(Přepis z audio záznamu.)

Mé osobní vyznání a vyznání naší církve zní:

Existujeme, abychom šířili zanícení pro Boží svrchovanost ve všech věcech, k radosti všech lidí.

Mám toto vyznání rád, a to z několika důvodů. Za prvé vím, že nemůže selhat. Vím, že nemůže selhat, protože je to tak zaslíbeno. U Matouše 24:14 je uvedeno: „Toto evangelium království bude vyhlášeno po celém světě na svědectví všem národům. A tehdy přijde konec.“ (A doufám, že víte, že „národy“ zde neznamenají politické státy, ale etnické a jazykové skupiny lidí.) Můžeme si být naprosto jistí, že do každého takového národa pronikne evangelium do takové míry, že bude možné říci, že tam bylo vydáno dostatečné svědectví.

Dovolte mi nyní uvést několik důvodů, proč se na to můžeme spolehnout.

Jistý slib

Tento slib je jistý, a to z několika důvodů.

1. Ježíš nikdy nelže. „Nebe a země pominou, ale má slova jistě nepominou.“ A slova u Matouš 24:14 řekl Ježíš, nikoli já.

Proto bude tato misie také zdárně dovedena do konce. Bude vykonána. A buď se na ní můžete podílet a těšit se z konečného vítězství, anebo můžete zůstat stranou a promarnit svůj život. Máte na výběr jen z těchto dvou možností, protože nic mezitím neexistuje, tedy nic jako: „Možná se to ani nestane, takže bude nejlepší, když si počkáme, a uvidíme.“ Nic takového zde ale nepřichází v úvahu.

2. Výkupné bylo již za všechny ty lidi z národů zaplaceno. Je to v souladu se Zjevením 5:9-10: „Jsi hoden vzít ten svitek a otevřít jeho pečeti, protože jsi byl zabit a svou krví jsi vykoupil Bohu lidi z každého kmene, jazyka, lidu a národu, a učinil jsi je králi a kněžími našemu Bohu; a budou kralovat na zemi.“ Za všechny tyto lidi a národy již tedy bylo zaplaceno. A Bůh platbu, kterou učinil jeho Syn, zcela jistě nezruší.

Víme tedy zcela jistě, že tato misie nemůže selhat, protože dluh byl zaplacen za každého z Božích dětí kdekoli na světě. Tyto ztracené ovce, jak jim Ježíš říkal, které jsou rozptýleny po celé zemi, přijdou k Otci, který je svolává prostřednictvím toho, že se káže evangelium.

3. V sázce je Boží sláva. Je k tomu bezpočet textů. Vyberu jen jeden, Římanům 15:8-9: „Kristus se stal služebníkem obřezaných pro pravdu Boží, aby potvrdil zaslíbení daná otcům a aby národy slavily Boha za jeho milosrdenství.“ Kristus tedy přišel v těle proto, aby přinesl slávu Otci tím, že zjevuje jeho milosrdenství národům.

Boží sláva je v sázce, i co se týče našeho velkého evangelizačního pověření. V roce 1983 jsme se spolu s Tomem Stellerem - mým asistentem, který mi zde v církvi Bethlehem Baptist Church stojí po boku již 17 let - oba podivuhodným způsobem setkali s Bohem. Tom nemohl v noci spát, a tak vstal, pustil si chvalozpěv od Johna Michaela Talbota, uvelebil se na pohovce a najednou slyšel naši teologii převedenou do jasného misijního poselství. (Jsme lidé, kteří se zaměřují na Boží slávu, ale dosud jsme náležitým způsobem nevyjádřili své misijní poselství.) John Michael Talbot zpíval o tom, jak Boží sláva naplňuje zemi stejně, jak vody pokrývají moře, a Tom přitom celou hodinu proplakal. A ve stejnou dobu Bůh podněcoval mě a mou manželku Noel, takže jsme si kladli otázku: „Co máme dělat, aby se toto místo stalo jakousi misijní startovací rampou?“ A pak najednou do sebe vše začalo zapadat, což byl naprosto převratný moment pro naši církev. A vše vyplynulo ze zanícení pro Boží slávu.

