Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.

Člověk nemusí znát příliš mnoho věcí o životě, aby měl jeho život trvalý dopad. Ale je třeba vědět několik zásadních skutečností, na nichž záleží a být ochoten pro to žít a třeba i zemřít. Lidé, kteří na svět dlouhodobě působí dobrým vlivem, nejsou ti, kdo zvládli mnoho věcí, ale lidé, kteří se nechávají vést několika málo důležitými zásadami. Chcete-li žít smysluplně, chcete-li kolem sebe vidět dominový efekt - jak jsou dobré zásady prosazovány stále více, až na samý konec země, až na věčnost, není třeba mít k tomu vysoké IQ (inteligenční kvocient) ani EQ (emoční kvocient); není třeba vypadat reprezentativně, ani mít vysoké bohatství; není třeba pocházet z lepší rodiny, ani vystudovat prestižní školu. Je třeba znát několik velkých, majestátních, neměnných, zřejmých, jednoduchých, slavných skutečností - a být pro ně zapálen.

Ale vím, že ne každý si přeje žít pro něco velkého. Mnozí z vás nemyslíte na to, zda žít nějak významně, prostě chcete, aby vás lidé měli rádi. Pokud by vás lidé měli rádi, stačilo by vám to. Anebo jen tak mít dobrou práci, dobrou manželku, pěkné děti, slušné auto, volné víkendy, pár dobrých přátel, zavčas odejít do důchodu a nakonec poklidně zemřít - bez hrozby pekla. Pokud by to šlo (i bez Boha), mnozí by byli spokojeni. Ale právě v TOM je počátek tragédie.

Před třemi týdny jsme se dozvěděli, že Ruby Eliason a Laura Edwards zahynuly v Kamerunu. Ruby bylo přes osmdesát. Celý život zůstala svobodná a zaměřovala se na to jediné: Zvěstovat Krista lidem, kteří o něm ještě neslyšeli, chudým a nemocným. Laura byla vdova, lékařka, bylo jí téměř osmdesát; spolu s Ruby sloužila v Kamerunu. Selhaly brzdy, auto se zřítilo ze srázu, a obě přišly v mžiku o život. A tak jsem se ptal: Byla to tragédie? Dva životy poháněné jednou velkou vizí. Dva životy, které byly ukončeny ve službě chudým ke slávě Ježíše Krista - ještě dvacet let poté, co téměř všichni jejich americké spolupracovnice a spolupracovníci se již dávno vrátili na Floridu či do Nového Mexika, aby si zde užívali života. Ne, to není tragédie. To je sláva.

Ale teď vám řeknu, co je skutečná tragédie. Budu číst z časopisu Reader's Digest (vydání z února 2000, str. 98): „Bon a Penny… odešli do důchodu před pěti lety, když jemu bylo 59 a jí jen 51. Nyní žijí v Punta Gorda, na Floridě, kde si užívají vyjížďky na své desetimetrové rybářské lodi, hrají softball a sbírají mušle a škeble.“ Žijí si americký sen. Takže dospějete ke konci svého života, svého jediného života - a pak máte vydat počet ze svého díla svému Stvořiteli. A co mu ukážete? „Sbíral jsem mušle a škeble. Zde jsou.“ To je skutečná tragédie. Ale lidé vynakládají miliardy dolarů, aby vás přesvědčili, že máte usilovat právě o takový tragický sen. A já mám teď nějakých čtyřicet minut na to, abych vám to rozmluvil.

Nepromarněte svůj život. Je tak drahocenný a tak krátký. Vyrůstal jsem v domácnosti, kde se můj otec nasazoval jako evangelista, když přinášel evangelium o Ježíši Kristu těm, kdo byli ztraceni. Byl polně pohlcen jedinou vizí: Kázat evangelium. V kuchyni jsme měli celé mé dětství cedulku s jedním nápisem. Nyní ji máme u nás v obývacím pokoji. Mám ji denně na očích, přibližně už osmačtyřicet let. Stojí tam:

„Život je jen jeden, dlouho ale netrvá.
Co však děláš pro Krista, věčně, navždy setrvá.“

V určitém slova smyslu jsem zde jako otec. Je mi čtyřiapadesát. Mám čtyři syny a jednu dceru. Karstenovi je 27, Benjaminovi 24, Abrahamovi je 20, Barnabasovi je 17. Talitha má čtyři roky. Poslední roky a měsíce mě jen málo věcí naplňuje větší touhou než to, aby moji synové nepromarnili svůj život honbou za nějakým fatálním úspěchem.

