Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha, 13 a proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu. 14 Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce. 15 Když se říká: ‚Jestliže dnes uslyšíte jeho hlas, nezatvrzujte svá srdce jako při onom rozhořčení‘, 16 kdo jsou ti, kteří slyšeli a způsobili rozhořčení? Což to nebyli všichni ti, kdo vyšli z Egypta skrze Mojžíše? 17 Na koho se hněval čtyřicet let? Zdali ne na ty, kteří zhřešili a jejichž mrtvoly padly v pustině? 18 A komu přísahal, že nevejdou do jeho odpočinutí, ne-li těm, kteří neposlechli? 19 I vidíme, že nemohli vejít pro nevěru.

Dvě důležité podmínky

Minulý týden jsme se zabývali dvěma důležitými podmínkami uvedenými ve verších 6 a 14. Krátce si je připomeňme a pak si ukažme, jak náš společný život zde v naší církvi nám může pomoci tyto podmínky naplňovat.

Verš 6b: „Jeho [Kristovým] domem [tedy domácností, jeho lidem] jsme my, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje.“ Dobře si povšimněme, že zde není řečeno: ,Staneme se [někdy v budoucnosti] Kristovým domem, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru a chloubu naděje.‘ Je zde jasně uvedeno: ,Jsme [nyní] jeho domem, zachováme-li si až do konce pevnou důvěru.‘ Jinými slovy – skutečnost, že si zachováváme pevnou důvěru, je projevem a dokladem toho, že jsme nyní jeho domem.

Přejděme k druhé podmínce uvedené ve 14. verši: „Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce.“ Opět si dobře povšimněme uvedené formulace. Není zde řečeno: ,Staneme se [někdy v budoucnosti] účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce.‘ Ale je zde uvedeno: ,Stali jsme se [v minulosti] účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme.“ Jinými slovy – skutečnost, že si zachováváme svou jistotu, je potvrzením toho, že se nám stalo něco skutečného a trvalého, tedy že jsme se stali účastníky Krista. Byli jsme opravdu znovuzrozeni. Byli jsme opravdu obráceni. Byli jsme skutečně učiněni součástí Kristova domu.

Co by pak bylo třeba vyvodit z toho, pokud bychom si svou jistotu nezachovali? Nikoli to, že přestaneme být účastníky Krista, ale že jsme nikdy účastníky Krista nebyli. Přečtěme si to pozorně: „Vždyť jsme se stali účastníky Krista, pokud ten původ jistoty zachováme pevný až do konce.“ Takže ,pokud si nezachováme svou víru, nestali jsme se [v minulosti] účastníky Krista‘.

Dopis Hebrejům učí věčnou jistotu

Minulý týden jsem na základě tohoto textu ukazoval, že dopis Hebrejům učí věčnou jistotu. Učí tedy, že pokud ses skutečně stal účastníkem Krista, bude to tak navždy. Kristus v tobě bude působit, aby tvou víru a naději zachoval. Řekněme to jinak. Pokud jsi Božím dítětem, nemůžeš přestat jím být. Ale všichni víme, že jsou mnozí, kteří nějak začnou s křesťanským životem a pak odpadnou a Pána opustí. Právě takového člověka má pisatel tohoto dopisu na mysli. Ví, že se to děje, a proto se zde zabývá uvedeným námětem i tím, jak tomu zabránit. Ale pokud se to stane, pisatel vysvětluje: Nebylo to tak, že daný člověk byl účastníkem Krista, ale ve skutečnosti nikdy pravým účastníkem Krista nebyl. Pokud se držíme své jistoty, stali jsme se účastníky Krista; pokud se své jistoty nedržíme, účastníky Krista jsme se nestali.

Jinými slovy, vytrvalost ve víře a naději, skutečnost, že se držíme své naděje v Bohu, není způsobem, jak zabránit ztrátě svého postavení v Kristu; naopak tím dáváme najevo, že máme postavení v Kristu. Toto postavení nelze nikdy ztratit, protože jej máme díky Boží milosti jako dar a protože Kristus slíbil na základě smlouvy a přísahy (Hebrejům 6:17–19), že zachová ty, kdo jsou jeho (Hebrejům 13:5; 20–21). Jinými slovy, má bezpečnost a jistota není nějaké rozhodnutí či modlitba, jež bych učinil či vyslovil někdy v minulosti; má bezpečnost a jistota spočívá v Boží věrnosti a moci, díky čemuž v Boha budu nadále vkládat svou naději i v budoucnosti. Mou jistotou je, že „ten, který ve mně začal dobré dílo, dovede je až do dne Krista Ježíše“ (Filipským 1:6).

Jak může člověk „odpadnout od Boha“ pokud nebyl věřící?

