Poznámka (přidána 5. 5. 1989): Přečtěte si laskavě oficiální vyjádření Diakonie sboru Bethlehem Baptist Church nazvané A Statement on Divorce and Remarriage in the Life of Bethlehem Baptist Church (Stanovisko k rozvodu a novému manželství v životě sboru Bethlehem Baptist Church). V tomto dokumentu z 2. května 1989 jsou uvedena stanoviska k rozvodu a novému manželství, která mají sbor vést, pokud jde o členství a ukázňování ve sboru. Pojednání, které teď držíte ve svých rukou, NENÍ oním oficiálním stanoviskem k rozvodu a novému manželství. Jedná se o mé vlastní pojednání, jak chápu Písmo a jeho vodítka pro svůj vlastní život, vyučování a službu, pokud jde o sňatky. Oficiální stanovisko ovšem hodlám respektovat (sám jsem napsal jeho první návrh) jako naše vodítko, pokud jde o členství a ukázňování ve sboru. Toto pojednání dávám k dispozici, abyste viděli východiska k určitým vyjádřením v onom oficiálním dokumentu.

Důvod vzniku a úvod

Dokud jsem se nemusel zabývat problamatikou rozvodu a následného dalšího sňatku přímo v rámci pastorace, vždy jsem zastával převládající protestantský náhled, že další manželství je v případě rozvodu biblicky možné tehdy, kdy k rozvodu došlo na základě odchodu jednoho z partnerů či na základě trvajícího cizoložství. Tento náhled, který jsem převzal, jsem začal zpochybňovat teprve před několika lety, když jsem se během vyučování z Lukáše byl nucen zabývat Ježíšovým absolutním vyjádřením uvedeným u Lukáše 16:18.

Leželo mi na srdci, že je náš sbor třeba vyučovat, co je zjevenou Boží vůlí, pokud jde o rozvod a nové manželství. Nemohl jsem přehlédnout, že mezi lidmi zde byli i rozvedení, kteří vstoupili do dalšího manželství, i lidé rozvedení, kteří už do manželství nevstoupili, i lidé, kteří právě procházeli rozvodem anebo o něm uvažovali. Bylo mi zřejmé, že se nejedná o žádné akademické téma, ale že se lidí zde velmi hluboce týká.

Také jsem si byl vědom, jak strašná statistika se uvádí v naší vlastní zemi i v dalších západních zemích, pokud jde o počet rozvedených manželství a počet lidí, kteří vstupují do manželství po druhé či po třetí. Ze svého studia 5. kapitoly Efezským jsem docházel ke stále většímu přesvědčení o tom, jak nesmírně hluboký význam má skutečnost, že manžel a manželka jsou spojeni v „jedno tělo“, což je vlastně podobenstvím vztahu Krista a církve.

Všechny tyto skutečnosti jen dále zvyšovaly pocit závažnosti, když jsem zvažoval význam a praktický dopad biblických textů týkajících se rozvodu a nového manželství. Nakonec celá tato klíčová zkušenost vedla k tomu, že jsem zjistil skutečnosti, na jejichž základě se domnívám, že Nový zákon zakazuje jakékoli nové manželství, kromě případu úmrtí manželského partnera. Netvrdím, že k této záležitosti říkám své poslední slovo, a také mě klidně opravte, pokud se mýlím. Jsem si vědom, že muži zbožnější než já sám zastávají jiná hlediska. Každá osoba a každý sbor musí nicméně předkládat vyučování v souladu s vážným studiem Písma a žít v souladu s hlasem vlastního svědomí vyškoleného takovým studiem.

V tomto pojednání se tedy pokusím předložit, jak tyto otázky chápu a jaký mají základ v Písmu. Toto pojednání tedy bude sloužit i jako zdůvodnění, proč se budu cítit vázán činit určitá rozhodnutí, pokud jde o svatební obřady, u nichž budu sloužit, a pokud jde o sborovou kázeň, která je na místě, co se týče rozvodu a případného dalšího manželství.

Pokud bych měl podat vyčerpávající výklad ke každému textu, který se k této problematice vztahuje, vznikla by nakonec velmi objemná kniha. Proto hodlám ke každému zásadnímu textu předložit jen stručné vysvětlení, a to společně s určitými klíčovými argumenty týkajícími se výkladu. Nepochybně ještě vyvstane řada otázek. Doufám, že se z těchto otázek poučím a během následné diskuse k tomuto pojednání na ně odpovím co nejlépe.

Patrně nejefektivnějším přístupem bude prostě předložit seznam důvodů založených na biblických textech, proč zastávám názor, že Nový zákon zakazuje jakýkoli opětovný vstup do manželství, kromě případu úmrtí manželského partnera. Níže je tedy uveden seznam těchto důvodů.

Jedenáct důvodů, proč věřím, že dokud oba partneři žijí, je jakýkoli opětovný vstup do manželství zakázán

1. Podle Lukáše 16:18 je jakékoli opětovné manželství cizoložstvím.

Lukáš 16:18: Každý, kdo propouští svou ženu a žení se s jinou, cizoloží, a kdo se žení s tou, kterou muž propustil, cizoloží.