A tak se na vás dívám trochu i jako na syny a dcery a naléhám na vás jako otec - možná jako otec, jehož jste sami neměli. Anebo jako otec, který pro vás neměl takovou vizi, jakou vám tu předkládám já sám a jakou má pro vás Bůh. Anebo jako otec, který pro vás má vizi, ale v této vizi jde o peníze a postavení. Dívám se tedy na vás jako na syny a dcery a naléhám na vás: Zaměřte svůj život na něco velkého, věčného. Zaměřte se na to. Nežijte jen ze setrvačnosti, bez zanícení, bez vášně.

Jedním z důvodů, proč tak miluji vizi konferencí Passion 98 a Passion 99 a One Day, je skutečnost, že prohlášení „268“ se přesně týká mého života. Toto prohlášení je založeno na textu Izajáše 26:8, kde se uvádí: „Také na cestě tvých soudů, Hospodine, očekáváme na tebe; po tvém jménu a po tvém připomenutí touží naše duše.“ Nejde tedy jen o tělo, ale i o duši. A nejde jen o duši - tato duše musí být plná zanícení a touhy. A nejde o touhu, kdy člověk touží, aby jej druzí měli rádi, nebo kdy touží po softballu či mušlích, jde o touhu po čemsi nekonečně velkém, nekonečně nádherném, nekonečně cenném a nekonečně uspokojujícím - jde o Boží jméno a Boží slávu - „Po tvém jménu a po tvém připomenutí touží naše duše“.

Kvůli tomu žiju a právě to toužím zakoušet. Moje osobní vize i vize církve, kde sloužím, zní: „Existujeme - a já existuji - abychom šířili zanícení pro Boží svrchovanost ve všech věcech, k radosti všech lidí.“

Nemusíte to říkat právě takto. A nemusíte to říkat jako Louie Giglio (ani jako Beth Moore, ani jako Voddie Baucham).

Ale ať děláte cokoli, najděte si, co ve vás vzbuzuje zanícení, zformulujte si svou vizi, žijte pro ni a zemřete pro ni. A váš život bude mít trvalý dopad. Budete jak apoštol Pavel. Jen málokdo měl pro svůj život tak jasnou vizi jako apoštol Pavel, který o tom mluví různými způsoby.

Skutky 20:24: „V žádném ohledu si necením své duše víc, než abych dokončil svůj běh a službu, kterou jsem přijal od Pána Ježíše: dosvědčovat evangelium o Boží milosti.“

Záleželo mu jen na tom, aby dokončil svůj běh a službu.

Filipským 3:7-8: „Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista uznal za ztrátu. A opravdu také pokládám všechno za ztrátu pro nesmírnou vzácnost poznání Krista Ježíše, svého Pána. Pro něho jsem se všeho zřekl a pokládám to za odpad, abych získal Krista.“

Jak vám mám pomoci? Jak mohu být Bohu užitečný právě v tuto chvíli, na této konferenci, abych ve vás probudil zanícení pro jednu určitou skutečnost, takže opustíte malé sny a vydáte se i na samý konec země?

Domnívám se, že mi Pán řekl následující: Ukaž jim z Písma jeden verš, který je co nejblíže tomu ústřednímu tématu, a ukaž jim, proč Pavel říká svá slova.

Tento verš je v Galatským 6:14: „Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“

Anebo když to vyjádříme kladně: Chlubte se pouze křížem Ježíše Krista. Máme zde jednu myšlenku. Jediný cíl. Jediné zanícení. Chlubit se pouze křížem. Původní výraz lze přeložit jako „chlubit se“ nebo „radovat se“. Chlubit se pouze Kristovým křížem. Radovat se pouze v Kristově kříži. Podle Pavla to má být vaší jedinou vášní, vaší jedinou chloubou a radostí. Jsme na konferenci ONE DAY (Jeden den). Ať je tedy tou JEDINOU VĚCÍ, kterou milujete, které si vážíte, z níž se radujete a jíž se chlubíte - ať je touto jedinou věcí kříž našeho Pána Ježíše Krista.