To vede k několika otázkám. První otázkou je: Pokud skutečnost, že se někdo nebude držet své naděje a důvěry, znamená, že takový člověk nikdy ani nebyl účastníkem Krista, od čeho pak tedy podle 12. verše odpadne?

Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha.

V jakém smyslu může někdo odpadnout od Boha nebo se od něj odvrátit, pokud Bohu nikdy ani nepatřil?

Nabízí se následující odpověď. Někdo se může odvrátit od své snoubenky a bude ho to třeba i bolet, ale přitom se nejedná o odvrácení od manželky. Domnívám se, že autor chce, abychom o záležitosti smýšleli podle příkladu Izraele ve verších 7–11 (tedy Žalmu 95). V 9. verši ukazuje, že Izraelité ,viděli Boží skutky po čtyřicet let‘, a přesto proti Bohu zatvrdili své srdce (v. 8) a ve svém srdci bloudili (v. 10). Jinými slovy, viděli, jak Bůh rozdělil Rudé moře a jak je svou milostí vyvedl z Egypta. Viděli, jak jim dal vodu ze skály, mannu z nebe, jak jim poskytoval vedení, vysvobozoval je od jejich nepřátel, dal jim dobré zákony a byl shovívavý vůči jejich vzpurnosti. Ale přesto všechno se ve svém srdci zatvrdili a přestali v Boha doufat. Chtěli se vrátit do Egypta, udělali si modly a reptali. Právě to má pisatel na mysli, když uvádí, že „odpadli od živého Boha“.

Byli zcela uneseni mocnými Božími činy. Zakusili Boží moc a měli prospěch z jeho Ducha a dobroty. Byli osvíceni Božím zjevením mnohem více než jakýkoli jiný národ na zemi. A odpadli. Stejné to pak bylo v případě některých osob v Novém zákoně a stejné je to i dnes. I tito lidé byli naprosto uneseni znameními a zázraky uvedenými v Hebrejům 2:4. Zakusili moc budoucího věku. Byli mezi lidem naplněným láskou a ve svém středu i životě zakusili dílo Božího Ducha. Spatřili světlo evangelia. Byli pokřtěni, účastnili se svatého přijímání, naslouchali kázání a patrně sami konali nějakého pozoruhodné skutky.

Ale jako u Izraele, i jim ztvrdlo srdce, převahu získalo ničemné srdce plné nevíry a začali vkládat svou naději do jiných věcí než Krista, takže během času odpadli ode vší dobroty, jíž byli obklopeni. A dopis Hebrejům podává vysvětlení, že se „nestali účastníky Krista“. Stali se účastníky určité míry osvícení, moci a radosti; ale (s použitím Ježíšových slov) tato rostlina neměla kořen a uschla nebo ji zadusily starosti, úsilí o bohatství a potěšení tohoto života (Lukáš 8:13–14).

Jinými slovy, můžete odpadnout od Boha v té míře, v jaké jste se dostali blízko Božímu dílu – lásce jeho lidu, světlu jeho Slova, výsadě modlitby, mravní síle jeho příkladu, darům a zázrakům Ducha, požehnání jeho prozřetelnosti a každodennímu dobrodiní slunce či deště. Je tedy možné zakusit tyto skutečnosti, nechat je na sebe hluboce působit, a přesto se ztratit v nevíře, protože Ježíš Kristus není potěšením vašeho srdce, není vaší nadějí, důvěrou a odměnou.

Ježíš tyto skutečnosti opakovaně vyučoval, aby nás varoval před falešnou jistotou. U Matouše 7:21–23 například řekl:

„Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích. 22 Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů?‘ 23 A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.‘“

Prorokování, vyhánění démonů, ani činění mocných skutků ve jménu Ježíše neprokazuje, že nás Ježíš „zná“ či že jsme účastníky Krista. To vše lze konat i s tvrdým srdcem, které se nezměnilo. Dokladem toho, že nás Ježíš „zná“, je skutečnost, že Ježíš je naše naděje, naše důvěra, náš poklad, naše odměna (Hebrejům 10:24; 11:25–26). To je ona vnitřní skutečnost, která přeměňuje náš život.

Otázka tedy je: Jak je možné odpadnout od Boha nebo se od něj odvrátit, pokud člověk není účastníkem Krista? A odpověď zní: Je mnoho způsobů, jak mít účast na blízkosti Boha, aniž by mu člověk důvěřoval, doufal v něj a miloval jej. A je tedy mnoho způsobů, jak se odvrátit od Krista, aniž by člověk kdy byl účastníkem Krista.

Věčná jistota – jak je to možné?

A druhá otázka: Co máme dělat? Jak můžeme vědět, že máme věčnou jistotu a těšit se z ní? Odpověď nacházíme ve verších 12 a 13, a to nejdříve spíše všeobecnou a následně podrobnější.