1.1 Z tohoto verše je patrné, že podle Ježíše není manželství z Božího pohledu rozvodem ukončeno. Další manželství je označeno jako cizoložství proto, že první manželství je dosud považováno za právoplatné. Ježíš se tedy staví proti židovské zvyklosti, kdy po každém rozvodu existovalo právo znovu vstoupit do dalšího manželství.

1.2 Z druhé poloviny tohoto verše je patrné, že vinen cizoložstvím je nejen rozvedený muž, který se znovu ožení, ale stejně vinen je i jakýkoli muž, který si vezme rozvedenou ženu.

1.3 Vzhledem k tomu, že v tomto verši nejsou uvedeny žádné výjimky, a vzhledem k tomu, že Ježíš evidentně zamítá tehdejší běžný náhled na rozvod, po němž by člověk byl oprávněn znovu vstoupit do manželství, by první čtenáři tohoto evangelia jen těžko mohli argumentovat ve prospěch nějakých výjimek na základě toho, že Ježíš mluvil o tehdejších kulturních předpokladech, že po rozvodu kvůli nevěře či odchodu partnera byl dotyčný partner volný k novému sňatku.

2. Podle Marka 10:11–12 je každý nový sňatek po rozvodu cizoložstvím, ať k rozvodu dojde z iniciativy muže či ženy.

Marek 10:11–12: Řekl jim: „Kdo by propustil svou ženu a oženil se s jinou, cizoloží vůči ní. A jestliže by ona propustila svého muže a provdala se za jiného, cizoloží.“

2.1 V tomto textu se nejen opakuje první polovina z Lukáše 16:18, ale text jde dále a ukazuje, že cizoložství se po rozvodu a dalším sňatku dopouští nejen muž, který se rozvádí, ale i žena, která se rozvádí.

2.2 Jako u Lukáše 16:18 nejsou ani zde uvedeny žádné výjimky z tohoto pravidla.

3. Marek 10:2–9 a Matouš 19:3–9 učí, že Ježíš odmítl zdůvodňování rozvodu ze strany farizeů, kteří se odvolávali na text z Deuteronomia 24:1, a znovu potvrdil Boží záměr uvedený při stvoření, aby žádný člověk neodděloval, co Bůh spojil.

Marek 10:2–9: A přišli farizeové, aby ho pokoušeli. Ptali se ho, je-li muži dovoleno propustit svou ženu. 3 On jim odpověděl: „Co vám přikázal Mojžíš?“ 4 Oni pak řekli: „Mojžíš dovolil napsat rozlukový list a propustit.“ 5 Ježíš jim řekl: „Pro tvrdost vašeho srdce vám napsal toto přikázání. 6 Od počátku stvoření je Bůh učinil jako muže a ženu. 7 Proto opustí člověk svého otce i matku a přilne ke své ženě. 8 A budou ti dva jedno tělo, takže již nejsou dva, ale jedno tělo. 9 Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje.“

Matouš 19:3–9: Přistoupili k němu farizeové, aby ho pokoušeli. Říkali: „Je dovoleno, aby člověk propustil svou ženu z jakéhokoli důvodu?“ 4 On jim odpověděl: „Nečetli jste, že ten, který stvořil člověka, od počátku‚učinil je jako muže a ženu‘? 5 A řekl: ‚Proto člověk opustí otce i matku a přilne ke své ženě a ti dva budou jedno tělo‘, 6 takže již nejsou dva, ale jedno tělo. Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje!“ 7 Řekli mu: „Proč tedy Mojžíš nařídil dát ženě rozlukový list a propustit ji?“ 8 Řekl jim: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propouštět vaše ženy, od počátku však tomu tak nebylo. 9 Pravím vám, že kdo by propustil svou ženu, pokud by to nebylo na základě smilstva, a oženil se s jinou, cizoloží; a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.“

3.1 U Matouše i Marka farizeové přicházejí Ježíše pokoušet otázkou, zda má muž dovoleno se rozvést se svou manželkou. Evidentně měli na mysli text z Deuteronomia 24:1, kde je rozvod prostě popisován jako skutečnost, aniž by se jej Zákon jakkoli zastával. Jsou zvědaví, jaké stanovisko Ježíš k této pasáži zaujme.

3.2 Ježíš jim odpovídá: „Pro tvrdost vašeho srdce vám Mojžíš dovolil propouštět vaše ženy“ (Mt 19:8).

3.3 Ježíš pak ale farizeje kárá za to, že v Mojžíšových knihách přehlížejí Boží původní a nejhlubší záměr pro manželství. A proto jim cituje dvě pasáže z Genesis. „Stvořil je muže a ženu... Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo“ (Genesis 1:27; 2:24).

3.4 Ježíš na základě těchto pasáží z Genesis činí závěr: „Takže již nejsou dva, ale jedno tělo.“ A pak vše završuje následujícím zásadním vyjádřením: „Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje!“

3.5 Ježíš tedy evidentně odmítá způsob, jakým farizeové používají Deuteronomum 24:1, a ukazuje, jaké měřítko mají jeho učedníci zastávat ohledně manželství, a to se zřetelem na Boží původní záměr při stvoření. Ježíš říká, že nikdo z nás by se neměl pokoušet rozdělovat vztah, který spojil Bůh.

