestliže pronásledovali mne, i vás budou pronásledovat“ (Jan 15:20).

Dokud se nevrátíme k Božímu náhledu na utrpení a šíření evangelia, nebudeme se radovat z vítězství milosti, které Bůh plánuje. Poslušnost v misiích a sociální spravedlnost vždy něco stála a vždy to tak bude. V nigerijské vesnici Miango je malá kaple Kirk Chapel, za níž je hřbitov s 56 hroby. Ve 33 z nich jsou těla dětí misionářů. Na náhrobních kamenech stojí: „Ethyl Arnold: 1. září 1928 – 2. září 1928.“ „Barbara J. Swanson: 1946–1952.“ „Eileen Louise Whitmoyer: 6. května 1952 – 3. července 1955.“

To je cena, kterou v nedávné době mnohé rodiny zaplatily za to, aby se evangelium dostalo do Nigérie. Charles White vyprávěl, jak navštívil tento malý hřbitov. Na konci pak řekl něco velmi silného: „Hřbitov v Miangu můžeme chápat asi jedině tak, když budeme myslet na to, že Bůh také pohřbil svého Syna na misijním poli.“²

A když Bůh vzkřísil svého Syna z mrtvých, povolal církev, aby jej následovala do stejně nebezpečného pole, které se jmenuje „svět“. Jsme ale ochotni Krista následovat?

Co si počít s pasáží ve 2. Timoteovi 3:12?

Bratr Andrew před dvěma lety v holandském Ermelu uváděl příběh o tom, jak v Budapešti, v Maďarsku seděl asi s deseti pastory, které vyučoval z Bible. Mezitím do místnosti vstoupil jeden jeho starý přítel, pastor z Rumunska, který byl nedávno propuštěn z vězení. Bratr Andrew řekl, že přestal vyučovat, protože nyní přišel čas naslouchat.

Po dlouhé odmlce onen rumunský pastor řekl: „Andrew, jsou v Holandsku nějací pastoři ve vězeni?“ „Ne,“ odpověděl. „Proč ne?“ zeptal se pastor. Bratr Andrew se na chvíli zamyslel a pak řekl: „Myslím, že to musí být proto, že nevyužíváme všech příležitostí, které nám Bůh dává.“ A pak přišla ta nejtěžší otázka. „Andrew, co si máme tedy počít s pasáží ve 2. Timoteovi 3:12?“ Bratr Andrew otevřel Bibli a nahlas z ní tento text přečetl: „Všichni, kdo chtějí zbožně žít v Kristu Ježíši, budou pronásledováni.” Pak Bibli zavřel a pomalu řekl: „Bratře, prosím odpusť mi. Ohledně tohoto verše nic neděláme.“²

Obávám se, že jsme si koncepci zbožnosti natolik zasadili do morálky střední třídy, která nikoho nemá urazit, že se nám pasáž ve 2. Timoteovi 3:12 stala nesrozumitelnou. Myslím, že mnozí z nás nejsme připraveni pro evangelium trpět. Proto cítím, že je nutné se čtyři týdny zabývat, co o tomto tématu říká Bible a k čemu nás Bůh dnes povolává.

Čtyři biblické záměry pro utrpení

V každém kázání se zaměříme na jeden ze čtyř záměrů pro utrpení. A můžeme mluvit o záměrech pro utrpení, protože je evidentně Božím záměrem, abychom někdy trpěli pro spravedlnost a pro evangelium. Například Petr nás nabádá: „Proto i ti, kteří trpí podle vůle Boží, ať v konání dobra svěří své duše věrnému Stvořiteli“ (1. Petra 4:19; srov. 3:17; Židům 12:4–11).

Jedná se o následující čtyři záměry pro utrpení:

1. Morální záměr, protože utrpením se tříbí naše svatost a naděje (Římanům 5:1–8).
2. Záměr důvěrného vztahu, protože při utrpení se prohlubuje náš vztah s Kristem (Filipským 3:7–14).
3. Misijní záměr, protože Bůh nás povolává, abychom „doplnili, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev“ (Koloským 1:24).
4. Záměr týkající se slávy, protože naše nynější „lehké soužení nám totiž působí nesmírně veliké břímě věčné slávy“ (2 Korintským 4:16–18).