Nejprve tedy ona všeobecná odpověď z 12. verše: „Hleďte, bratři, aby snad v někom z vás nebylo zlé a nevěrné srdce, takže by odpadl od živého Boha.“ Všeobecná odpověď tedy zní: „Hleďte!“ nebo „Dejte si pozor!“ Jinými slovy, nebuďte ledabylí či lehkovážní, co se týče stavu vašeho srdce. Mějte se na pozoru. Jak Pavel říká ve 2. Korintským 13:5, zkoumejte se, zde jste ve víře. Anebo, jak Petr uvádí ve 2. Petra 1:10: „Proto se, bratři, tím více snažte upevňovat svoje povolání a vyvolení.“ Nedovolte, abyste se jen tak nechali životem unášet, a neberte svou vytrvalost ve víře jako samozřejmost. Denně na naši duši útočí všemožné vášně, aby nám vzaly víru a namísto Krista nám podsunuly nějaké jiné poklady. Dejte si pozor! Hleďte! Bděte nad svým srdcem. Přísloví 4:23 uvádí: „Víc než cokoliv jiného střež své srdce, protože z něj vycházejí prameny života.“ To je odpověď 12. verše. Dejte si pozor!

Někdo se třeba zeptá: „Jestliže jsem skutečně účastníkem Krista, čemuž věřím, proč si mám dávat pozor a být natolik bdělý, když jsme si řekli, že mám věčnou jistotu a že své postavení v Kristu nemohu ztratit?“ Domnívám se, že v této otázce se předpokládá něco, co podle Nového zákona ale není pravda. Tato otázka předpokládá, že Boží cesta, jakou se jeho vyvolení dostanou do nebe, je bez bdělosti, bez ostražitosti, že člověk nemusí hodnotit své kroky a nemusí být přičinlivý. Ale Ježíš u Lukáše 13:24 říká: „Usilujte vejít úzkými dveřmi, neboť mnozí, pravím vám, se budou snažit vejít, ale nebudou schopni.“ A Petr říká: „Buďte střízliví a bděte! Váš protivník Ďábel obchází jako řvoucí lev a hledá, koho by pohltil.“ (1. Petra 5:8). Není to tedy tak, že skutečný křesťan nemusí s bdělostí a ostražitostí dohlížet na své srdce; člověk ví, že je skutečně křesťan, pokud je bdělý a ostražitý, co se týče svého srdce.

Ohledně svého postavení si ale musí dělat obavy křesťan, který je povýšený. Týká se to těch, kteří byli pokřtěni, modlí se určitou modlitbu, chodí do církve a k přijímání, ale nemilují Ježíše nebo jej nepovažují za svůj nejdražší poklad a nevkládají v něj veškerou svou naději, netěší se na Ježíše a nemohou říci, „Žít je Kristus a zemřít je zisk.“ Právě takoví sebejistí lidé musí pociťovat nejistotu (viz Deuteronomium 29:19). Jsou to lidé, a často jsou i v církvi, kteří o spáse smýšlejí podobně jako o očkování či vakcíně. Před lety dostali vakcínu a předpokládají, že teď je vše v nejlepším pořádku a není třeba si dělat starosti s nebezpečím nevíry všude kolem. Jakoby říkají: „Dostal jsem vakcínu proti peklu, už když mi bylo osm anebo dokonce jen šest let.“ A dostat se do nebe není pro ně natolik důležité, aby si zachovávali bdělost ohledně svého srdce, aby se nezatvrdilo a nestalo se nevěřícím. Záleží jim prostě jen na tom, že už dostali očkování. Takoví lidé jsou tedy v obrovském nebezpečí.

Zde je tedy první odpověď, jak si zachováváme ujištění ohledně naší věčné jistoty: Dávejte si pozor na své srdce. Chraňte se před nevírou. Buďte bdělí, abyste si udrželi svou důvěru a naději v Krista –navzdory všem pokladům, které by mu chtěly konkurovat.

Druhá, konkrétnější odpověď, je ve 13. verši: „Proto se navzájem napomínejte každý den, dokud se říká Dnes, aby nikdo z vás nebyl zatvrzen klamem hříchu.“ Druhá odpověď spočívá v tom, že se jedná o „komunitní projekt“, tedy projekt, do něhož je zapojeno celé společenství. Co tedy budeme dělat zde v naší církvi, abychom se vyhnuli „ničemnému, nevěřícímu srdci“ a abychom se nenechali zatvrdit podvodnou mocí hříchu, jež nás denně svádí, abychom si jiných věcí cenili více než Ježíše Krista?

Jak nám církev pomáhá vyvarovat se „zlého a nevěrného srdce“?