4. Bůh je svrchovaný. Bůh je svrchovaný! Před několika týdny jsem kázal z knihy Židům, a přitom jsme se dostali k 6. kapitole Židům. A jak dobře víte, je zde velmi obtížná pasáž. Klademe si ohledně ní otázky, zda ti lidé, kteří odpadli od víry, byli křesťané. A ve verších 1-3 je úžasné vyjádření (které je jen nepatrnou ukázkou masivních biblických dokladů, které mě vedou k tomu, že zastávám kalvinismus), kde se uvádí: „Proto opusťme počáteční učení o Kristu a nesme se k zralosti... A to učiníme, jestliže to Bůh dovolí.“ Když jsme se na tuto pasáž dívali, rozhostilo se v našemu sboru až neuvěřitelné ticho, protože nám došlo, co by z toho mohlo vyplývat: „Má to znamenat, že Bůh by třeba nedovolil určité skupině věřících směřovat ke zralosti?“

Bůh je svrchovaný! Bůh je svrchovaný v církvi a je svrchovaný i mezi národy. Dosvědčuje to jeden článek v Christianity Today, který vyšel před pár týdny a v němž se opět objevuje příběh o mužích, jejichž jména dobře známe, jsou to Jim Elliot, Nate Saint, Pete Flemming, Roger Youderian a Ed McCully. Steve Saint zde vypráví o tom, jak jeho otec byl v Ekuádoru zabit kopím indiány z kmene Auca. Vypráví o tom poté, co získal nové podrobnosti o určitých intrikách v kmeni Auca, následkem nichž došlo k této vraždě, k níž vlastně nikdy ani dojít nemělo a která ani neměla být připuštěna. A přesto se to stalo. Tento článek se tedy zaměřoval na ony intriky.

Nyní vám přečtu jednu větu z tohoto článku. Když jsem jí četl, téměř jsem spadl ze židle.

Jak [ti domorodci] popisovali své vzpomínky, došlo mi, jak neuvěřitelně nepravděpodobné bylo, že by k takovému vraždění na oné palmové pláži vůbec kdy mohlo dojít. Je to anomálie, kterou si neumím vysvětlit jinak, než že šlo o božský zásah.

„Probodení mého otce si dovedu vysvětlit jedině tak, že šlo o božský zásah.“ Slyšíte, co zde jeho syn vlastně říká? "To Bůh zabil mého otce." Věří tomu a já tomu také věřím.

Podle Zjevení 6:11, kde se nám dostává možnosti zahlédnout trůn a mučedníky, kteří prolili svou krev kvůli evangeliu a kteří volají: „Jak dlouho ještě, Pane, ty svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat obyvatele země za naši krev?“ A dostává se jim odpověď: „Tu bylo každému z nich dáno bílé roucho a bylo jim řečeno, ať odpočívají ještě krátký čas, dokud se nenaplní také počet jejich spoluslužebníků, jejich bratrů, kteří mají být zabiti tak jako oni.“ Bůh říká: „Ať odpočívají... dokud se nenaplní také počet jejich spoluslužebníků, jejich bratrů, kteří mají být zabiti tak jako oni.“ Bůh má určitý počet mučedníků. Jakmile se tento počet naplní, pak nadejde konec.

Utrpení je cenou

Cenou je utrpení a odpor světa vůči církvi se rozhodně nezmenšuje. Spíše se zvětšuje, a to zvláště mezi skupinami, které evangelium potřebují. Neexistuje nic takového jako země zavřená vůči evangeliu. Nic takového neexistuje. Takový pojem nenachází v Bibli žádnou oporu; bylo by to cosi naprosto nesrozumitelného pro apoštola Pavla, který byl ochoten položit svůj život v každém městě, kam šel. A proto také v onom vidění ve Zjevení vidíme mučedníky.