Je to ale šokující, a to ze dvou důvodů:

1. Je to jako bychom řekli: Chlub se pouze elektrickým křeslem. Chlub se pouze plynovou komorou. Chlub se pouze smrtící injekcí. Chlub se pouze bičem pro lynčování. „Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista.“ Nebylo krutějšího a bolestivějšího způsobu popravy než popravy na kříži. Bylo to cosi hrůzného. Nebyli byste schopní tomu jen tak přihlížet - museli byste křičet, rvát si vlasy a trhat si šaty. A přesto se máme chlubit pouze křížem.
2. To je tedy první šokující skutečnost, pokud jde o Pavlova slova. A za druhé říká, že se ve svém životě mám chlubit pouze Kristovým křížem. Má to být naše jediná chlouba. Naše jediná radost. „Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista.“

Co tím má Pavel na mysli? Míní to vážně? To se opravdu nemáme chlubit naprosto ničím jiným? Nemáme mít žádnou jinou radost? Máme se radovat pouze v Kristově kříži? Máme se chlubit pouze Kristovou smrtí?

A co tedy jiná místa, kde sám Pavel používá týž výraz „chlubit se“ i na jiné věci. Například:

• Římanům 5:2: „Chlubíme se nadějí Boží slávy.
• Římanům 5:3: „Chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost.”
• 2. Korintským 12:9: „Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.”
• 1. Tesalonickým 2:19: „Kdo je naše naděje nebo radost nebo věnec chlouby, ne-li právě vy?“

Jestliže se tedy Pavel může chlubit všemi těmito věcmi, co má pak na mysli, když je jeho cílem, aby „se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista“?

Co to má znamenat? Není to jen mnohomluvnost? Chlubí se jednou věcí a pak uvádí, že se chlubí zase čímsi jiným? Nikoli. Je k tomu opravdu hluboký důvod - veškerá chlouba, veškerá radost v čemkoli, my měla být chloubou v Kristově kříži. Pavel má tedy na mysli, že veškerá další chlouba křesťana by opět měla být chloubou v Kristově kříži. Pokud se tedy chlubíme nadějí Boží slávy, měli bychom v tom vidět chloubu Kristova kříže. Pokud se chlubíme souženími, protože víme, že soužení vede k naději, měli bychom se chlubit Kristovým křížem. Pokud se chlubíme svými slabostmi nebo Božím lidem, měli bychom se chlubit Kristovým křížem.

Proč to tak je? Každé dobro - vlastně i každé zlo, které Bůh obrací k dobrému - bylo pro vykoupené hříšníky dosaženo Kristovým křížem. Bez Kristova kříže čeká na hříšníky pouze soud. Bez Kristova kříže nás čeká jedině odsouzení. Proto vše, z čeho se jako křesťané v Kristu těšíme - je díky Kristově smrti. A veškeré naše radování ve všech věcech by tedy mělo být radováním v tomto kříži, protože veškerá naše požehnání nám byla zakoupena smrtí Syna Božího, Ježíše Krista.

Jedním z důvodů, proč se někdy náležitě nezaměřujeme na Krista a na kříž, je skutečnost, že si neuvědomujeme, že vše - vše dobré, i každé zlo, které Bůh pro své vykoupení děti obrací k dobrému - bylo pro nás vykoupeno Kristovou smrtí. Život, dech, zdraví, přátele a vše další prostě bereme jako samozřejmost. Myslíme si, že na to máme právo. Ale ve skutečnosti na to nemáme žádné právo. Naprosto nic si z toho nezasluhujeme.

1. Jsme stvoření a náš Stvořitel není zavázán nám cokoli dávat - ani život, ani zdraví, ani cokoli dalšího. Stvořitel má právo dávat a brát, a nedopouští se tím žádného bezpráví.
2. Kromě toho, že jsme stvoření, které si na Stvořiteli nemůže nic nárokovat, jsme hříšníci. Nedosahujeme Boží slávy. Boha opomíjíme, jsme neposlušní, nemilujeme jej a nedůvěřujeme mu. Plane proti nám zloba Boží spravedlnosti. Zasluhujeme si pouze soud. A proto každé nadechnutí, každý tep našeho srdce, každý nový východ slunce, každý další pohled našima očima, každý další zvuk, který slyšíme, každý další krok, který uděláme - to vše je jen nezasloužený dar hříšníkovi, který by si jinak zasluhoval jedině odsouzení.

A kdo nám tyto dary zakoupil? Ježíš Kristus. A jak je zakoupil? Svou krví.