3.6 Než dojdeme k unáhlenému závěru, že tento absolutní výrok je třeba vidět s ohledem na výjimku uvedenou u Matouše 19:9 (‚kromě smilstva‘), měli bychom vážně uvažovat o možnosti, že výjimka u Matouše 19:9 by měla být spíše chápána ve světle absolutního vyjádření z Matouše 19:6 („Co tedy Bůh spojil, ať člověk neodděluje!“), zvláště vzhledem ke skutečnosti, že následující verše v tomto rozhovoru s farizei u Marka 10 žádnou výjimku neobsahují, když nový sňatek odsuzují. Níže se tomu budeme věnovat ještě podrobněji.

4. Matouš 5:32 neučí, že nový sňatek je v určitých případech zákonný. Naopak, potvrzuje se zde, že další sňatek po rozvodu je cizoložstvím, i v případě těch, kteří jsou nevinnými účastníky rozvodu, a že muž, který se rozvádí se svou manželkou nese vinu za cizoložství v jejím dalším manželství, pokud se ale nedopustila cizoložství ještě před rozvodem.

Matouš 5:32: Ale já vám pravím, že každý, kdo propouští svou ženu, kromě případu smilstva, uvádí ji do cizoložství, a kdo by se s propuštěnou oženil, cizoloží.

4.1 Ježíš předpokládá, že ve většině případů v dané kultuře bude chtít manželka, s níž se její manžel rozvádí, uzavřít další manželství. Navzdory tomuto tlaku však Ježíš pokládá toto další manželství za cizoložství.

4.2 V první polovině tohoto verše je uvedena pozoruhodná skutečnost: Jasně se zde uvádí, že cizoložstvím je další manželství manželky, která je nevinnou účastnicí rozvodu. „Každý, kdo propouští svou ženu, kromě případu smilstva, uvádí ji (nevinnou manželku, která se smilstva nedopustila) do cizoložství.“ Připadá mi, že se jedná o jasné vyjádření, že další manželství je nesprávné nejen v případě člověka, který je u rozvodu vinným účastníkem, ale i v případě strany v rozvodu nevinné. Jinými slovy, Ježíšův odpor vůči dalšímu sňatku je patrně založen na skutečnosti, že manželský svazek nelze porušit z žádného důvodu; jediným možným důvodem je smrt.

4.3 Vysvětlení výjimky („kromě případu smilstva“) bude v tomto pojednání rozebíráno později, ale prozatím si řekněme, že z hlediska tradičního výkladu této pasáže to patrně prostě znamená, že muž tím činí ze své manželky cizoložnici, kromě případu kdy ze sebe učinila cizoložnici sama.

4.4 Vzhledem k tomu, že pokud se nevinná manželka rozvede a opět vdá a dopouští se tím cizoložství, pak vinná manželka, která se po rozvodu opět vdá, nese o to větší vinnu. Nyní možná někteří budou tvrdit, že vinná žena svým cizoložstvím porušila svazek „jednoho těla“, a proto se tato vinná žena nyní může znovu vdát, zatímco nevinná žena, kterou její manžel zapudil, se nyní znovu vdát nemůže. Dostanou se tím ale do ošemetné pozice, kdy vlastně nevinné rozvedené ženě říkají cosi jako, ‚Pokud se nyní dopustíš cizoložství, bude pro tebe zákonné znovu se vdát,‘ což je ale nesprávné, a to přinejmenším ze dvou důvodů.

4.4.1 Fyzický akt pohlavního styku by se tím povýšil na rozhodující prvek, pokud jde o spojení či o rozdělení manželů.

4.4.2 Pokud se pohlavním spojením s někým mimo manželství poruší svazek manželský a legitimizuje se tím další manželství, pak tvrzením, že nevinně rozvedená manželka se nemůže znovu vdát (jak to právě říká Ježíš), se vlastně předpokládá, že její rozvádějící se manžel se nerozvádí, aby měl pohlavní styk se svou novou manželkou. A takový předpoklad je vysoce nepravděpodobný. Ježíš spíše předpokládá, že přinejmenším někteří z těchto rozvádějících se manželů budou mít pohlavní styky s další ženou, a přesto se manželka, s níž se tento manžel rozvádí, nesmí opět vdát. Cizoložstvím se tedy neanuluje manželský svazek „jednoho těla“ a podle Matouše 5:32 nesmí do nového manželství vstoupit ani partner nevinný, ani partner vinný.

5. Z 1. Korintským 7:10–11 vidíme, že rozvod je nesprávný a že pokud je nevyhnutelný, neměla by rozvedená osoba pak již znovu vstupovat do manželství.

1. Korintským 7:10–11: Manželům však nařizuji – ne já, ale Pán – aby žena od muže neodcházela. Když by však přece odešla, ať zůstává nevdaná nebo ať se s mužem smíří. Také muž ať neopouští ženu.