Statisticky je snadné stanovovat prognózy. Nedávno jsme se v neděli zaměřovali na trpící církev. A mnozí z vás zde byli. Týkalo se to organizace World Missions Fellowship, přičemž jste všichni viděli video a slyšeli příběhy o místech jako Súdán, kde muslimský režim systematicky pronásleduje křesťany, takže je zda přibližně 500 mučedníků denně.

Velice mě unavuje, když lidé chodí za vedením naší církve, které je v centru Minneapolis. A jednou z prvních jejich otázek je: „Budou tu mé děti v bezpečí?“ A úplně se mi chce říci cosi jako: „Mohla by to být třeba až vaše desátá otázka, ale rozhodně ne hned ta první?“ Prostě už mě tahle otázka zmáhá. Zmáhá mě, jaké priority mají Američané. Kdo vám asi tak může zaručit, že vaše děti budou v bezpečí, když budou jednat podle toho, k čemu je Bůh povolává?

Organizace YWAM (Youth With A Mission - Misijní mládež) je radikální skupina, kterou mám velice rád. Dostal jsem od nich email, a to 1. září:

Sto padesát mužů ozbrojených mačetami obklíčilo prostory týmu YWAM v Indii. Dav byl podnícen dalšími náboženskými skupinami s cílem tento tým vyhnat. Jak se dav sunul kupředu, kdosi v klíčovou chvíli promluvil za celý tým YWAM a dav se rozhodl, že dá týmu 30 dní na odchod. Členové týmu cítí, že by neměli odcházet, a že jejich misijní práce ve městě tím bude ohrožena. V dříve nezasažených oblastech je již patrné ovoce jejich úsilí a je zde jednoznačný potenciál dalšího růstu. Když v minulosti došlo k násilnostem mezi soupeřícími náboženskými skupinami, lidé přišli o život. Prosíme, modlete ze členy týmu YWAM, aby měli potřebnou moudrost.

Zde je přesný opak toho, co můžeme slyšet hlavně v Americe, když se lidé například rozhodují o tom, kde chtějí žít. Neuslyšíte, jak někdo říká: „Nechci odtud odejít, protože sem jsem byl povolán a tady mohu sloužit určité potřebě.“ Mohli byste se ke mně, prosím, přidat, abychom mohli měnit americké evangelikální priority? Připadá mi, že jakousi nedílnou součástí naší kultury je sklon jít si za pohodlím, bezpečím, pohodou, pryč od stresu, od potíží, pryč od nebezpečí. A mělo by to být přesně naopak! „Kdo chce jít za mnou, ať si vezme svůj kříž a zemře!“

Proto to prostě nechápu! Církev je úplně prosáklá konsumerismem, úsilím o pohodlí, o to, aby vše bylo snadné. A výsledkem je malá služba a církve, v nichž lidé pro sebe dělají jen bezpečné, pohodové a příjemné činnosti. A s cílem zachránit některé další lidi se podnikají jen malé, bezpečné akce.

Před pár týdny jsem byl v Amsterdamu, kde jsem mluvil s členy jedné úžasné misijní skupiny, skupiny Frontiers, kterou vede Greg Livingstone. Přede mnou tam sedělo pět set lidí, kteří každý den nasazují svůj život mezi muslimy. A ještě úžasnější bylo, co říkali! Během konference dostávali emaily, které pak četli, například: „Prosím, modlete se za bratra X. Včera dostal tři bodné rány do hrudi, přičemž to vše museli sledovat jeho vlastní děti. Je v nemocnici, ve velmi vážném stavu.“ Pak řekli: „To je misionář, který slouží v muslimském světě, modleme se za něj.“ A modlili jsme se za něj. Další den přišel další email. Tentokrát se jednalo o šest křesťanským bratrů, kteří byli zatčeni v Maroku. „Modleme se za ně,“ což jsme hned učinili. A tak to pokračovalo v průběhu celé této konference. A na jejím konci byli misionáři připraveni vrátit se zpět na místo, kde předtím sloužili.