Každé požehnání v životě slouží k tomu, aby zveličovalo a zvelebovalo Kristův kříž. Anebo jinými slovy, každou dobrou věcí v životě má být zvelebován Kristus, který za nás zemřel na kříži. A tak jsme například minulý týden při autonehodě úplně zničili náš vůz Dodge Spirit z roku 1991, ale nikdo nebyl nijak zraněn. A z toho se raduji. Ale proč nebyl nikdo zraněn? Byl to dar pro mě a celou naší rodinu, dar, který si nikdo z nás nijak nezasluhuje. Bez Krista jsme hříšníci, ve své podstatě jsme děti zasluhující si Boží zlobu. Jak je tedy možné, že pro své dobro máme takový dar? Odpověď zní: Kristus za naše hříchy zemřel na kříži, a tak od nás odňal Boží zlobu, a zajistil nám, ačkoli si to nijak nezasluhujeme, Boží všemohoucí milost, díky níž vše působí k našemu dobru. Když se tedy raduji z toho, že jsme při nehodě bezpečně vyvázli, raduji se v Kristově kříži.

A pojišťovna nám vyplatila 2800 dolarů. Noel pak jela do Iowy, kde pořídila Chevy Luminu z roku 1992. Takže opět máme auto. Raduji se tedy z té úchvatné milosti a z té úžasné hojnosti. Člověk zdemoluje auto, ale nikomu se naprosto nic nestane. Pojišťovna vše zaplatí, a vzápětí máme nové auto. A život jde dál, jakoby se ani nic nestalo. A tak se Bohu klaním s díkuvzdáním za jeho nevýslovné milosrdenství i v těchto malých věcech hmotné povahy. Odkud veškeré tyto projevy milosrdenství pocházejí? Pokud jsi spasený hříšník, pokud věříš v Krista, víš, že mají svůj původ v kříži. Bez kříže je zde pouze soud - po určitou dobu jde zde Boží trpělivost a milosrdenství, ale pokud je člověk odmítá, vším tím milosrdenstvím se pak jen vystupňuje finální soud. Každý dar tedy byl vykoupen Kristovou krví. A veškerá chlouba - veškerá radost - je chloubou jedině v kříži.

Běda mi, pokud se chlubím jakýmkoli požehnáním a pokud má chlouba není chloubou v Kristově kříži!

Lze to říci ještě jinak - cílem kříže je Kristova sláva. Božím cílem, pokud jde o kříž, je vzdávat čest a slávu Kristu. Když Pavel v Galatským 6:14 uvádí, „Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista,“ říká, že je Boží vůli, aby byl vždy zveličován kříž - aby naše chlouba a radost byla vždy v Kristu - aby Kristu patřila veškerá sláva, dík a čest za vše dobré v našem životě - i za každé zlo, které Bůh obrací k dobrému.

Nyní se ale nabízí otázka: Jestliže právě to je Božím cílem, pokud jde o Kristovu smrt - tedy aby „Kristus ukřižovaný“ byl ve všem ctěn a oslavován, jak potom Kristus obdrží slávu, kterou si zasluhuje? Odpověď spočívá v tom, že děti, mladistvé i dospělé je třeba vyučovat, že tak to právě je. Anebo jinými slovy: Zdrojem chlouby v kříži Kristově je vzdělávání o kříži Kristově.

A to je mým úkolem - zprostředkovávat vám Kristovu slávu tím, že vás vyučuji tyto skutečnosti. A vaším úkolem je vzdávat Kristu slávu tím, že budete podle tohoto vyučování jednat a budete ho předávat dalším. Vzdělávání o Ježíšovi je k tomu, abychom se chlubili v Ježíši. A pokud chceme, aby zde nebyla žádná jiná chlouba, leda v Kristově kříži, musíme prosazovat vzdělávání o kříži - a pod křížem.

Anebo bychom mohli říci „na kříži“. Vzdělávání o kříži a na kříži povede k tomu, že se budeme chlubit Kristovým křížem. Co mám na mysli?

Podívejme se opět do 14. verše: „Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ Člověk se chlubí křížem, když je na kříži - právě to uvádí 14. verš. Svět je pro mě ukřižován a já jsem ukřižován světu. Svět je pro mě mrtvý a já jsem mrtvý tomuto světu. Proč? Protože jsem byl ukřižován. Učíme se chlubit křížem a radovat se v kříži, když jsme na kříži.

Co to ale znamená? Kdy se to stalo? Kdy jsi byl ukřižován? Odpověď nacházíme v Galatským 2:20: „Jsem ukřižován s Kristem. Nežiji už já - Kristus žije ve mně! Svůj život v tomto těle žiji ve víře v Božího Syna, který si mě zamiloval a vydal za mě sám sebe.“ (B21) Když zemřel Kristus, zemřeli jsme i my. Slavný význam Kristovy smrti spočívá v tom, že ve chvíli, kdy za nás Kristus zemřel, zemřeli spolu s ním zároveň všichni, kdo mu patří. A smrt, kterou za nás zemřel, se stává naší smrtí, když se s Kristem sjednotíme vírou.