5.1 Když Pavel říká, že to nenařizuje on sám, ale Pán, domnívám se, že tím má na mysli, že si je vědom konkrétního Ježíšova vyjádření ohledně této otázky. Tyto verše se vlastně značně podobají pasáži u Marka 10:11–12, protože i zde jsou oslovováni manželé a manželky. A opětovný sňatek je zde vyloučen stejným způsobem jako u Marka 10:11–12.

5.2 Pavel si je patrně vědom, že v určitých případech bude rozluka nevyhnutelná. Možná má na mysli cizoložství bez pokání, brutální zacházení či odchod jednoho z partnerů. Ale osoba, která cítí nutnost odejít, by neměla usilovat o nové manželství, ale měla by zůstat sama. A autoritu tohoto vyjádření Pavel zdůrazňuje tím, že se jedná o slovo od Pána. Pavel tedy daný Ježíšův výrok vykládá tak, že by nemělo být uzavíráno nové manželství.

5.3 Stejně jako u Lukáše 16:18, Marka 10:11–12 a Matouše 5:32 tento text výslovně neuvádí žádnou možnost, že by pro zákaz opětovného manželství měly existovat nějaké výjimky.

6. V 1. Korintským 7:39 a Římanům 7:1–3 vidíme, že nové manželství je legitimní jedině po smrti jednoho z manželských partnerů.

1. Korintským 7:39: Žena je vázána zákonem po dobu, kdy žije její muž. Když její muž zemře, je svobodná a může se vdát, za koho chce, ale jen v Pánu.

Římanům 7:1–3: Což nevíte, bratři – vždyť mluvím k těm, kteří znají Zákon – že zákon panuje nad člověkem, jen pokud je živ? 2 Vdaná žena je zákonem vázána k žijícímu muži; jestliže však její muž zemře, je tohoto zákona zproštěna. 3 Nuže tedy, pokud je její muž naživu, oddá-li se jinému muži, bude prohlášena za cizoložnici. Jestliže však její muž zemře, je od toho zákona svobodná, takže nebude cizoložnicí, když se oddá jinému muži.

6.1 V obou těchto pasážích (1. Korintským 7:39; Římanům 7:2) je výslovně uvedeno, že manželka je zákonně vázána ke svému manželovi, dokud její muž žije. Nejsou výslovně uvedeny žádné výjimky, které by poukazovaly na to, že by mohla být od svého manžela volná a mohla se na jakémkoli jiném základě znovu vdát.

7. Matouš 19:10–12 nás vyučuje, že Bůh dává zvláštní milost některým Kristovým učedníkům, kterou je zachovává ve svobodném stavu, když se podle Kristova zákona vzdávají manželství.

Matouš 19:10–12: Jeho učedníci mu řekli: „Jestliže je to mezi mužem a ženou takové, je lépe se neženit.“ 11 On jim řekl: „Ne všichni chápou toto slovo, ale jen ti, kterým je to dáno. 12 Jsou totiž eunuchové, kteří se už takto narodili z matčina lůna; a jsou eunuchové, které učinili eunuchy lidé; a jsou eunuchové, kteří se sami stali eunuchy pro království Nebes. Kdo může chápat, chápej.“

7.1 Těsně před touto pasáží zakázal Ježíš u Matouše 19:9 jakýkoli nový sňatek po rozvodu. (Významem vyjádření „kromě případu smilstva“ se budu zabývat níže.) To Ježíšovým následovníkům připadá jako naprosto nepřijatelný zákaz: Pokud se vyloučí jakákoli možnost nového manželství, stává se manželství natolik riskantním, že by bylo lépe do něj vůbec nevstupovat, protože pak by člověk mohl být celý život „v pasti“ svého svobodného stavu anebo „v pasti“ špatného manželství.

7.2 Ježíš nepopírá, že jeho příkaz je velmi obtížný. Místo toho v 11. verši říká, že schopnost naplnit příkaz znovu nevstoupit do manželství je darem od Boha. A ve 12. verši je uvedeno zdůvodnění, že takový život je skutečně možný, protože někteří lidé se kvůli království i kvůli menším důvodům zasvětili životu ve svobodném stavu.

7.3 Ježíš neříká, že někteří z jeho učedníků mají schopnost jeho příkaz poslouchat a někteří ji nemají. Říká zde, že znamení učedníka spočívá v tom, že obdrží dar zdrženlivosti, zatímco ten, kdo učedníkem není, tento dar neobdrží. Důkazem k tomu je 1) paralela mezi Matoušem 19:11 a 13:11; 2) paralela mezi Matoušem 19:12 a 13:9,43; 11:15; a 3) paralela mezi Matoušem 19:11 a 19:26.

8. Deuteronomium 24:1–4 nedává oprávnění k rozvodu, ale učí, že manželský svazek „jednoho těla“ se nevymaže ani rozvodem, a dokonce ani novým sňatkem.