Myslíte si tedy, že po návratu do Ameriky budu pořád stejný? Myslíte si, že si stoupnu před svůj sbor a řeknu něco jako: „Důležité je mít pěkné, příjemné, pohodové bohoslužby. Zásadní je pohodlí a bezpečí.“ Jakoby Golgota nikdy nebyla u Jeruzaléma. „Tak tedy vycházejme k němu ven za tábor, nesouce jeho potupu“ (Židům 13:13).

Utrpení je také prostředkem

Když říkám, že budou existovat mučedníci a že musí být utrpení, ještě jsem tím neřekl to hlavní, pokud jde o cenu, jakou je třeba za toto pověření zaplatit. Utrpení je totiž pouze určitým prostředkem, nikoli však cenou. Je pouze prostředkem.

Co mám na mysli? Nyní přečtu jeden velmi důležitý verš, a to z Koloským 1:24. Teprve před několika lety mi došel jeho význam. Ukážu vám, jak jsem k tomuto významu dospěl.

Pavel říká: „Nyní se raduji v utrpeních.“ Musel to být asi podivín, když říká, „nyní se raduji v utrpeních“. Jde to úplně proti naší kultuře, jde to proti samotné lidskosti. „Nyní se raduji v utrpeních pro vás a ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo [pro shromážděné vyvolené], jímž jest církev.“ Připadá nám to až skoro jako rouhání. Co má Pavel na mysli, když říká: „Doplňuji, co zbývá ze soužení“ našeho velkého Boha a Spasitele, Ježíše Krista?

Pavel tím nemá na mysli, že by nějak vylepšoval zásluhu výkupného, které je v Ježíšově Krvi. To rozhodně nemá na mysli. Co zde tedy má na mysli?

Do počítačového programu jsem si zadal původní řecký výraz „doplňovat“ a výraz „co zbývá“, a našel jsem jen jedno další místo v Písmu, kde se tyto dva výrazy vyskytují společně. Je to ve Filipským 2:30.

Jedná se o situaci, kdy byl Epafroditus poslán z církve ve Filipech za Pavlem do Říma. Riskuje život, aby se tam dostal. A Pavel jej chválí za to, že je ochoten takové riziko podstoupit. Filipským pak píše, že takové služebníky by měli mít v úctě, protože Epafroditus onemocněl až k smrti a nasadil svůj život, jen aby doplnil, co chybělo v Pavlově službě pro ně. Přečtěme si tedy ten klíčový paralelní verš:

„Neboť pro dílo Kristovo se přiblížil až k smrti. Vlastní život dal v sázku, aby doplnil, co chybělo ve vaší službě pro mne.“

Je to tedy jediné další místo, kde jsou tyto dva výrazy použity společně: „Aby doplnil, co chybělo ve vaší službě pro mne.“ Otevřel jsem si svůj sto let starý Vincentův komentář k Filipským a přečetl jsem si z něj vysvětlení k tomuto verši, které je dle mého názoru zároveň vynikajícím vysvětlením i pro pasáž v Koloským 1:24. Vincent ve svém komentáři uvádí:

Dar Pavlovi od Filipských byl darem, který mu poslali jakožto církev. Byla to oběť daná na základě lásky. Tomuto daru ale něco chybělo - tato církev jej nemohla Pavlovi předat osobně, protože to nebylo možné. A Pavel píše, že Epafroditus doplnil tento nedostatek svou horlivou službou plnou lásky.

Vidíme zde tedy určitou církev, která chce dát najevo svou lásku k Pavlovi tím, že mu chtějí do Říma poslat peníze. Ale nemohou tam za ním všichni jet. Je to příliš daleko. A tak řeknou něco jako: „Epafrodite, buď naším představitelem a doplň, co chybí v naší lásce. V naší lásce nechybí nic, krom toho, že svou lásku nemůžeme dát najevo každý z nás osobně. Vezmi tedy tento dar a všechno Pavlovi vyřiď.“

A myslím si, že právě to je i význam pasáže v Koloským 1:24. Ježíš zemřel a trpěl za lidi po celém světě, za lidi z každého národa. Pak byl pohřben a podle Písem třetího dne vstal. Následně vystoupil na nebesa, odkud vládne nad světem. Zanechal zde ale určité dílo, které je třeba vykonat.