Mravní (duchovní) záměr utrpení

Dnes se tedy zaměříme na morální (či duchovní) záměr utrpení. Je Božím ustanovením, abychom trpěli pro evangelium a pro spravedlnost – kvůli tomu, jaký morální a duchovní dopad na nás takové utrpení má.

Chlubit se nadějí Boží slávy

Přečtěme si k tomuto bodu jeden z vynikajících textů, Římanům 5:3–4. Pavel nejprve ukazuje, že jsme ospravedlněni vírou a že skrze Krista máme přístup k milosti, v níž stojíme. A pak ve 2. verši uvádí, že se „chlubíme nadějí Boží slávy“. Hlavním důvodem radosti v životě křesťana je dychtivé očekávání, že uvidíme slávu Boží a budeme se na ní podílet. Naděje Boží slávy je tedy jádrem naší radosti. Je-li to tedy pravda, pak Pavel ve stejné linii pokračuje a ve 3. a 4. verši říká, že se také budeme radovat v tom, co naši naději posiluje. Logika je zde tedy následující: Na počátku je naděje Boží slávy (na konci 2. verše) a 4. verše opět končí nadějí. Pointa je tedy v tom, že když se chlubíme nadějí, budeme se chlubit i skutečnostmi, které k takové naději vedou.

Co působí naději

Tyto skutečnosti jsou popisovány ve 3. a 4. verši: „A nejen to [nejen že se chlubíme nadějí Boží slávy], chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost [působí] osvědčenost [vědomí, že jsme Bohem schváleni] a osvědčenost [působí] naději.“

Souženími se tedy chlubíme nikoli proto, že bychom vyhledávali bolest, trápení či obtíže (nejsme žádní masochisté), ale protože soužení působí cosi velmi cenného – neustále silnější povědomí o naději, jež získáváme prostřednictvím trpělivé vytrvalosti a vědomí toho, že jsme osvědčeni.

Bůh sleduje v utrpení svého lidu určitý záměr

Hlavním ponaučením tedy je, že Bůh sleduje v utrpení svého lidu určitý záměr. A tento záměr se často může lišit od cíle takových služebníků. Jejich cílem může být evangelizace v určitém městě, mezi mladými lidmi či mezi muslimským obyvatelstvem. Ale Božím záměrem může být vypůsobit více naděje u služebníků a misionářů tím, že je nechá vsadit do vězení. Bůh vždy dělá více než to (jak uvidíme v následujících týdnech), ale i to by bylo postačující.

Jinými slovy, Bůh nemusí na produktivitu a efektivitu určité služby nahlížet naším způsobem. Vždyť Pavel se musel opětovně vyrovnávat s podivným Božím konáním, když byl ve vězení, snášel bití, ztroskotal na lodi a musel měnit své plány. Jak by Bůh mohl postupovat tak neefektivně, aby si opětovně nechal překazit svou misi? A odpověď z tohoto textu (a není to jediná odpověď) zní: Bůh chce v procesu, kdy jsou dosahováni nevěřící, posilovat naději a svatost svého lidu. A jedině Bůh ví, jak dosahovat rovnováhy u obou těchto věcí a jak je uskutečňovat tím nejlepším způsobem.

Trojí účinek soužení

Nyní se konkrétně podívejme, jaký účinek mají soužení. Ve 3. a 4. verši je uveden trojí účinek.

1. Vytrvalost

Soužení v prvé řadě působí trpělivou vytrvalost. Pavel neříká, že to platí všeobecně. Soužení v případě mnohých přináší nenávist, hořkost, hněv, zatrpklost a reptání. Ale to není trvalý dopad na ty, kdo mají Ducha Kristova. Konečným výsledkem v jejich případě je trpělivá vytrvalost, protože ovocem Ducha je trpělivost.

Pointa tkví v tom, že dokud do našeho života nepřijdou těžkosti, především těžkosti kvůli Kristu a jeho spravedlnosti, nezakoušíme hloubku své oddanosti vůči Kristu. Dokud nenastanou těžké časy, nevíme, zda náhodou nejsme křesťany pouze do pěkného počasí – takoví, jaké Ježíš popisoval v podobenství o několika druzích půdy u Marka 4:16–17.

A podobně tito jsou ‚na skalnatá místa‘ zaséváni: Ti, když uslyší Slovo, hned je s radostí přijímají. A nemají v sobě kořen, ale jsou nestálí. Když nastane soužení nebo pronásledování pro Slovo, ihned odpadají.