Odpověď spočívá v tom, že musíme být církví pro sebe navzájem. A co je tou hlavní věcí, kterou církev dělá pro věřící? Mluvíme spolu a pomáháme si, abychom nebyli oklamáni podvodnou mocí hříchu. Anebo totéž z pozitivního pohledu – mluvíme spolu tak, aby naše srdce překypovalo vírou ve vyvýšenou hodnotu Krista, který je naprosto nade vším. Vedeme boj, abychom si navzájem pomáhali udržovat svou víru, a to tím, že mluvíme slova, která lidi směřují k pravdě o Ježíšovi a k jeho nesmírné hodnotě. Tak se člověk chrání proti zlému a nevěrnému srdci. Nevěrnost znamená, že člověk už nespočívá v Ježíši jako ve svém největším pokladu. Pomáhat si navzájem k víře znamená navzájem si ukazovat důvody, proč je třeba toužit po Ježíšovi a proč je třeba mu důvěřovat a milovat jej více než cokoli jiného.

Přímo zde tedy máme jedno vysvětlení, proč Bůh ustanovil, že křesťanský život má být životem bdělosti individuální i komunitní, a proč Bůh naplánoval, že věčná jistota má být projektem komunitním, tedy projektem celého společenství. Vysvětlení spočívá v tom, že tímto způsobem křesťanského života se sláva Krista stává středem veškeré naší interakce. Pokud by věčná jistota byla jako očkování či vakcína, Kristus by byl ctěn v okamžiku očkování, ale pak už bychom na něj mohli zapomenout, jako se zapomíná na očkování. Ale na Krista nezapomeneme, pokud věčná jistota s sebou nese každodenní zápolení s nevírou, kdy zbraněmi nutnými pro vítězství jsou četná povzbuzení, jež v nás budují víru, povzbuzení ohledně důvěryhodnosti Krista, velikosti Krista a majestátnosti Krista, a to naprosto nade vším. Musíme-li spolu každodenně takto mluvit, abychom se ujišťovali, že Kristu nadále důvěřujeme, je tím Kristus den za dnem neustále vyvyšován. Stále o něm mluvíme a stále je středem pozornosti. Bůh tedy věci ustanovil tak, že věčná jistota je komunitním projektem, protože nechce, aby se na jeho Syna zapomnělo jako na nějaké očkování, ale aby byl každý den oslavován jako ten největší poklad v celém vesmíru.

Z 12. a 13. verše je také zřejmé, že zde jde o více než o kázání. Při svém vlastním kázání se o to pochopitelně snažím – snažím se vás každý týden podněcovat a povzbuzovat, abyste neměli zlé a nevěřící srdce. Ale v tomto textu jsou uvedeny další dvě skutečnosti. Za prvé (ve 13. verši) vidíme, že k takovému vybízení či napomínání má docházet „každý den“, nikoli pouze jednou za týden. A za druhé je (ve 13. verši) uvedeno, že se máme napomínat „navzájem“ – tedy mezi sebou, a není to tedy pouze úkol pro kazatele.

Toto přesvědčení – že naše vzájemná služba je naprosto zásadní pro zachování naší víry a pro naši spásu – je důvodem, proč místní starší rozhodli, že na podzim se zde v naší církvi začne se službou pro malé skupinky. Jsme přesvědčeni, že v takto velké církvi není žádný jiný lepší způsob, jak se navzájem povzbuzovat k takovému společnému zápasu o víru, a proto chceme dát větší prostor malým skupinkám a chceme vás povzbudit, abyste se v tom plně nasazovali. Od září bude každý nedělní podvečer vyhrazen malým skupinkám a každý středeční podvečer se budeme věnovat tomu, abychom se lépe poznali, ať u jídla či při společnému uctívání, abychom společně sdíleli příběhy o tom, co Bůh vykonává v těchto skupinkách, a vyučovali Slovo Boží svým dětem, mladým lidem i dospělým – a to vše, aby se u nikoho z nás nevyvinulo nevěřící srdce, které by nás vedlo k odpadnutí od živého Boha.

Jsem nadšen z toho, jaký potenciál v sobě oba tyto kroky mají: 1) U malých skupinek, které se budou scházet vždy v neděli navečer, doufáme, že se budou postupně měnit v malé služební týmy, díky nimž budou lidé každý den povzbuzováni. 2) A ve středu navečer se budeme těšit z našeho společenství, uctívání, vyučování a příběhů o přítomné Boží moci.

Vybízím vás z celého srdce, abyste tuto pasáž Písma vzali vážně a přemítali, zda váš vlastní život odpovídá tomuto vzoru křesťanského života. A pokud jde o pravidelná setkávání v malých skupinkách věřících, kteří jsou rozhodnuti vzájemně zápasit o svou víru – představte si, jakou radost z jistoty vaší víry vám to přinese a jak vás to posílí k odvážnému vydávání svědectví a ke službě ve světě! Myslím, že právě k tomu nás Bůh povolává.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.