Pavel své poslání chápe tak, že něco ještě chybí, co se týče Kristových souženích. Kristovu lásku je totiž třeba osobně, skrze misionáře, šířit dále lidem, za něž Kristus zemřel. A Pavel říká: „Právě to dělám ve svých utrpeních.“ Znamená to tedy, že Kristus si přeje, aby při velkém evangelizačním pověření byla národům ukazována utrpení kříže v utrpeních Kristova lidu. Tak bude vše završeno. Pokud se hlásíte k velkému evangelizačnímu pověření, hlásíte se i k utrpení, které s tím vším souvisí.

Před nějakými třemi roky jsem pracoval na knize Let the Nations Be Glad [Kéž se národy radují] a za tím účelem jsem se uchýlil do ústraní semináře Trinity Seminary v Deerfieldu v Illinois. Uchýlil jsem se do ústraní, protože jsem nechtěl, aby o mně někdo věděl a abych nebyl nijak vyrušován. Manželka s dětmi zůstaly doma, takže jsem mohl pracovat i 18 hodin denně.

Pak se mi doneslo, že tam v kapli má kázat J. Oswald Sanders. V té době mu bylo 89 let. Byl to tedy veterán, velký misijní vedoucí. A tak jsem si kladl otázku: „Mám tam jít a podstoupit riziko, že budu muset mluvit s řadou lidí, kteří mě pak jistě pozvou na večeři, takže toho pak moc neudělám?“ Ale chtěl jsem ho slyšet, a tak jsem si nenápadně stoupl dozadu a jen jsem si říkal, kdybych tak mohl být v takové formě, až mi také bude osmdestát devět let. A J. Oswald Sanders uvedl jeden příběh, který se přesně týká pasáže z Koloským 1:24.

Uvedl, že v Indii byl kdysi jeden misionář, který chodil cestou necestou do různých vesnic, kde kázal evangelium. Byl to prostý člověk, bez vzdělání, ale miloval Ježíše celým svým srdcem a byl připraven za něj dát i svůj život. Dorazil do jedné vesnice, kde ještě evangelium neslyšeli. Bylo to už na sklonku dne, takže byl značně unaven. Ale do vesnice přesto šel a začal evangelium kázat těm, co se shromáždili na malém náměstíčku. Vysmívali se mu, vyhrožovali mu a vyhnali jej z vesnice. Byl z toho všeho tak zmožen, že si lehl pod strom a usnul tak tvrdě, že by ho nemohlo nic jen tak probudit. Klidně by ho sem mohli přijít i zabít.

A najednou se těsně po setmění s hrůzou probudí. Kolem něj je celá vesnice. „Tak to už je po mně,“ myslí si. Začne se chvět a nato mu jeden z předáků vesnice říká: „Přišli jsem se podívat, co jsi vlastně zač. A když jsme viděli tvé nohy plné puchýřů, bylo nám jasné, že jsi svatý muž. Chceme, abys nám řekl, proč máš na nohou ty puchýře.“ A tak jim začal kázat evangelium a podle J. Oswalda Sanderse celá tato vesnice uvěřila. A přesně to má Pavel na mysli, když říká: „Ve svém těle doplňuji, co zbývá ze soužení Kristových pro jeho tělo, jímž jest církev.“

Ohledně J. Oswalda Sanderse bych rád zmínil ještě jednu skutečnost. Když mu bylo 89 let, řekl: „Od svých 70 let píšu jednu knihu ročně.“ Od svých 79 let tedy napsal osmnáct knih! V naší církvi a po celé Americe jsou lidé, kteří vlastně přestávají žít ve svých 65 a umírají na golfovém hřišti někde v Nevadě, zatímco by měli svůj život položit někde mezi muslimy, podobně jako Raymond Lull.