Ale patrně si řeknete: „Což nejsem živý? Cítím se živý.“ V tom případě přichází na řadu vzdělávání. Je třeba vědět, co se s námi stalo. Musíme být těmto skutečnostem vyučováni. Proto jsou v Bibli pasáže jako Galatským 2:20 a Galatským 6:14. Bůh nás vyučuje, co se s námi stalo, abychom se znali a abychom věděli, jakým způsobem s námi Bůh pracuje, a abychom se náležitým způsobem radovali v Bohu a jeho Synu a v kříži.

Přečtěme si tedy znovu Galatským 2:20, abychom viděli, že jsme mrtví, i když jsme živí. „Jsem ukřižován s Kristem [takže jsem mrtvý]. Nežiji už já - Kristus žije ve mně [Proč? Protože jsem zemřel - zemřelo mé vzpurné, nevěřící já.]! Svůj život v tomto těle [Ano, jsem živý, ale už to není totéž „já“, které již zemřelo.] žiji ve víře v Božího Syna, který si mě zamiloval a vydal za mě sám sebe.“ Jinými slovy, „já“, které nyní žije, je „já“ založené na víře. Žije tedy nové stvoření. Žije věřící člověk. To staré já zemřelo na kříži s Ježíšem.

A možná se nyní zeptáte: „Co je klíčem k tomu, abychom to vše uplatnili v praxi?“ Odpověď vidíme ve slovech o víře v Galatským 2:20: „Svůj život v tomto těle žiji ve víře v Božího Syna.“ To je ten klíč. Bůh nás napojuje na svého Syna prostřednictvím víry, takže se dostáváme do jednoty se Synem Božím - jeho smrt se stává naší smrtí a jeho život se stává naším životem.

A nyní si to přenesme do Galatským 6:14: „Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista, skrze nějž je pro mne svět ukřižován a já pro svět.“ Nechlubte se ničím jiným, kromě kříže.

Jak je možné se tak radikálně zaměřovat na kříž - takže veškerá naše radost vyplývá z kříže? Je třeba si uvědomovat, že když Kristus zemřel na kříži, zemřel jsi i ty sám; a když jsi vložil svou důvěru v Krista, projevila se tato smrt v tvém životě. Pavel říká, že jsi zemřel vůči tomuto světu a svět zemřel vůči tobě.

Co to znamená? Když vložíš důvěru v Krista, je tím zlomena svázanost s tímto světem i mocná přitažlivost tohoto světa. Pro tento svět jsi mrtvola a svět je mrtvolou pro tebe. Anebo to můžeme vyjádřit pozitivně - podle 15. verše jsi „nové stvoření“. Staré já je mrtvé. Žije nové já, nové já, které žije vírou. A víra se neraduje ze světa, ale z Krista, především z Krista ukřižovaného.

A člověk se začne radikálně zaměřovat na kříž, že řekne s apoštolem Pavlem: „Kéž se mi nestane, abych se chlubil, leda křížem našeho Pána Ježíše Krista.“ Svět už není mým pokladem. Není zdrojem mého života, uspokojení a radosti. Tím vším je mi Kristus.

Ale teď si možná vybavujete, jak jsme vyvázli z té autonehody bez jakéhokoli zranění. A co to pojištění? Což jsem neuváděl, že jsem byl za to rád? Což to není svět? To má znamenat, že jsem mrtvý vůči tomuto světu?

Ano, je to tak. Být mrtvý vůči tomuto světu totiž neznamená odejít z tohoto světa. A neznamená to nemít vůči tomuto světu žádné pocity, ať kladné nebo záporné (1. Jana 2:15; 1. Timoteovi 4:3). Znamená to, že každé oprávněné potěšení v tomto světě, se stává dokladem Kristovy lásky, která byla vykoupena jeho krví, tedy příležitostí, jak se chlubit křížem. Jsme mrtví vůči platbám pojištění, protože uspokojení nenacházíme v penězích, ale u Krista ukřižovaného, našeho Dárce. V srdci jsme nasměrování na požehnání, jehož zdrojem je kříž. A veškerá světská požehnání jsou pro nás mrtvá, takže Kristus, ukřižovaný, je nám vším.

A to je cílem vzdělávání k radosti - k tomu, jak se chlubit křížem. Kéž Bůh dá, abychom snili, plánovali, pracovali, dávali, vyučovali a žili ke slávě Krista, Krista ukřižovaného!

Biblické citace: Pokud není uvedeno jinak, jsou biblické citace uvedeny z „Českého studijního překladu“.