Deuteronomium 24:1–4: Jestliže si muž vezme ženu, bude jejím manželem, ale pak se stane, že nenalezne milost v jeho očích, protože u ní našel nějakou hanebnost, napíše jí rozlukový lístek, dá jí ho a propustí ji ze svého domu. 2 Odejde z jeho domu, půjde a bude patřit jinému muži. 3 Když ji ten poslední muž začne nenávidět, napíše jí rozlukový lístek, dá jí ho a propustí ji ze svého domu, anebo jestliže ten poslední muž, který si ji vzal za ženu, zemře, 4 její první manžel, který ji propustil, si ji nesmí znovu vzít, aby byla jeho ženou, poté, co byla poskvrněna. Byla by to ohavnost před Hospodinem. Neuvaluj hřích na zemi, kterou ti Hospodin, tvůj Bůh, dává do dědictví.

8.1 Na těchto čtyřech verších je pozoruhodné, že i když je zde rozvod uváděn jako skutečnost, přesto bude rozvedená žena novým sňatkem „poskvrněna“ (4. verš). Když se farizeové ptali Ježíše, zda je rozvod zákonný, Ježíš možná svou zápornou odpověď založil nejen na Božím záměru vyjádřeném v Genesis 1:27 a 2:24 ale i na závěrech vyplývajících z Deuteronomia 24:4, že novým sňatkem se člověk poskvrňuje. Jinými slovy, v Mojžíšově zákoně byl dostatek vodítek ukazujících, že ústupek ohledně rozvodu byl učiněn na základě tvrdosti lidského srdce, ale rozhodně se tím rozvod a nový sňatek nestal zákonným.

8.2 Manželce je zakázáno vrátit se ke svému prvnímu manželovi i po úmrtí svého druhého manžela (protože to je „ohavnost“). Velice silně to poukazuje na skutečnost, že druhé manželství by nemělo být zrušeno, aby bylo obnoveno manželství první (viz Jesus and Divorce, Gordon J. Wenham, William E. Heth, s. 110).

9. Pasáž v 1. Korintským 7:15 neznamená, že pokud od křesťana odejde nevěřící partner, může dotyčný znovu vstoupit do manželství. V uvedené pasáži jde o to, že křesťan není vázán, aby bojoval o zachování takového svazku. Odloučení je tedy přípustné, pokud na tom nevěřící partner trvá.

1. Korintským 7:15, B21: Pokud však nevěřící chce odejít, ať odejde. Bratr ani sestra nejsou v takových případech vázáni. Bůh vás povolal k pokoji.

9.1 Slovní spojení „nejsou... vázáni“ by nemělo být chápáno ve smyslu ‚jsou volní k novému sňatku,‘ a to z několika důvodů.

9.1.1 Manželství bylo ustanoveno Bohem při stvoření člověka a je závazné pro všechny lidi, bez ohledu na jejich víru či nevíru.

9.1.2 Ve vyjádření „vázáni“ (douloo) v 15. verši není použit stejný výraz jako ve 39. verši, kde Pavel říká: „Žena je vázána (deo) zákonem po dobu, kdy žije její muž.“ Apoštol Pavel důsledně používá výraz deo, když mluví o právních aspektech skutečnosti, kdy je jeden partner vázán druhému partnerovi v manželství (Římanům 7:2; 1. Korintským 7:39) nebo partnerovi v rámci zasnoubení (1. Korintským 7:27). Ale když Pavel v 1. Korintským 7:15 ukazuje, že věřící není vázán v situaci, kdy od něj chce nevěřící partner odejít, používá zde jiný výraz (douloo), což bychom od něj očekávali, pokud by nedával opuštěnému partnerovi stejnou volnost k novému sňatku, jíž dává tomu, jehož partner zemřel (39. verš).

9.1.3 Závěr 15. verše („Bůh nás povolal ku pokoji“) přispívá k 15. verši nejlepším způsobem, jestliže Pavel říká, že opuštěný partner není „vázán bojovat“ s odcházejícím nevěřícím partnerem s cílem přimět ho, aby v jejich svazku zůstal. Pokoj, k němuž nás Bůh povolal, je dle mého názoru pokoj manželského souladu. Jestliže tedy nevěřící partner trvá na svém odchodu, věřící partner není vázán, aby žil v neustálém konfliktu s nevěřícím partnerem, ale může jej nechat odejít, přičemž se uchová bez viny.

9.1.4 Tímto výkladem se také zachovává větší soulad se záměrem veršů 10–11, podle nichž odchod jednoho z partnerů nikoho neopravňuje k novému manželství.

9.1.5 Podle 16. verše („Vždyť co ty víš, ženo, zda zachráníš svého muže? Nebo co ty víš, muži, zda zachráníš svou ženu?“) takové skutečnosti nevíme, a proto by nikdo neměl ze záchrany činit důvod k boji o to, aby druhý partner v manželství zůstal. Přispívá to k porozumění 15. verše – že „bratr nebo sestra nejsou v takových případech otroci“ manželského vztahu, ani nejsou otroci svobodného vztahu.

9.1.6 Pavel se na svobodný stav nedíval jako na život v otroctví, a proto nutnost zůstat svobodný nepovažoval za otroctví.

10. V 1. Korintským 7:27–28 se nevyučuje, že rozvedené osoby mají právo znovu vstoupit do manželství. Tato pasáž učí, že zasnoubené panny by měly vážně uvažovat o životě ve svobodném stavu, ale pokud vstoupí do manželství, nezhřeší tím.