Raymond Lull žil ve dvanáctém století a byl odborníkem na orient a misionářem mezi muslimy. Po odchodu do důchodu se vrátil zpět do Itálie. Určitou dobu se zabýval orientálními jazyky, ale pak si začal klást otázku: „Co to vlastně dělám? Zemřu zde v Itálii. A proč bych neměl zemřít třeba v Alžírsku, na druhé straně Středozemního moře?“ A s vědomím toho, co jej bude veřejné kázání stát, sedne na loď a ve svých osmdesáti letech se plaví přes Středozemní moře. Nějakou dobu povzbuzuje církev v podzemní činnosti, ale pak učiní rázné rozhodnutí. Postaví se a začne kázat veřejně, což jej stojí život!

Poslouchejte vy, kterým už je přes šedesát. Mně je padesát, takže už mezi vás také téměř patřím. Dostávám dopisy od AARP (American Association of Retired Persons - Americká asociace osob na odpočinku) - přesvědčují mě ke členství, takže bych pak obdržel slevu na vlak i na cesty letadlem. Ten čas už se blíží, takže si říkám (a už jste mě to zde v církvi slyšeli říkat), že jako starý člověk už nejen že nemám mučednictvím co ztratit, ale ještě obdržím slevu.

Proč bychom si měli myslet, že když máme za sebou nějakých 40 či 50 let práce, že bychom si zbývajících 15 let měli jen hrát a užívat si, než se setkáme se naším Králem? Nedává mi to žádný smysl. Je to typicky americký sebeklam. Máme ještě dost sil, když je nám 65, a máme ještě dost sil, když je nám 70. Mému otci je 77. Vybavuji si, jak moje maminka zahynula při autobusovém neštěstí v Izraeli (a otec z toho vyvázl jen náhodou). Deset dnů nato jsem si vezl maminčino tělo a otce v ambulanci. Celou cestu domů z Atlanty do Greenville otec ležel v ambulanci s otevřenými zády, protože měl tak obrovské zranění, že mu ho ani nemohli zašít. A otec neustále říkal: „Bůh se mnou jistě musí mít nějaký záměr, Bůh se mnou jistě musí mít nějaký záměr!“

A dvaadvacet let nato je jeho život plný služby! Nyní ve svých sedmasedmdesáti pracuje můj otec pro národy více než kdykoli předtím. Připravuje biblické vyučování, některé na nahrávkách. Toto vyučování je nyní v 60 různých národech, kde přibližně 10 000 lidí uvěří v Ježíše každým rokem, protože Bůh ušetřil mého otce a vedl jej k tomu, aby nevěřil v to, že důchod má sloužit k odpočinku.

Cena přináší uspokojení

Přejděme k našemu poslednímu bodu. Jak máme projevovat takovou lásku? Kde ji máme projevovat? Jste na to připraveni? Myslíte si, že máte na to, abyste něco takového zvládli?

Přečtěte si Dějiny křesťanských misií [A History of Christian Missions] od Stephena Neilla. Na straně 161 popisuje, co se stalo, když do Japonska v šestnáctém století dorazilo evangelium. Podle císaře představovala invaze křesťanské víry pro Japonsko takové ohrožení, že bylo třeba to zastavit. A postaral se o to - s absolutně neuvěřitelnou brutalitou! Tehdy to prakticky znamenalo konec pro církev v Japonsku. A nepochybuji, že dnešní obtíže v Japonsku jsou následkem onoho obrovského (i když jen krátkodobého) vítězství ďábla na počátku sedmnáctého století.