Pavel tedy říká, že soužení působí v Božím lidu trpělivou vytrvalost, takže ve svém životě mohou vidět Boží věrnost a mít jistotu, že mu skutečně patří.

2. Osvědčenost

Druhým bodem ve 4. verši je: „Vytrvalost [působí] osvědčenost.“ Původní řecký výraz dokimen znamená „zkušenost, kdy je někdo vyzkoušen a je schválen“. Takový člověk se tedy osvědčil.

Není těžké to chápat. Pokud člověk v soužení vytrvává ve své oddanosti Kristu a neobrátí se proti němu, vyjde z takové zkušenosti silnější, s vědomím, že se osvědčil a že není pokrytec. Strom byl pod velkým náporem, ale nezlomil se. Věrnost a oddanost byly podrobeny zkoušce, v níž obstály. To tedy vede k „osvědčenosti“. Zlato takové víry bylo tříbeno, a nebylo stráveno ohněm, zato bylo přečištěno:

Když ve zkouškách ohnivých v životě budeš stát,
má milost, ta jediná ti může vší sílu dát.
Oheň tě nespálí, jen zlato tvé se tříbí,
strusku plamen stráví; zbude jen, co se mi líbí.

Takový je tedy druhý účinek soužení: osvědčí se a vytříbí zlato naší oddanosti Ježíši Kristu. Vytrvalost působí jistotu z toho, že jsme se osvědčili.

3. Naděje

Třetím bodem ve 4. verši je: „A osvědčenost [působí] naději.“ Tím se dostáváme zpět ke 2. verši: „Chlubíme se nadějí Boží slávy.“ Na počátku života křesťana je naděje v Boží sliby v evangeliu. Skrze soužení pak křesťan získává stále více naděje.

Osvědčenost působí naději, protože naše naděje je posilována, když skrze zkoušky vidíme, že jsme autentičtí, že svou víru bereme vážně. Nejlépe znají Boha takoví lidé, kteří trpí s Kristem. Právě lidé, kteří prošli největšími zkouškami, jsou nejvíce neochvějní ve své naději. Právě lidé, kteří přišli o příjemné stránky tohoto života následkem soužení, se nejvíce a nejtěsněji upírají k naději Boží slávy.

Chlubit se nadějí slávy a v soužení

Takže ohledně soužení a utrpení jsme si v první části této řady kázání uvedli, že Bůh zde sleduje určitý záměr. A tímto záměrem je vypůsobit ve svém lidu trpělivou vytrvalost kvůli svému jménu; a skrze tuto vytrvalost vyzkoušet, prokázat a vytříbit skutečnost víry a oddanosti Kristu; a skrze toto vědomí osvědčenosti posilovat a prohlubovat naši naději.

Jako církev máme určité cíle pro naši službu (činění učedníků v našem městě, pastýřskou činnost v malých skupinkách, evangelizační skupiny, práva dosud nenarozených dětí, práce s dětmi a mladými); máme velkou misijní vizi vyslat 2000 misionářů do roku 2000; musíme platit za budovu naší církve a zajistit finanční podporu pro další záležitosti týkající se Krista a jeho království. Nevím, co vše z toho Bůh ve své svrchované vůli uzná za vhodné uskutečnit. Ale jistě vím, že při našem úsilí o naplňování těchto cílů má Bůh svůj určitý záměr, ať již zde budou určité překážky, bolesti a soužení, a tento záměr je stejně důležitý jako samotné tyto cíle – tímto záměrem je naše vytrvalost, osvědčenost a naděje Boží slávy.

A ať již Bůh vykonává cokoli dalšího, pokud jde o plány pro náš život, vždy to vykonává s ohledem na naše srdce. A proto se společně s Pavlem radujme v naději slávy i v nadcházejících souženích.

¹ International Bulletin of Missionary Research, vol. 16, č. 1, leden 1992, str. 27.

² Charles White, “Small Sacrifices” (Malé oběti), Christianity Today, vol. 36, č. 7, 22. června 1992, str. 33.

³ Převzato z předmluvy k publikaci Herberta Schlossberga Called to Suffer, Called to Triumph (Povoláni k utrpení, povoláni k vítězství), (Portland: Multnomah Press, 1990), str. 9–10.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.