1. Korintským 7:27–28: Jsi připoután k ženě? Nehledej rozluku. Jsi volný? Nehledej si ženu. 28 Ale i když se oženíš, nezhřešíš; a vdá-li se panna, nezhřeší. Takoví lidé však budou mít soužení v těle a toho vás chci ušetřit.

10.1 V nedávné době se někteří zasazovali o názor, že tato pasáž se má týkat rozvedených osob, protože Pavel se ve 27. verši ptá, „Jsi volný?“ což by údajně mělo znamenat, „Jsi rozvedený?“ Ve 28. verši by pak Pavel tudíž uváděl, že není hříchem, když rozvedené osoby vstoupí do nového manželství. Tento výklad je ale velmi nepravděpodobný, a to z několika důvodů.

10.1.1 Ve 25. verši začíná Pavel nový oddíl, v němž se zabývá další otázkou. Říká zde: „Ohledně panen (ton parthenon) nemám sice Pánův příkaz, dávám však radu jako ten, kterému se dostalo od Pána milosrdenství být věrným.“ Ve verších 10–16 se již zabýval problematikou rozvedených osob. Nyní přechází k otázce osob neprovdaných, což uvádí slovním spojením: „Ohledně panen“ („Co se týká neprovdaných“ ČEP). Proto je vysoce nepravděpodobné, že se ve verších 27 a 28 jedná o rozvedené osoby.

10.1.2 Kategorickým vyjádřením, že není pro rozvedené osoby hříchem, když vstoupí do dalšího manželství (28. verš), by Pavel protiřečil svému výroku v 11. verši, kde uvádí, že manželka, která odešla od svého manžela, se nemá opět vdát.

10.1.3 Ve 36. verši je jistě popisována stejná situace jako ve verších 27 a 28, ale evidentně se vztahuje na pár, který dosud manželství neuzavřel. „Jestliže však někdo myslí, že vůči své panně, která je ve zralém věku, jedná nečestně, a že to musí tak být, ať dělá, co chce: nehřeší. Ať se vezmou.“ Jedná se o stejné vyjádření jako ve 28. verši, kde Pavel uvádí: „Ale i když se oženíš, nezhřešíš; a vdá-li se panna, nezhřeší.“

10.1.4 Vyjádření ve 27. verši, „jsi připoután k ženě?“ může být matoucí, protože může naznačovat, že dotyčný muž je již ženatý. Je zde ale použit řecký výraz, který znamená prostě „ženu“, přičemž uvedený výraz se může vztahovat pro ženu zasnoubenou i vdanou. Z kontextu je ale patrné, že se zde jedná o pannu zasnoubenou danému muži, nikoli o jeho manželku. Výraz „připoután“ a „volný“ se zde tedy vztahuje ke skutečnosti, zda je daná osoba zasnoubena.

10.1.5 Je významné, že pro výraz „volný“ (luo) Pavel nepoužívá stejné slovo jako v případě rozvodu, kde používá výraz chorizo (verše 10, 11, 15; srov. Matouše 19:6) a aphienai (verše 11, 12, 13).

11. Z výjimky u Matouše 19:9 nemusí vyplývat, že po rozvodu kvůli cizoložství je dotyčný volný k novému sňatku. Veškerá síla novozákonních důkazů, jak jsme si je předložili v deseti předchozích bodech, je totiž namířena proti tomuto náhledu. Tento verš lze dobře chápat několika způsoby, které nejsou v rozporu se zřetelným učením Nového zákona, že další manželství je po rozvodu zakázáno.

Matouš 19:9: Pravím vám, že kdo by propustil svou ženu, pokud by to nebylo na základě smilstva, a oženil se s jinou, cizoloží.

11.1 Před několika lety jsem v našem sboru vyučoval během dvou večerních bohoslužeb ve spojitosti s mým porozuměním tohoto verše a ukazoval jsem, že vyjádření „pokud by to nebylo na základě smilstva“ se nevztahuje na cizoložství ale na předmanželské smilstvo, které muž či žena odhalí u partnera, s nímž jsou zasnoubeni. Od té doby jsem zjistil, že tento náhled zastávají ještě další, kteří k němu uvádějí ještě mnohem odbornější výklad. Také jsem objevil řadu dalších možností, jak tomuto verši rozumět, přičemž všechny z nich vylučují zákonnou možnost dalšího manželství. Několik z těchto možností je uvedeno v publikaci Jesus and Divorce, William Heth a Gordon J. Wenham (Nelson, 1984).

11.2 Uvedu zde pouze stručné shrnutí mého vlastního náhledu na Matouše 19:9, společně s vysvětlením, jak jsem k tomuto náhledu dospěl.

Nejprve uvedu, že mě znepokojilo, že Ježíšovo absolutní zavržení rozvodu a dalšího manželství z Marka 10:11–12 a Lukáše 16:18 není zachováno u Matouše, pokud jím uvedená výjimka má dávat jakousi možnost rozvodu a uzavření dalšímu manželství. Znepokojovalo mě, že se tak mnoho komentátorů domnívá, že Matouš prostě přímo uvádí něco, co by nepřímo Ježíšovi posluchači chápali podle výpovědi Marka 10 a Lukáše 16.