Nařízení o vypovězení ze země se podařilo vyhnout dvaceti sedmi jezuitům, patnácti mnichům a dalším pěti členům světského duchovenstva. K prvnímu mučednictví došlo v Evropě až v dubnu roku 1617, zatímco v Omuře byl v té době sťat jeden jezuita a františkán a o něco později i dominikán a augustinián. Na nebohých obětích onoho pronásledování byly uplatňovány veškeré možné krutosti. V případě japonských křesťanů bylo obvykle používáno ukřižování. Při jedné příležitosti bylo v Japonskému Jedo ukřižováno 70 mučedníků vzhůru nohama, a to za odlivu, takže se při přílivu utopili.

Když jsem o tom před třemi dny četl, musel jsem u toho plakat, protože mám příliš živou představivost a už jsem se viděl, jak se s manželkou pomalu topíme na jedné straně a na druhé straně se děje totéž našemu šestnáctiletému chlapci.

Jste na něco takového připraveni? Máte na to? Ne, nemáte. Nikdo na to nemá. Ale kde takovou odvahu vzít? Tím chci také naše téma uzavřít.

Takovou odvahu získáme, když věříme Božím zaslíbením. Mým oblíbeným textem je pasáž v Židům 10:32-34, která nám ukazuje, kde můžeme získat takovou odvahu.

„Připomínejte si dřívější dny, v nichž jste byli osvíceni a přestáli jste mnohý zápas s utrpením. Buď jste byli veřejně vystavováni urážkám a soužením, nebo jste se stali společníky těch, s nimiž se takto nakládalo. Vždyť jste měli soucit s vězni a uloupení svého majetku jste přijali s radostí, vědouce, že máte v nebi vlastnictví lepší a trvalé.“

Pozastavme se zde a představme si tu situaci. V raných dnech církve povstalo pronásledování. Někteří z křesťanů trpěli přímo a veřejně a ostatní s nimi soucítili. Vidíme to v dalším verši - někteří byli vězněni a další je ve vězení navštěvovali. A museli tedy učinit rozhodnutí. Ti, kdo byli tehdy ve vězení, patrně byli na druhých zcela závislí, pokud jde o jídlo, vodu a další péči, kterou potřebovali. Ale to znamenalo, že přátelé a sousedé se k takovým vězňům museli veřejně přihlásit. A když jdete za někým, kdo je ve vězení kvůli své křesťanské víře, vyplývá z toho pro vás velké riziko. A tak ti, kdo byli na svobodě, byli několik hodin někde v podzemí a kladli si otázku: „Co teď máme dělat?“ A někdo ocitoval Žalm 63:3, kde se uvádí: „Tvé milosrdenství je lepší než život. Mé rty tě budou oslavovat.“ A pak řekl: „Pojďme!“

A kdyby tam tehdy byl Martin Luther, jistě by s tím souhlasil:

Nechť jmění a lidé jdou,
i život smrtelný cestou svou.
Tělo - to mohou i zabít,
však pravdu mi nemohou vzít.
Království jeho je věčné.
Pojďme, ač je to nebezpečné!

A přesně to také udělali. Přečtěme si další verše. Ve 34. verši se uvádí: „Vždyť jste měli soucit s vězni a uloupení svého majetku jste přijali s radostí, vědouce, že máte v nebi vlastnictví lepší a trvalé.“

Myslím, že ani nepotřebujeme nějak velkou představivost. Sice neznáme podrobnosti, ale stalo se něco následujícího: Tito věřící projevovali soucit vězňům, což znamená, že za nimi šli do vězení. A kvůli tomu jim dav zapálil a zničil jejich majetek - dům, vůz, koně, muly, nástroje, nábytek a cokoli dalšího. A když se podívali na to, co se s jejich majetkem stalo, radovali se.

Pokud nemáte právě takový postoj, když vám někdo rozbije počítač, zatímco se mu snažíte předat evangelium, anebo když jedete sloužit někam do města a lidé vám kvůli tomu rozbijí přední sklo u auta, ukradnou vám rádio nebo vám prořežou pneumatiky - pokud nemáte právě takový postoj, pak jistě nebudete vhodným kandidátem na mučednickou smrt. Otázka tedy je: „Jak se takovým stát?“ Chci být takový. A proto mám tuto pasáž tak rád! Opravdu chci být takový.