Byli by se skutečně domnívali, že tato absolutní vyjádření v sobě zahrnovala výjimky? Silně o tom pochybuji, a proto považuji za správné prozkoumat, zda Matoušova výjimka je v souladu s absolutním vyjádřením u Marka a Lukáše.

Za druhé mě začala znepokojovat otázka, proč zde tedy Matouš namísto výrazu moicheia, který znamená cizoložství, používá výraz porneia („pokud by to nebylo na základě smilstva“)? Prakticky všichni komentátoři se prostě opět domnívají, že porneia v tomto kontextu znamená cizoložství. Nedávala mi pokoj otázka, proč tedy Matouš nepoužil výraz pro cizoložství, pokud měl právě to na mysli.

A pak jsem si všiml něčeho velmi zajímavého. Kromě Matouše 5:32 a 19:9 používá Matouš výraz porneia již jedině u Matouše 15:19, kde jej používá společně s výrazem moicheia. Celkový kontext tedy poukazuje na skutečnost, že Matouš považuje výraz porneia za něco jiného než cizoložství. Mohlo by to tedy znamenat, že Matouš používá výraz porneia v jeho běžném smyslu, tedy ve smyslu smilstvo či krvesmilstvo (1. Korintským 5:1), a nikoli ve smyslu cizoložství?

A. Isaksson s tímto náhledem na výraz porneia souhlasí a svůj výzkum na stranách 134–135 své publikace Marriage and Ministry shrnuje právě v tomto smyslu:

Jistě tedy nemůžeme přehlížet skutečnost, že v předkřesťanské židovské literatuře a v Novém zákoně byl jasně zachováván rozdíl mezi významem slov porneia a moicheia. Porneia může pochopitelně označovat různé formy zakázaných pohlavních styků, ale nenacházíme žádné jednoznačné příklady použití tohoto slova ve smyslu cizoložství. Za těchto okolností tedy můžeme jen stěží předpokládat, že tento výraz znamená ve vyjádřeních u Matouše cizoložství. Výrok ohledně rozvodu je uváděn jako zákonné ustanovení, které mají členové církve poslouchat. Za těchto okolností je nepředstavitelné, že v textu této povahy by pisatel nezachoval jasný rozdíl mezi nemravností a cizoložstvím manželky. Z filologického hlediska tedy máme velmi silné argumenty proti výkladu tohoto vyjádření v tom smyslu, že by bylo svolením k rozvodu v případě, kdy manželka byla vinna cizoložstvím.

Dalším vodítkem mi v mém hledání vhodného vysvětlení bylo, když jsem si všiml výrazu porneia u Jana 8:41, kde židovští předáci nepřímo Ježíše obviňují z toho, že se narodil ze vztahu porneia. Jinými slovy, vzhledem k tomu, že nepřijímají Ježíšovo narození z panny, předpokládají, že Marie se dopustila smilstva, jehož výsledkem je Ježíš. Na základě tohoto vodítka jsem pak přešel ke studiu Matoušova záznamu o Ježíšově narození u Matouše 1:18–20. Toto studium pro mě bylo velice poučné.

Na Josefa a Marii je v těchto verších použito označení manžel (aner) a manželka (gunaika), přestože jsou spolu teprve zasnoubeni. Je to patrně díky skutečnosti, že výrazy pro manžela a manželku jsou zde prostě muž a žena, a díky tomu, že zasnoubení bylo tehdy výrazně větším závazkem než dnes. Podle 19. verše chce Josef Marii „propustit“, přičemž je zde použit stejný vraz jako u Matouše 5:32 a 19:9. Ale nejdůležitější je skutečnost, že Matouš označuje Josefa za „spravedlivého“, když uvažuje o možnosti Marii propustit, patrně kvůli jejímu smilstvu (porneia).

Když tedy Matouš pokračuje ve vyprávění svého evangelia, v 5. a později 19. kapitole považuje za nutné uvést zákaz jakéhokoli dalšího manželství po rozvodu (jak to vyučoval Ježíš), a přesto uvádí, že je možný „rozvod“ podobný tomu, o jakém uvažoval Josef vzhledem ke své snoubence, vůči níž choval podezření ze smilstva (porneia). Matouš tedy zmiňuje onu výjimku jednak proto, aby očistil Josefa, ale také ze všeobecného důvodu, aby ukázal, že „rozvod“, o němž lze přemýšlet během zasnoubení (rozvod z důvodu smilstva), není zahrnut v onom Ježíšově absolutním zákaze.

K tomuto výkladu se obvykle namítá, že u Matouše 19:3–8 a Matouše 5:31–32 se Ježíš vyjadřuje k manželství a nikoli k zasnoubení. Přitom se zdůrazňuje, že uvedená výjimka („pokud by to nebylo na základě smilstva“) je v kontextu manželství irelevantní.

Má odpověď spočívá v tom, že Matoušovi jde právě o to – aby ukázal, že uvedená skutečnost je v kontextu manželství opravdu irelevantní. Můžeme považovat za samozřejmé, že rozchod zasnoubeného páru kvůli smilstvu není ničemným „rozvodem“ a že tedy nevede k zákazu nového manželství. Ale nemůžeme jen tak předpokládat, že to považovali za samozřejmé i Matoušovi čtenáři.

Dokonce i u Matouše 5:32, kde nám může připadat zbytečné „smilstvo“ vyloučit (protože si neumíme představit, jak by se zasnoubená panna mohla stát cizoložnicí), to ale vůbec nemusí být zbytečné pro Matoušovy čtenáře. A z téhož důvodu to nemusí být zbytečné pro žádné čtenáře: Pokud by Ježíš byl řekl, „Každý muž, který se rozvede se svou ženou, z ní činí cizoložnici,“ mohl by se pak čtenář oprávněně ptát, „Hodlal tedy Josef učinit z Marie cizoložnici?“ Možná si řekneme, že taková otázka vůbec není rozumná, protože zastáváme názor, že neprovdaná žena se nemůže stát cizoložnicí. Ale kdy Matouš výslovně uvádí očividnou výjimku případu smilstva, k němuž dojde během zasnoubení, jistě to není pro některé nesmyslné či zbytečné.

Tento výklad uvedené výjimky má několik výhod:

1. Matouš tím pádem neprotiřečí jasnému, absolutnímu významu výroku u Marka a Lukáše a celé škále novozákonního učení, jak je rozvedeno výše, v bodech 1–10, včetně Matoušova vlastního absolutního učení uvedeného u Matouše 19:3–8.
2. Poskytuje nám vysvětlení, proč Matouš ve své výjimce používá výraz porneia, a nikoli výraz moicheia.
3. Je to v souladu s tím, jak sám Matouš u Matouše 15:19 používá výraz porneia pro smilstvo.
4. Je to v souladu s Matoušovým širším kontextem týkajícím se rozvodu, o kterém uvažoval Josef.

Od doby, kdy jsem napsal tento výklad pasáže u Matouše 19:9, jsem objevil kapitolu se stejným náhledem v publikaci Jesus and Divorce (Heth a Wenham) a odbornou obhajobu v publikaci A. Isakssona Marriage and Ministry in the New Temple (1965).

Závěr a uplatnění

Pro otázku dalšího manželství po rozvodu nejsou v Novém zákoně určující následující skutečnosti:

1. Vina či nevina kohokoli z partnerů.
2. Zda je kterýkoli z partnerů věřící či nevěřící.
3. Zda k rozvodu došlo před obrácením kohokoli z partnerů či po obrácení.
4. Tím, jak obtížné či snadné je žít po zbytek života na zemi jako jediný rodič.
5. Zda došlo k cizoložství či zda jeden z manželských partnerů z manželství odešel.
6. Pokračující zatvrzelost a tvrdost lidského srdce.
7. Kulturní povolnost dané společnosti.

Určující jsou spíše následující skutečnosti:

1. Manželství je Bohem ustanovený svazek „jednoho těla“, který má v Božích očích výjimečný význam (Genesis 2:24; Matouš 19:5; Marek 10:8).
2. Jedině Bůh, nikoli člověk, může ukončit tento svazek jednoho těla (Matouš 19:6; Marek 10:9 – proto Ježíš označuje další manželství za cizoložství: Ježíš totiž považuje první manželství za stále závazné, Matouš 5:32; Lukáš 16:18; Marek 10:11).
3. Před Bohem končí manželský svazek jednoho těla jedině smrtí jednoho z partnerů (Římanům 7:1–3; 1. Korintským 7:39).
4. Věřícímu rozvedenému křesťanovi je zaslíbena Boží milost a moc, která je dostatečná a umožňuje mu zůstat dále ve svobodném stavu po celou dobu tohoto pozemského života, je-li to třeba (Matouš 19:10–12, 26; 1. Korintským 10:13).
5. Je třeba spíše upřednostnit dočasné pocity marnosti a nevýhody před neposlušností v podobě dalšího manželství; toto rozhodnutí povede k hluboké a trvalé radosti v životě tomto i příštím (Matouš 5:29–30).

Ti, kdo již jsou v dalším manželství:

1. Měli by uznat, že jejich volba uzavřít další manželství a uzavření dalšího manželství bylo hříchem. Měli by tuto skutečnost jako hřích vyznat a usilovat o odpuštění.
2. Poté, co uzavřeli další manželství, by se neměli pokoušet vrátit se ke svému prvnímu manželskému partnerovi (viz bod 8.2 výše).
3. Neměli by usilovat o rozluku a žít jako svobodní s názorem, že by se jednalo o menší hřích, protože všechny jejich sexuální vztahy mají nyní být cizoložstvím. Bible se k této konkrétní situaci nevyjadřuje, ale ukazuje, že druhé manželství má v Božích očích významné postavení. Byly totiž učiněny sliby a byl vytvořen svazek. Tento svazek sice neměl být vytvořen, nicméně vytvořen byl. A proto není možné jej brát na lehkou váhu. Sliby je třeba dodržovat a tento svazek má být zasvěcen Bohu. I když se nejedná o ideální stav, je pro takový pár Boží vůlí zůstat ve svém druhém manželství, takže na další vztah tohoto páru by se nemělo pohlížet jako na cizoložství.