Rozhodně netvrdím, že jsem dokonalým ztělesněním takového příkladu, ale chci být takový. Takže když nám v kuchyni přistane velký kámen - jak se to stalo v posledních několika měsících dvakrát - a rozbije okno a děti s manželkou rychle padnou na podlahu, protože nevědí, zda se náhodou nejedná o kulku nebo o granát, chci mít tu odvahu říci: „Právě zde máme žít.“ Tady je třeba žít. Vidíte těch pět výrostků, které odsud utíkají? Tak právě oni potřebují Ježíše. Když se odtud odstěhujeme, kdo jim o Ježíšovi řekne?

Když vašeho chlapce výrostci shodí z kola, vezmou mu je a utečou s ním, chci stát při svém synkovi a říci mu: „Synku, takové to je být misionářem. Tak se nejlépe připravuješ na misijní pole!“

Před dvěma lety jsem kázal na téma Koloským 1:24 v Pensacola na Floridě. Byl tam se mnou můj šestnáctiletý syn Abraham, který slyšel mnoho z toho, co zde říkám i dnes, tedy mnoho o různém utrpení. Když jsme pak jeli společně zpět domů autem, manželka Abrahamovi řekla: „Co myslíš, že ti dnes Bůh chěl říci?“ A Abraham odpověděl: „Koupím si lístek do té nejtěžší země na světě.“ To je vše, co řekl. Skoro jsem se praštil hlavou o střechu auta. To je přece úžasné! Děkuji ti Pane, za Abrahama a za to, co vykonáváš v jeho životě.

Ale pořád jsem se ještě nedostal k hlavnímu bodu našeho textu. Jak je možné, že měli radost, když jim byl ničen jejich majetek a když nasazovali svůj život? Odpověď je v samotném našem textu: „Vědouce, že máte v nebi vlastnictví lepší a trvalé.“ Tomu říkám víra v budoucí milost!

Pokud jsi křesťan, Bůh pro tebe má nepopsatelně úžasná zaslíbení. „‚Nezanechám tě, ani tě neopustím;‘ a tak s důvěrou říkejme: ‚Pán je můj pomocník, nebudu se bát; co mi udělá člověk?‘“ (Židům 13:5-6). Jistě, můžeme přijít o život. Ale to není porážkou, protože víme, co je uvedeno v Římanům 8:36-39:

„Jak je napsáno: ‚Celý den jsme pro tebe vydáváni na smrt, pokládají nás za ovce určené na porážku.‘ Ale v tomto všem dokonale vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. Jsem přesvědčen, že ani smrt ani život, ani andělé ani mocnosti, ani přítomnost ani budoucnost, ani moci, ani výšina ani hlubina, ani žádné jiné stvoření nás nebude moci odloučit od Boží lásky, která je v Kristu Ježíši, našem Pánu.“

Nakonec nám tedy nic nemůže nijak uškodit. Mějme na mysli, co řekl Ježíš u Lukáše 21:12-19: „Vztáhnou na vás ruce a budou vás pronásledovat, vydávajíce vás do synagog a do vězení... Ale ani vlas z vaší hlavy se určitě neztratí.“ Jedná se o podobné poselství jako v 8. kapitole Římanům. Všechno, včetně smrti, společně působí pro naše dobro. Když zemřeme, nezanikneme. Smrt je pro nás ziskem.

A nasazovat se v misijním díle, když smrt je ziskem, je tím nejlepším životem na celém světě.

Proto se modlím, abyste šli a nechali za sebou svůj navyklý způsob bezpečného života v pohodlí a prázdnotě. Nechte jej daleko za sebou a zapojte se do tohoto neuvěřitelně mocného hnutí. Na celém světě - jako například v Korei - jsou studenti, kteří jsou připraveni postavit se a položit svůj život za Krista. Vyzývám vás, abyste jednali podobně.

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.